(10.40 hodin)
(pokračuje Němcová)
Zákonný proces znamená, že nejste předem vystaven mediálnímu lynči, aniž by byly jakékoli důkazy pro to, že jste něco udělal nebo neudělal. Historie nás poučuje o tom, jak je tenhle mediální propagandistický lynč velmi snadný. Stačí připomenout éru, nejtěžší snad éru po druhé světové válce, padesátá léta v tehdejším Československu, kdy hlas lidu volal po popravě doktorky Milady Horákové, protože byl zpracován tou nenávistí, která se šířila, a nevěděl vůbec, co udělala nebo neudělala, jestli všechna ta osočení, která generální prokurátor Urválek ječel do tehdejšího rádia, jestli to vůbec má jakýkoli reálný podklad. Přesto lidé psali petice ze závodů, škol a já nevím odkud všude, aby doktorka Milada Horáková byla popravena.
Já mluvím o tomto principu, kdy nám nikdo nemá šmírovat soukromí. Odmítám vaši tezi: Jsem připraven na to, že mě poslouchají nevím jaké služby, od toho tady koneckonců jsou, tak mě poslouchají. Já se chovám tak, abych jim nezavdal příčinu k tomu, aby mě mohly nějakým způsobem stíhat nebo něco proti mě mít. Já na to připravena nejsem. Já nejsem připravena na to, že český stát za peníze daňových poplatníků organizuje služby, které je poslouchají, šmírují, mapují jejich soukromí, po kterém jim vůbec nic není. Já si chci žít v normální svobodné společnosti, která něco takového vylučuje.
Mluvila jsem tady o zveřejňování odposlechů, které unikají, a pan premiér to trochu rozvedl, které unikají například z policie. Zkuste mi prosím, kolegové, říci, jak tedy probíhá spravedlivý proces, jestliže ve chvíli, kdy má nějaké médium kontakty do policie, policie mu nějak za nějakou úsluhu nebo jenom proto, aby to měl ten člověk z policie u nich dobré, dá informace, které potom deformují průběh spravedlnosti a naprosto vylučují, aby se kterékoli osobě, kterou to potká, dostalo onoho ústavního práva na spravedlivý proces. Já na to šmírování prostě nejsem připravená. Já nechci, abychom se vrátili do doby komunismu, kdy tady StB měla natažené dráty úplně na všechny a šmírovala úplně všechny. Já si myslím, že svobodná vyspělá demokratická společnost se musí proti takovým praktikám bránit. A jestliže jsem mluvila o tom, že tyto skutečnosti, zveřejňování těchto citlivých věcí, poškozují spravedlivý proces kohokoliv, nemluvila jsem jenom o politicích. Mluvím i o lidech, kteří do toho spadli, ani nevědí jak a ocitli se v mlýnu toho mediálního světa, bulvarizují jejich život, rozvracejí jejich život, trpí tím jejich rodiny, tak já prostě tento princip musím odmítnout. Jsem ráda, že alespoň cítím, pokud se tedy nemýlím, že v tomto ohledu nalézám nějakou základní shodu s předsedou vlády.
A pokud bych měla ještě něco panu poslanci Štětinovi doporučit jako čtení, jestli on čte Kmotra Mrázka, je jeho věc, já bych mu možná doporučila teze, které se týkají obrany svobody lidí, kteří už v minulosti měli co k tomuto tématu říci, a myslím, že jejich hlas ve veřejném prostoru platí, tak mi dovolte, abych ocitovala - nebude to celý článek, ale budou to některé statě z článku Bohumila Doležala Střední Evropa - profízlováno, propráskáno. Tento článek uveřejnil 1. července roku 2014 na serveru Echo 24. Omlouvám se autorovi, protože budu skutečně vybírat, ale tím, že jsem řekla zdroj, datum, všechno, můžete si ten text najít a přečíst si ho celý. Ale přesto ocituji:
U nás obecně odposlechy už od počátku tisíciletí masivně unikají z policejního vyšetřování do médií, zejména do Mladé fronty DNES, která je nyní vlajkovou lodí mediální flotily oligarchy Babiše. Tak tomu bylo i v kauze Nagyová-Nečas, v jejímž důsledku padla vláda a proměnily se politické poměry v České republice a která od té doby devastuje českou žurnalistiku, politiku a zasahuje i justici. To, že média kontrolují politiku a usilují o její transparentnost, je přirozené, patří to k demokracii. Nepřirozená je ovšem mánie odposlouchávání, udávání, špehování a nejrůznějších indiskrecí, která zachvátila nejen náš region, ale celý západní svět. Hrůznými případy je aféra WikiLeaks nebo případ Edwarda Snowdena. Aktivity tohoto typu prolamují hranice mezi úsilím o transparentnost a povinností státu či společenství států pečovat o bezpečnost občanů. Diplomacie ze své povahy nemůže být ve všem všudy transparentní a tajné služby být transparentní leckdy ani nesmějí, a úsilí v maximální otevřenost tu snadno přerůstá ve vlastizradu.
Svoboda a demokracie je možná jen ve společnosti jistot - tam, kde panuje loajalita občanů k zemi, v níž žijí, a k sobě navzájem. A základním pojmem je důvěra. V atmosféře všeobecné nedůvěry trpí i svoboda a demokracie.
Všechny jednoduché recepty na radikální, revoluční řešení krizové situace vedou jen k nahrazení špatného ještě horším. Transformace společnosti čuňat ve společnost civilizovaných lidí je bolestný a dlouhodobý proces a nedá se řešit klackem, přísnými zákony a přísnými orgány činnými v trestním řízení, což je ideologie mnohých občanských iniciativ naší velké protikorupční revoluce. Velmi neblahá je i role spasitele: prostého pracujícího člověka, pokud je zároveň miliardář, tím lépe, jenž přichází svrhnout třiadvacetiletou vládu politiků, kteří kradou a nemakají. Obojí, orgány i spasitel, se chtě nechtě doplňují. Na prahu naší svobody v roce 1990 ve společnosti dobrá vůle potřebná ke svobodě a demokracii ještě byla. Dnes se zdá, že jsme ji prošustrovali.
A nakonec: Ke svobodné společnosti, která zároveň dává občanům pocit bezpečí a jistoty, patří neodmyslitelně i právo na soukromí a diskrétnost, a to pro všechny, tedy i pro politiky, protože politici jsou také lidi. Dnes, jak se zdá, není člověk bezpečný ani v posteli nebo - to nebudu dodávat kde. Vypadá to, že žijeme v jakési hysterické simulaci bezbřehé svobody: pod tlakem fanatických hlupáků, kteří se vydávají za mravní absolutisty, Vzniká svět, v němž se nedá žít, svět, jenž na můj vkus až příliš připomíná to, z čeho jsme se před pětadvaceti lety špinaví, potrhaní a potlučení vyhrabali.
Tolik některé úryvky z textu, který já považuji na toto téma za důležitý. Omlouvám se panu předsedovi vlády, protože rozumím tomu, že poněkud toto vybočuje z toho diskursu, který jsme vedli mezi sebou prostřednictvím mé interpelace, ale pan poslanec Štětina jej rozšířil. A já bez jakékoliv snahy vyhrocovat tuto diskusi ale musím zmínit, že nemohu zapomenout na působení jednoho z bývalých politiků strany, jejímž byl pan poslanec Štětina členem - Věci veřejné Víta Bárty a jeho velký a zvláštní zájem právě o aktivity v pátrání soukromí lidí. Já z toho nerozumím těm vašim větám o tom, že vám to nevadí. Mně osobně to velmi vadí a považuji to za hrob demokratické a svobodné společnosti. (Potlesk z lavic napravo.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím k mikrofonu s faktickou poznámkou pana poslance Zlatušku a připraví se pan poslanec Štětina. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.
Poslanec Jiří Zlatuška: Vážená paní předsedající, k tomu, co tady říkala paní poslankyně Němcová. Myslím, že jednak v tom citovaném úryvku se dopustila toho, že trošku smotala dohromady pád Nečasovy vlády. Byla tam sice zmínka o tom, že jeden z těch problémů bylo, co se odehrávalo v posteli - já bych dodal, že to bylo placeno z veřejných peněz. Ale bylo to dáno do souvislosti s vlastnictvím Mafry. Pokud vím, Mafra byla koupena Andrejem Babišem až podstatně později.
Ale to podstatné, co v únicích odposlechů zůstává stranou, je, jestli tohle není zájem těch, kteří jsou v tom vyšetřování. Jejich advokáti mají přístup do spisů. V okamžiku, kdy se ty odposlechy dostanou ven, tak poté se dají používat absurdní analogie s procesem s Miladou Horákovou a naznačovat, že zde snad na základě těch publikovaných odposlechů chodí nějaké masové dopisy, které ovlivňují naši justici. Toto je manipulace veřejností, toto je manipulace tím procesem, který by měl nastat, a toto v důsledku poškozuje občany této země, občanskou společnost jako takovou.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím k mikrofonu s faktickou pana poslance Štětinu. ***