(17.40 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Otázkou je ale, kdo je tím pokusníkem, kdo je experimentátorem v této laboratoři, kdo má oprávnění ten pokus provádět a kdo také za něj, za jeho úspěch anebo neúspěch, nese odpovědnost. Musím říct, že takového experimentátora neznám. Vláda ČR, která je ze zákona podle svého vlastního nařízení také do současné doby zřizovatelem národního parku, nikdy se situací na Šumavě nezabývala v grémiu, jako celek. Vždycky přenechávala správu národního parku příslušnému ministrovi životního prostředí. Ministerstvo samotné a orgány ochrany životního prostředí dokonce tvrdí, že takový žádný experiment neprobíhá. A konečně nevládní ekologické organizace zase nemají žádnou odpovědnost. Ale nejenom ony nemají odpovědnost.
Já si dobře vzpomínám na dramatické chvíle, které nastaly po orgánu Kyrill v lednu 2007, kdy přibývalo zpráv o desítkách tisíc plnometrů padlého dříví a kdy každý odpovědný lesní hospodář začal neprodleně s likvidací polomů. Tehdy jsem se ještě jako jihočeský hejtman sešel v lednu 2007, krátce tedy po orkánu, s ministrem Bursíkem a poprvé jsem slyšel jeho informaci, že hodlá ponechat všechno padlé dříví v prvních a v části druhých zón v lese. Tehdy jsem jej prosil, aby v tomto případě slevil ze svého fundamentálně ekologistického postoje, aby udělal výjimku, dovolil polom z druhých i prvních zón v tomto naprosto výjimečném případě vyklidit, a tím dal Šumavě šanci k přežití. Jeho odmítnutí ve mně vyvolalo dojem a utvrdilo jej, že příležitost k přeměně rozsáhlé části Šumavy na bezzásahové území, kterou mu seslala slepá prozřetelnost v podobě orkánu Kyrill a v jeho stopách jdoucího kůrovce, z rukou nepustí. Ministerstvo životního prostředí s tehdejší správou parku najednou nemuselo absolvovat složitá jednání s obcemi o změně zonace, nemuselo absolvovat složitá jednání a dohadování o plánu péče, kůrovcem sežraná území se stala bezzásahovými z podstaty.
Senát Parlamentu České republiky, který měl obavu o osud Šumavy, svolal na 24. května 2007 senátní slyšení o kalamitě na Šumavě, kterému jsem byl tehdy přítomen a kde jsem měl tu možnost a čest vystoupit. Jedním z řečníků také byl tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík. Kromě toho, že prohlásil kůrovce za součást přírody, která si také zaslouží ochranu, odpověděl na časté dotazy účastníků slyšení po tom, kdo je za onen šumavský experiment odpovědný. Tehdy řekl, že odpovědnost za vývoj na Šumavě přejímá on sám. To je možné najít v záznamu o tom senátním slyšení. Dobrá, ale popravdě, kde je dnes pan ministr Bursík a kde je jeho odpovědnost?
Předpovědi o tom, že nutným následkem nezlikvidovaného polomu bude kůrovcová kalamita, se potvrdily a my jsme dneska svědkem jejich smutných důsledků. A jedna věc je poměrně nebezpečná. Já ji tady zaslechl od svého kolegy poslance Michala Kučery. Ten říkal, že se kůrovcová kalamita zastavila sama. Tak tomu prosím není, to není pravda. Kůrovcovou kalamitu zastavily aktivní zásahy proti ní, které byly vedeny v době, kdy řediteli správy Národního parku Šumava byl tehdy pan doktor Jan Stráský a jeho nástupce pan Ing. Jiří Mánek. Ti tehdy svým aktivním postupem kůrovce zastavili, že dneska můžeme říkat, že pro tuto chvíli, pro dnešní okamžik je kůrovcová kalamita v pořádku, že již tedy na Šumavě skončila.
Ovšem stále si musím klást otázky a se mnou celá řada lidí, kteří mají podobné smýšlení jako já: Co bude na Šumavě v té době, než nový les vyroste? A vyroste vůbec? A bude to nakonec ten smíšený les, který si všichni přejeme, nebo to bude opět monokultura? Neovlivní obrovská plocha rozpadu současných porostů podmínky její obnovy tak, jak ekologové a s nimi spolupracující vědci neočekávají? Neovlivní tento experiment dlouhodobě vodohospodářské podmínky Šumavy, které zpětně ovlivní vývoj nových porostů? Jak se projeví změna v zalesnění vrcholových partií Šumavy na četnosti výskytu povodní v podhůří? A v neposlední řadě, jak se tento experiment promítne do života lidí, kteří na Šumavě žijí, chtějí se tam uživit, podnikat tam nebo se věnovat svým zálibám? Tyto a další otázky, to není žádná politická hra, jsou motivovány zdravým rozumem lidí, kterým Šumava leží na srdci. Přesto ale, vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem přesvědčen o tom, že se jedná o principiální politický problém, který ale vinou svého rozměru v čase se nedá vyřešit volbami. Je to zásadní konflikt dvou protichůdných pohledů na svět a na místo člověka v něm.
Ptám se dále, zdali bylo možné po orkánu Kyrill postupovat jinak a Šumavu zachránit před kůrovcem. Já si myslím, že ano. Jak už jsem řekl, národní park zřídila vláda a vláda měla povinnost za Šumavu převzít odpovědnost a starat se o ni. My jsme tenkrát, Jihočeský kraj, vyzývali vládu usnesením zastupitelstva, aby rozhodla o tom, jaký je veřejný zájem v ochraně přírody na Šumavě v národním parku. Upozorňovali jsme tehdy důsledně a důtklivě vládu, že postupem správy národního parku dochází k porušení platných zákonů, a dokonce i k porušení samotného nařízení vlády, kterým byl národní park zřízen. Opakovaně jsme žádali premiéry vlády, tak jak se střídali ve své pozici, aby z problému Šumavy učinili bod jednání, aby se k němu mohli vyjádřit i ministři z jiných rezortů, aby vláda o něm jednala jako celek, tedy politicky. Víme dobře, že ministr jedná a hlasuje politicky na zasedání vlády, tam se uplatňuje jeho politická příslušnost, jeho politický názor a na ministerstvu pak ministr musí být úředníkem, musí přenášet rozhodnutí vlády do svého rezortu. Tady se ale stalo, že ministři životního prostředí jednali ve svém rezortu politicky. Oni své politické názory vnášeli do jednání rezortu a tak také ovlivňovali Šumavu. A protože to nadále nechceme, nechceme, aby se stále opakovaly problémy, protože tak jak se mění ministři, mění se i přístupy k Šumavě, proto chceme, aby tady byl zákon, který by situaci výrazně stabilizoval.
Šumava je obrovský lesní komplex a také myslím i lesní komplex, který je velmi málo zalidněný ve srovnání s tím, jak to bylo před rokem 1945, kdy tam tehdy žilo téměř dvacetkrát více lidí, než tomu je dnes. Také byla už po celé minulé století, vlastně od začátku 20. století, předmětem takového konfliktu zájmů z hlediska ochrany přírody. Jeden názor byl ten, že příroda na Šumavě má být chráněna pro ni samu, pro tu samou přírodu. Takovým představitelem byl Josef Váchal třeba. A pak tady byl názor, který zastávali lidé na Šumavě žijící, že je třeba samozřejmě přírodu chránit, ale nikoliv pro ni samu, ale proto, že je právě po generace domovem těchto lidí a svým způsobem po generace tyto lidí živí. Tito lidé nevnímali přírodu jako nějaký svatostánek vyžadující ochranu ze své podstaty ani z jiného, ale proto, že je nutné osudově vstupovat do interakcí s touto přírodou.
Je třeba ale říci, že oba přístupy k ochraně přírody na Šumavě měly tehdy společného jmenovatele, který bych chtěl zdůraznit. Šlo tehdy o záchranu a ochranu tehdy stávajícího krajinného rázu hlubokých šumavských lesů, které Šumavě patrně daly v českém jazyce jméno, o omezení nadměrného odlesňování a zabránění příliš dramatickým změnám přírodních podmínek, tedy o zacházení s krajinou tak, aby k těmto jevům nedocházelo, aby se nám příroda doslova neměnila pod rukama nejistým směrem. ***