(15.20 hodin)
(pokračuje Marksová)
A co se týče konkrétně diplomatické ochrany, bohužel tady pan ministr zahraničních věcí dnes není, ale já bych jenom chtěla říct z podkladů, které tady mám, že Česká republika dosud ve své historii toho práva výkonu diplomatické ochrany nikdy nepoužila. Norský velvyslanec v Praze informoval, že v Norsku není možné uplatňovat institut diplomatické ochrany na případy sociální péče a ochrany dětí, a zároveň opět z hlediska možností Ministerstva zahraničních věcí na této zahraničněpolitické úrovni přichází v úvahu celá řada jiných postupů, než je uplatnění oné diplomatické ochrany, a tyto byly využity. To je ten seznam na stránku a půl. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní ministryni. Nyní s přednostním právem paní zpravodajka. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Jitka Chalánková: Já se vždycky pokusím zareagovat. Paní ministryně má pravdu, že Ministerstvo zahraničních věcí bylo informováno již v červnu 2011 o odebrání dětí, které proběhlo v květnu 2011, ale bylo informováno matkou, nikoliv žádným úřadem za norské strany. Takže na to bych chtěla upozornit. Paní konzulka pak na jednotlivá jednání chodila, ale matka si pro jistotu od druhého jednání s Barnevernem všechna další jednání a všechny další schůzky nahrávala. Všechna jednání máme k dispozici, včetně toho, jak jí bylo vyhrožováno, že děti budou odebrány do adopce. Tato pracovnice norského Barnevernu již v této službě nepracuje. Tato nahrávka již byla zveřejněna.
Pokud se týká Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, také jsem se zúčastnila semináře, který ukazoval jeho možnosti, nebo spíše nemožnosti, které má. Bylo tam sděleno, že kompetence Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí končí na hranicích této země, což mě vzhledem k názvu tohoto úřadu velmi zaujalo. Pokud tento úřad nemá dostatečné kompetence, pak bude pravděpodobně nezbytné předložit návrh zákona, který tyto kompetence rozšíří. Já žádám tento úřad, aby předložil možné garance, a myslím si, že i pro norskou stranu by bylo dobré, a prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí vhodné, kdyby Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí předložil souhrn garancí, kdy může garantovat péči a dohled nad touto rodinou, pokud se vrátí na území České republiky. Toto žádáme po Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Pokud se týká institutu diplomatické ochrany, který vznikl z toho důvodu, že matka vyčerpala všechny možnosti, které jí dává mezinárodní právo soukromé, a tento spor se přenáší do mezistátního sporu podle mezinárodního práva veřejného, tak já tady budu ve svém usnesení navrhovat poněkud širší pojem, aby vláda vyvinula maximální možné úsilí, aby ponechala možnost vyjednávání z obou stran, jaký směr a jaké způsoby vyjednávání si zvolí.
A neustále zde slyšíme tzv. střet jurisdikcí, kdy my tady říkáme v České republice, naše vláda, naši ministři, že musíme respektovat rozhodnutí norských soudů. Nevím podle čeho. Rozhodnutí norských soudů v podstatě de iure v České republice ani neznáme a není žádná smlouva, která by nás zavazovala k tomu, abychom museli uznat rozhodnutí norských soudů!
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Chalánkové. Nyní paní poslankyně Černochová, po ní pan poslanec Bendl. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Jana Černochová: Pokud by to, co říkala paní ministryně Marksová, platilo, že Norsko je vytaženo z působnosti diplomatické ochrany, porušovalo by to nejenom Vídeňskou úmluvu, ale porušovalo by to i konvence dané mezinárodní organizací pod názvem OSN, takže já o tom velmi silně pochybuji. Prosím, prosím ještě jednou a apeluji opravdu na vás na všechny, včetně těch nepřítomných členů vlády, nehledejme důvody, proč něco nejde, najděme způsob, aby to šlo! Ať se paní ministryně, pan premiér, pan ministr Zaorálek sebere, odjede na tři dny do Norského království, sejde se se všemi možnými diplomaty, lidmi na jeho úrovni a najde způsob, jak docílit toho, aby ne tyto Vánoce, to už asi nestihneme, ale alespoň ty příští vánoční svátky, ti chlapci oslavili se svou rodinou, a teď neříkám, jestli s matkou, s dědečkem, ale se svou rodinou a se svými blízkými a hlavně spolu! Už několikrát tady bylo řečeno, že ty děti jsou oddělené. Bere jim dětství, bereme jim sourozence. Prosím, snažte se v rámci vlády České republiky se tam vypravit a hledat způsob, jak je dostat do České republiky. Neveďme a nepředvádějme papírovou válku, netrumfujme se, kdo popsal víc papírů, víc dokumentů o tom, co pro to udělal, ale snažme se něco udělat, něco hmatatelného, něco, co povede k tomu, že během příštího roku ty děti budou tady! Děkuji. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Černochové. Dále je přihlášen pan Petr Bendl, po něm pan poslanec Laudát. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Petr Bendl: Děkuji za slovo. Při vší úctě, vážená paní ministryně, když říkáte, že máte seznam aktivit na čtyři stránky, a vy jste říkala, co všechno už jsme udělali, já to otočím. Ani čtyři stránky seznamu toho, co už český stát udělal, nevedly k tomu, že děti Michalákových jsou doma nebo jsou v rodině. Ani čtyři stránky! A možná to nebude ani pět stránek, možná to do budoucna nebude ani deset stránek! Prostě my se tady bude bavit pořád, co jsme udělali, ale výsledek bude bohužel pořád stejný: Děti budou tam, kde jsou, a nebudou u své matky. Proto prosím pro záznamy, já bych si dovolil navrhnout usnesení, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyzývá vládu, aby využila institut diplomatické ochrany pro matku dětí Michalákových.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Bendlovi. S další řádnou přihláškou je přihlášen pan poslanec Laudát. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec František Laudát: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Předpředchozí, předchozí a současná vláda asi formální kroky dělá, ale zjevně je vidět, že je to málo. Já bych očekával, že tady vystoupí pan premiér Sobotka a začne říkat, zda existují možnosti tlaku, který by byl už nestandardní, ale který by Norské království začal bolet. A to zatím nikdo asi o této cestě neuvažoval, včetně toho, že bych očekával podstatně větší aktivity v rámci institucí Evropské unie, protože samozřejmě Evropská unie má podstatně větší váhu a sílu, než máme my samostatně, takže tam také bych čekal podstatně razantnější postup. A bohužel je to taková divná tradice této země - malé sebevědomí, hrajeme si na místním písečku. A myslím si, že bychom měli ukázat, že to nejcennější, co pro nás je, jsou naši lidé, a ta děcka jsou naše, jsou to Češi, nikoliv Norové!
Že tady není Dienstbier, mě to ani mě nepřekvapuje, protože on přece prosazuje přesně tu politiku, která vede k těmto zvrhlostem, že někdo, nějaká podivná instituce kdesi, si začne osobovat právo někomu sbírat děti a podobně. Takže ono to začíná u nějakých rovných příležitostí, ono to bude jen málo, že? Ono se to týká tří čtyř firem, ničeho se nebojte - za chvíli to začnou vnucovat všude. Různé instituce, které se vměšují, prolamují soukromí. Ostatně máme tady paní ministryni, která se na sociálním výboru proslavila oním výrokem o dětech a státu, takže prostě další věc. A možná i v širším kontextu bychom toto měli vnímat ve světle této neblahé zkušenosti s Norskem podstatně silněji.
My jsme tam kdysi byli s komisí pro rovné příležitosti a skutečně jsme se vrátili, nebo minimálně já tedy, otřeseni z toho, jaké sociální inženýrství, které jde daleko za hranu osobních práv, za hranu rodiny, tak ono už to tam z toho čišelo, jaké tam mají zákony a podobně. Takže já bych poprosil, aby skutečně vláda začala zvažovat a nechala zjistit možnosti nestandardní, jak ty děti dostat domů. Já nevolám po nějakých rozvědkách, které je unesou, ale ekonomické tlaky, využití institucí Evropské unie a další a další. To, co děláte, je málo, je to slabé, chybí v tom sebevědomí, milí ministři a premiére! ***