(10.40 hodin)
(pokračuje Berdychová)
Vypuštění obou vět z celého odstavce 5 v § 16a doporučuje Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, veřejná ochránkyně práv, Člověk v tísni, zástupci psychiatrů, Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, Asociace poradenských psychologů, Asociace pracovníků speciálních poradenských center České republiky, Asociace speciálních pedagogů, další organizace jako LUMOS, EDUin, ASNEP, Národní rada pro zdravotně postižené zastoupená panem Krásou, ale i náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí, náměstkyně ministra pro lidská práva. Z toho je patrné, že není ani soulad mezi ministerstvy.
Proto předkládám tento pozměňovací návrh a děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, paní poslankyně. Pozměňující návrh je pak potřeba načíst v podrobné rozpravě.
Eviduji zde jednu faktickou poznámku, kterou má pan poslanec Kořenek. Po něm se připraví do rozpravy pan poslanec Radim Holeček.
Poslanec Petr Kořenek: Já si jenom dovolím jednu poznámku. Chci trošku upravit nepřesnost. Nikde nepadla žádná informace o tom, že by se měl měnit diagnostický nástroj DSM-5. To je nástroj, který se používá v Americe, který je určen pro Ameriku. Evropská unie ani Česká republika nemůže tento nástroj užívat. Jediná informace, která v této souvislosti padla, je, že tento nástroj zohledňuje, čili ta DSM-5, i vliv prostředí. To byla jenom jakoby informace. Ale u nás platí MKN-10 a podle té se postupuje. V podstatě DSM-5 není diagnostický nástroj. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní tedy pan poslanec Radim Holeček a po něm je přihlášená paní poslankyně Nina Nováková. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Radim Holeček: Vážený pane předsedající, vážený zbytku vlády, vážené dámy, vážení pánové, já bych se chtěl krátce pozastavit, nebo vysvětlit důvod, proč nesouhlasím s registrem pedagogických pracovníků, a to hlavně z pozice ochrany soukromí. Samozřejmě rozumím tomu, že stát, potažmo resort školství potřebuje znát data a vědět, po jaké specializaci učitelů je poptávka, znát dostupnost lidských zdrojů ve školství atd., jak zde dobře řekl pan kolega Kořenek. Ale řešit tuto otázku vytvořením registru, který bude sdružovat data o citlivých osobních údajích pedagogických pracovníků, ať už anonymizovaně, anebo pseudoanonymizovaně, považuji za neodůvodněné. Jako zásadní problém vidím kupříkladu sdružování údajů o pohlaví a věku pedagogického pracovníka, a to především z důvodu, že požadování těchto údajů je v případě ucházení se o jakékoli zaměstnání z hlediska pracovního práva jednoznačně diskriminační. Návrh také předpokládá sdružovat údaje o dosaženém vzdělání a probíhajícím vzdělávání, rozsahu a obsahu činnosti pedagogického pracovníka či trvání jeho pracovněprávního vztahu. To ale vše jsou osobní údaje.
V současné době, kdy většina nabídek a poptávek práce je uskutečňována pomocí nejrůznějších webových serverů, jsem přesvědčen, MŠMT může podobná a potřebná statistická data, nebo alespoň jejich významnou část, získat například systematickým sběrem dat z těchto inzercí a mnohem snadněji tak zjistit, o jaké aprobace pedagogických pracovníků je na trhu práce zájem. Existuje-li potenciální nebezpečí spočívající v případném úniku osobních dat pedagogických pracovníků z příslušného registru, a toto nebezpečí existuje u každého takového registru, je, myslím, zcela namístě velmi pečlivě zvažovat, zda nejsou potřebná statistická data dosažitelná způsobem, který by pedagogické pracovníky riziku úniku jejich citlivých osobních údajů nevystavoval.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji a požádám paní poslankyni Ninu Novákovou. Připraví se paní poslankyně Marta Semelová. Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Pane ministře, dámy a pánové, dříve než si dovolím představit vám a zdůvodnit pozměňovací návrh, který jsem už vložila do systému, dovolte mi krátkou poznámku.
Jednání o novele školského zákona kromě toho, že vykazuje jisté znaky toho, že každý z nás ukazuje, z jakých východisek se na věc vzdělávání a výchovy nové generace dívá, vykazuje jednu pro mne velice nepříjemnou věc a to je všeobecná nedůvěra, a to nedůvěra vzájemně jednotlivých sociálních skupin k sobě a nedůvěra i jednotlivých profesí. Když se hovoří o individuálním vzdělávání, ukazuje se jasná nedůvěra státu vůči rodičům, jako bychom jim nedůvěřovali, že právě jim nejvíce leží na srdci, jak jejich děti v budoucnu uspějí. Je tam ještě v podtextu další nedůvěra a to je, že v rámci individuálních vzdělávání by se možná mohli spolu dostávat do intenzivních kontaktů lidé, kteří mají třeba nějaký trochu alternativní názor na život v této společnosti. Další důkaz nedůvěry. Když hovoříme o § 16, zejména 16a, a potom se naše debaty zúžily už jenom na jeden odstavec, zase je tam patrná nedůvěra. My stále předpokládáme, že někdo něco zneužije. To, co byl poslední výraz nedůvěry, to je dvou profesí, psychiatři a kliničtí psychologové pracující ve školských poradenských zařízeních. Dámy a pánové, proč je víc psychiatr než klinický psycholog či kvalifikovaný pracovník ve školském poradenském zařízení, když se nejedná o nemoc dítěte, když se jedná o to, aby se konkretizoval způsob podpůrného opatření?
A teď už mi dovolte, abych se obránila ke svému pozměňovacímu návrhu.
Týká se školských rad. Už v době, kdy se naše společnost snažila o demokratizaci svého života, to znamená na začátku devadesátých let, vznikla v rámci zákona číslo 564, kde se jednalo o státní správě a samosprávě, možnost zřídit školskou radu. Já bych si dovolila upozornit, školskou radu mohl zřídit zřizovatel, ale mohla ji také navrhnout velká část rodičů či zákonných zástupců školy nebo ji mohli navrhnout pedagogové. Čili od počátku... (Poslankyně se odmlčela a dívá se na skupinu poslanců, kteří se v sále hlasitě baví.) Od počátku byla snaha, aby vznikl nějaký prostor, nějaké prostředí, kde se mohou stýkat zřizovatel, který zastupuje občany, komunity, v nichž je škola, aby se mohli stýkat rodiče, pedagogové a zletilí žáci. To je jistě nápad a záměr velice chvályhodný. Zdůrazňuji ale, že na začátku devadesátých let zřízení školské rady bylo dobrovolné.
Když potom bylo zřízení školské rady uzákoněno v roce 2004, mnohé školy a mnozí se na to dívali tak trošku bezradně a mnozí z nás, kteří jsme tehdy ve školském systému byli, si říkali, že to je vlastně orgán jakýsi nadbytečný. On totiž - a to zůstává i v novele školského zákona - tento orgán má v podstatě veliké možnosti hovořit do chodu školy. Já si jen dovolím upozornit - školská rada schvaluje výroční zprávu o činnosti školy, schvaluje školní řád, to znamená interní předpis, na kterém by se v zásadě měli podílet ti, kteří se jím potom musí řídit, a školním řádem se tedy musí řídit vedení školy, pedagogové a žáci. Dále školská rada schvaluje pravidla pro hodnocení žáků, to znamená, může do školského systému zasahovat až tak, že třeba doporučuje řediteli školy, aby nedávali hodnocení pomocí známek, ale doporučuje třeba slovní hodnocení, atd. Čili do chodu školy může zasahovat opravdu hodně. ***