(14.50 hodin)
(pokračuje Válková)
Podle posledních informací se paní Michaláková se svou právní zástupkyní v Norsku a blízkou rodinou připravuje podstoupit nové právní kroky a od jara tohoto roku je jí otevřena i cesta obrátit se na norské orgány sociální péče s žádostí o přezkum původního rozhodnutí, na jehož základě došlo k odebrání dětí. Myslím si, že to je teď v současné době to nejúčelnější a nejsmysluplnější, co může udělat. S tím, že Ministerstvo spravedlnosti opakovaně deklarovalo svoji vstřícnost, svoji ochotu a svoji pomoc, součinnost pro případ, že by čeští příbuzní chtěli využít možnosti, kterou nabízí už nyní Evropská úmluva o předávání žádostí o právní pomoc, a požádat norské orgány o poskytnutí bezplatné právní pomoci pro případná jednání v Norsku. Úmluva umožňuje osobě s obvyklým bydlištěm na území jedné ze smluvních stran, která si přeje požádat o právní pomoc v občanských, obchodních nebo v právních věcech na území jiné smluvní strany, předložit svou žádost o právní pomoc ve státě, kde má své obvyklé bydliště. Takže pokud jde o matku, ta by takovou žádost předat nemohla. Ministerstvo spravedlnosti jakožto předávající orgán je nadále ale připraveno příbuzným odebraných dětí poskytnout při sepsání žádosti veškerou součinnost, tzn. i zajistit překlady žádostí a dalších listin do norštiny. Jinak naše působnost, to, abychom měli legitimaci pro jednání v této věci, chybí.
Chtěla bych ještě zdůraznit, že žádost o bezplatnou právní pomoc, tj. konkrétní příspěvek Ministerstva spravedlnosti pomoci v této věci, by podle výše citované úmluvy nemohla podat matka, ale jiný příbuzný, protože matka nemá v České republice obvyklé bydliště, ale myslím si, že je třeba využít opravdu veškerých kroků. Tím, jak se na nás v poslední době obracejí příbuzní dětí, je možné uvažovat i v těchto intencích a využít opravdu toho, že Ministerstvo spravedlnosti předá podrobnou informaci.
Naproti tomu případná intervence na úrovni ministrů spravedlnosti není podle mého názoru namístě. V prvé řadě z toho důvodu, že ústředním orgánem péče o děti, pod který spadá orgán sociálně-právní ochrany dětí Barnevern, je v Norsku Ministerstvo pro děti, rovné příležitosti a sociální začleňování. Není to tedy Ministerstvo spravedlnosti. Takže vás, milé kolegyně a milí kolegové, chci poprosit, když se na nás obracíte s žádostí o aktivní intervenci, tak velmi rádi bychom ji poskytli, ale nejsme tím partnerem, nemluvě o té absenci mezinárodních úmluv a mezinárodních smluv. Rozhodující skutečností je tedy to, že po norském Ministerstvu spravedlnosti nemohu žádat, aby jakkoli zasahovalo do rozhodovací činnosti správních či soudních orgánů. To bych nemohla, i kdyby ta kompetence příslušela Ministerstvu spravedlnosti. Něco takového by nebylo možné ani ze strany Norska vůči našim orgánům, tzn. pokud by došlo k podobnému případu v České republice a týkalo by se to norské rodiny, resp. norských dětí.
Čili kdybych to shrnula. Já už jsem se k tomu opakovaně vyjadřovala za resort spravedlnosti na půdě Poslanecké sněmovny v rámci písemných interpelací, v rozhovorech s poslanci. Uděláme všechno pro to, abychom využili právních možností. Ty jsou omezené, nicméně Ministerstvo spravedlnosti je k dispozici pro podporu, součinnost, informaci, která bude podána na patřičné úrovni a v tom maximálním rozsahu i příbuzným paní Evy Michalákové. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji paní ministryni. Hlásí se paní poslankyně Chalánková stále v rozpravě.
Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji. Já bych zareagovala na několik věcí. V žádném případě nechci tuto kauzu hrotit politicky ani mezi jednotlivými stranami, které jsou zastoupeny v této Poslanecké sněmovně, ani mezi vládou bývalou a minulou. Je pravdou, že v období minulé vlády probíhaly opravné soudní procesy v Norsku, kde se maminka odvolávala proti rozhodnutí krajské komise, potom proběhl okresní soud, krajský soud a dovolání k nejvyššímu soudu a podala k Evropskému soudu pro lidská práva. Takže to je ten důvod, proč některé věci probíhaly v Norsku v té době takto. Já jsem informace o této kauze získala až na přelomu loňského a letošního roku a okamžitě jsem vás všechny s touto kauzou seznámila. Takže to je můj postoj k této věci.
Pokud tady zaznělo: možnosti právní pomoci v České republice členům rodiny zdarma - ano.
A další: proč matka nevyužije v Norsku právní pomoc zdarma. O takovou právní pomoc již požádala, norskou advokátku měla a k dobrému cíli tato právní pomoc nevedla. Proto jsme založili účet a sbírku na pomoc paní Michalákové, aby si mohla zaplatit kvalitní právní pomoc, kvalitní advokátku, která je schopna a ochotna jít i ve svém sporu proti norskému Barnevernu. Mohu vás ujistit, že takové spory jsou velmi závažné, velmi složité a velmi obtížné. Na konferenci, která proběhla 3. 10. t. r. v Praze, byly prezentovány případy jednotlivých advokátů, jednotlivých maminek, jednotlivých rodin, které se týkají stále se zvyšujícího počtu odebíraných dětí v zemích Rady Evropy, v těch severských zemích, a tyto právní spory jsou opravdu velmi složité.
Pak zde zaznělo, proč matka nevyužila tzv. v uvozovkách opravných možností. Již jsem se toho dotkla při svém úvodním komentáři. Matka může znovu požádat o novou žalobu, ale od dubna letošního roku. Jenže proč tak dosud neučinila? Za prvé jsem vás upozornila, že by si komplikovala proces u Evropského soudu pro lidská práva a naopak. V čem taková žaloba vlastně spočívá? Přečtu vám paragrafy 4 až 21, které se týkají legislativy norského Barnevernu:
"§ 4-21. Zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do péče
(1) 1. Krajská komise může zrušit rozhodnutí o svěření dítěte do péče, pokud existuje velká pravděpodobnost, že rodiče dokážou dítěti zajistit zodpovědnou péči.
2. Rozhodnutí se však nemůže zrušit, pokud si dítě vytvořilo takový vztah k lidem a prostředí, kde se nachází, že by přemístění dítěte mohlo dítěti způsobit závažné problémy.
3. Před zrušením rozhodnutí mají pěstouni dítěte právo se vyjádřit.
(2) 1. Strany nemohou požadovat, aby se zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do péče projednávalo krajskou komisí, pokud byl případ krajskou komisí nebo soudy projednáván během posledních dvanácti měsíců." To znamená, může opakovaně jít hlavou proti zdi každých dvanáct měsíců.
"2. Pokud žádosti o zrušení nebylo vyhověno v předchozím rozhodnutí nebo rozsudku s odkazem na § 4 až 21 odst. 1 bod 2, může se nové projednání požadovat pouze tehdy, pokud lze doložit, že v situaci dítěte nastaly významné změny."
To znamená, pokud se matka obrátí proti norskému Barnevernu, tak musí uznat, že se polepšila, že rozhodnutí Barnevernu bylo správné, ale ona může doložit, že se již polepšila a žádá o svěření dítěte zpět do své péče. Pokud ale podává žalobu nebo stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, tak tam se domáhá zrušení rozhodnutí norského Barnevernu. Takže lze tvrdit, že podání žaloby podle § 4 až 21 by bylo automaticky důvodem k odmítnutí stížnosti ve Štrasburku, protože by odpadl stížnostní důvod. Takže to je ten důvod, proč doposud nepodala žalobu v Norsku. Protože neměla k dispozici rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Já uznávám, že tato vláda koná hodně činností, ale my chceme hlavně výsledek. Chtěla bych poděkovat předsedovi Sněmovny panu Hamáčkovi za zaslání a osobní kontakt s prezidentem Stortingu. Také panu premiérovi, jak jsme byli informováni, za jeho činnost. Také paní veřejné ochránkyni práv. Tady bych chtěla upozornit, že veřejný ochránce práv ještě před paní Šabatovou, pan Varvařovský, také v této věci intervenoval, a dokonce doložil pro naše potřeby rozhodnutí Evropského soudu v kauze Kutzner z roku 2002, kde je stanoveno a psáno, že pěstounská péče v žádném případě, a to ani v případě, že tam dítě již je plně integrováno, nesmí nahradit péči biologických rodičů. Takže tak asi, tak to je. ***