(17.40 hodin)
(pokračuje Hovorka)
Kritéria, za jakých okolností se má volit léčebna dlouhodobě nemocných a kde seniorský domov, nejsou jasně nastavena. Vedle finanční motivace rodiny tak rozhoduje místní dostupnost. V okresech, kde je větší počet lůžek léčeben dlouhodobě nemocných, je méně kapacit v domovech důchodců a naopak.
Odložit babičku do následné péče je sice pro rodinu nejlevnějším řešením, ale pro stát tím nejdražším. Tyto skryté sociální hospitalizace nejsou žádnou výjimkou. Analýzy projektu Dostupná zdravotní a sociální péče odhadují, že náklady na ni dosahují minimálně 3,5 mld. Kč.
Je třeba se podívat, jak se tato situace péče o seniory řeší v jiných zemích. Ve Švédsku existují sociální služby, které zajišťují obce. Němci mají speciální pojištění, o kterém se mluvilo i u nás, bohužel se to nedotáhlo do konce. Rakousko dává přednost domácí péči. V této souvislosti bych chtěl požádat, aby se paní ministryně práce a sociálních věcí a pan ministr Němeček dohodli na tom, aby patnáctiletá práce na koncepci dlouhodobé péče byla dotažena do konce.
A nyní se chci zmínit konkrétně k zákonu o sociálních službách. Řada výtek, které tady zazněly od mých předřečníků, je oprávněných. Největší problém, který mají poskytovatelé sociálních služeb, je v tom, že se obávají, že po přechodu financování sociálních služeb na kraje nebudou rovné podmínky pro všechny poskytovatele, tzn. jak pro krajské, ty které zřizují kraje, tak pro ty neziskové organizace.
Další věc, na kterou upozorňuji, jsou nejasná kritéria pro poskytování dotací. To znamená, ministerstvo předává problém financování na kraje, mnohé kraje jsou připraveny a mnohé kraje se k tomu stavějí velmi pozitivně a dofinancovávají i sociální služby ze svých rozpočtů. Naproti tomu existují kraje, kde je přístup velmi odlišný. Tam řada příspěvkových organizací nedosáhne na financování srovnatelné s tím, jak jsou financovány krajské příspěvkové organizace.
V této souvislosti si znovu dovoluji ocitovat závěry pracovního týmu pro sociální otázky Unie zaměstnavatelských svazů České republiky ze 17. dubna 2014: Zaměstnavatelé, resp. poskytovatelé sociálních služeb trvají nadále na nastavení takového systému financování, který by mohl být označen těmito známkami: Zavedení alespoň rámcových měřitelných postupů na centrální úrovni, tedy na ministerstvu. Zavedení a používání měřitelných postupů a kritérií v každém kraji, které by umožnily zpětné ověření a kalkulaci obdržené výše státní dotace. Oproti současnému nebo dosavadnímu systému zavést opatření a principy, které by zaručovaly transparentnost dotačního řízení. Umožnění zástupcům sociálních partnerů účast ve smyslu dohledu nad tzv. regionálním dotačním řízením. Dále poskytovatelé sociálních služeb vyzývají Ministerstvo práce a sociálních věcí k zavedení možných měřitelných postupů, kalkulačních vzorců, vyrovnávací platby, personálních normativů apod., na kterých poslední měsíce pracovalo. Z těchto důvodů požadují sociální partneři za stranu zaměstnavatelů předložení návrhu technicko-organizačního řešení, předložení dopracování těchto zmíněných záležitostí v zákoně o sociálních službách, předložení metodického pokynu Ministerstva práce a sociálních věcí a předložení takových principů, které by umožnily podle měřitelných postupů kontrolu dotací, které by ztransparentnily celý systém přidělování dotací na sociální služby, a především zveřejnění souhrnných žádostí krajů za rok 2014. To je mimořádný požadavek, kde se dosáhne kontroly toho, co bylo před datem předání financování sociálních služeb na kraje, protože pak se dá dohledat, jak jednotlivé kraje financovaly sociální služby a kolik peněz dostaly z centrálního rozpočtu.
Z těchto důvodů, jak jsem již řekl, podporuji pozměňovací návrh, který předložil pan kolega Kaňkovský, a prosím také o jeho podporu. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Bendla. Prosím, máte slovo.
Poslanec Petr Bendl: Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, na začátek bych si rýpl, neboť musím zde připomenout, že stát už velmi dlouhou dobu v podstatě už vůbec nezřizuje žádné organizace, které poskytují sociální služby. Zřizují je převážně města a obce a ty významnější, řekněme, a důležitější zřizují kraje. A podotýkám, že krajům vládne sociální demokracie už téměř sedm let a že se ta situace dostává do téměř až absurdních úrovní v oblasti poskytování sociální péče, protože jsme svědky toho, že seriózní poskytovatelé sociálních služeb nemají na svůj provoz, a to jak ti zřizovaní krajem či obcemi, tak ti z nestátního sektoru, ale objevuje se zde čím dál tím více tzv. poskytovatelů sociálních služeb, kteří fakticky poskytovateli sociálních služeb nejsou.
Jedno číslo za všechny a nechytejte mě úplně za slovo. Ale někdy v roce 2002 měl Středočeský kraj poskytovatelů sociální péče zhruba 200, dneska jich má něco kolem 700. Podíváte-li se na jejich strukturu a na to, co často poskytují za tzv. sociální službu, byli byste asi kolikrát zděšeni z toho, čemu všemu my říkáme poskytování sociální služby. Souhlasím s tím, že stát by neměl mít 14 států nebo 14 různých úrovní sociálních služeb v tom smyslu, že někde to nesmí být katastrofa, a když to někde bude dobré, tak to je asi v pořádku. Myslím si, že stát by měl hlídat jakousi základní úroveň a jakýsi standard poskytování sociální péče v České republice a měl by vyžadovat po krajích stejně tak, jako to dělá v oblasti zdravotnictví, protože kraje jsou povinny předkládat Ministerstvu zdravotnictví a diskutovat na základě zastupitelstvem schválené koncepce, diskutovat svoji problematiku ve zdravotnictví s Ministerstvem zdravotnictví. V oblasti školství, která má zase regionální působnost, je kraj povinen schválit si každý rok koncepci školství a jít s tím na Ministerstvo školství a tam diskutovat o tom, jestli má být více gymnázií, nebo více učňovských škol, nebo více průmyslových škol apod. - a v oblasti sociálních věcí takto důležité oblasti toto není. Pak se nedivme, že si každý kraj dělá, co vlastně chce.
Některé kraje prostě evidentně nepovažují za prioritu poskytování sociálních služeb. Podíváte-li se do výdajů jednotlivých krajů, tak to není možné nezkonstatovat. Někde o to pečují více, někde méně. Někde podlehli tomu pocitu, že evropské peníze, které tečou do téhle oblasti, protože jsou obrovské a veliké, tak se téměř každý, kdo se přihlásil o to, že chce poskytovat tzv. sociální službu, no tak mu to bylo umožněno, ale ve skutečnosti, jak říkám, v řadě případů sociální služba našim občanům poskytována opravdu není. A je třeba na to dohlédnout a přinutit kraje, aby na efektivitu vynaložených peněz v oblasti sociálních služeb dohlédly, protože jak říkám, opravdu platí, že spousta peněz, které by se měly dostat k potřebným, se k potřebným v žádném případě nedostávají.
My potřebujeme stabilní prostředí, protože v oblasti poskytování sociálních služeb není možné, abychom klienty nutili každých čtrnáct dní měnit poskytovatele sociálních služeb. Není možné je neustále stěhovat a říkat jim: dneska už nemáte podporu, nebo kraj už dneska ze dne na den nepodpoří tu či onu instituci apod. Je třeba na delší dobu nasmlouvávat takováto zařízení a zároveň je třeba si být jistí v tom, že splňují jistý standard, který je nutné splnit. ***