(16.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Nezlobte se, říkám to s určitou hořkostí, protože jsem musel vyslechnout slova o tom, že tady nikdo nic neví o tom, co se na tom území děje.
Já si troufám tvrdit, že ta jednání, která jsem zrovna dnes měl, byla s těmi, kteří možná o tom vědí víc než kdokoliv jiný. Protože já k tomu dodám ještě to, že Evropská unie a COREPER si vyžádaly na dnešní odpolední jednání právě zprávu OBSE o tom, jak je dodržováno příměří na východní Ukrajině. OBSE je instituce, která byla požádána, aby o tom podala zprávu. Skoro je mi líto, že jsme této návštěvě v této zemi nevěnovali větší pozornost, protože lepší zdroj snad v této chvíli byste těžko hledali. Když se tady tedy bavíme o tom, kdo co v této místnosti ví o tom, co se na východě Ukrajiny děje, a když tady byla vláda obviněna, že o tom údajně neví nic. Chápete? A to bylo prezentováno jako nečernobílé hodnocení situace.
Víte, já rozumím tomu, že celá ta věc asi jitří veřejnost. Sám jsem byl v Orlové a ve Frýdku-Místku, kde jsem sledoval, jak se občané rozestupovali na dvě skupiny, které se staly dvěma soupeřícími skupinami o názor na Ukrajinu. Takže já vím, jak to štěpí společnost. Já bych chtěl na začátku vyzvat - mně to připadá, že v něčem ten spor je vadný, protože mně připadá, že v této zemi, i když jsem pozoroval občany na tom náměstí, tak jsem přesvědčen, že v podstatě těm lidem tam jde o stejnou věc. Mají strach o to, co se děje, a chtěli by zajistit bezpečnost, prosperitu svých životů, chtěli by žít normální život. Mám pocit, že tohle je to, co nás spojuje, a že bychom na to měli myslet i v této Sněmovně, když se debatuje o takových věcech, jako jsou vážné konflikty na našich hranicích.
Víte, připadá mi, že jsme národ, který prostě putuje na určité cestě společně a putuje v poměrně nejistém světě. A měli bychom si pamatovat, že i když situace je složitá a budoucnost není vždy úplně jasná, tak bude důležité, jak se v této zemi dokážeme bavit o tom, co se kolem nás děje, a jestli v tom dokážeme vytvořit určitou jednotu. Jestli ten národ bude držet pohromadě. Já bych chtěl na to apelovat. Debata, jsou to těžké věci, ale přesto si myslím, že by nemělo nic bránit tomu, abychom se nakonec shodli na tom, že to hlavní, oč nám jde, je společné. A měli bychom si v tom trochu věřit: opozice koalici a my jako koalice jsme připraveni v tom věřit opozici, že to vlastně s touhle zemí myslíme dobře a že nám to nesmí přerůst přes hlavu.
A teď mi dovolte, abych tedy se vrátil k tomu, čím jsem začal. Mně pan Didier Burkhalter řekl, a řekl mi to dokonce dvakrát, že by chtěl ocenit postoj České republiky, protože mu postoj České republiky připadá reasonable - zdůvodněný, přiměřený, rozumný, soudný, tak by se to dalo přeložit. A proč mu připadá ten postoj České republiky soudný a přiměřený? On říkal proto, protože mu připadá, že česká vláda a český premiér chápou, že sankce samy o sobě nejsou strategie, že vlastně sankce jsou nástroj, který musí být součástí nějakého celkového plánu. On řekl - že ho tak tlumočím, ale on část toho řekl i na tiskové konferenci, tak snad neprozrazuji nic, co bych neměl. On řekl, že existuje strategická úroveň, to je to rozhodnutí, které jsme učinili o sankcích, a pak ta operační, ten způsob, jak ty sankce budeme nasazovat, protože podle něho sankce nebudou mít smysl z hlediska toho, co se dneska na Ukrajině děje, pokud nebudou doprovázeny příslušnou diplomatickou aktivitou. A ta diplomatická aktivita je podle něho strašně důležitá. V opačném případě, říkal, pokud budou jenom sankce, tak se budeme navzájem trumfovat jeden vůči druhému a bude eskalovat ta spirála, o které tady shodou okolností mluvil také premiér Bohuslav Sobotka. Pak to bude jenom spirála, která poroste nahoru, a to samo nevede k řešení. On řekl, že to vůbec neznamená, že je jednoduché řešení nebo že existuje jednoduchá cesta nebo že existuje nějaký zaručený recept, ale že někde je třeba prolomit tu spirálu toho, jak se budeme trumfovat z jedné nebo druhé strany. V opačném případě nemusíme dojít daleko.
Já bych chtěl podpořit to, co jsem tady včera citoval. V New York Times vyšel článek tři amerických diplomatů, pana Jacka Matlocka, Thomase Pickeringa a Jamese Collinse, je to ze včerejšího New York Times, a v něm stojí vlastně něco velice podobného. Když si to najdete, tak si to můžete přečíst sami. Oni tam říkají, že jestli přestane dialog, budeme za to těžce platit. Oni tam říkají, že pouze diplomatickými prostředky, a pokud budou správně, efektivně, tvořivě použity diplomatické prostředky, jedině pak má Petro Porošenko šanci využít možností mírového plánu a obnovit suverenitu Ukrajiny. Je to veliký apel na to, aby si politici uvědomili, že bez diplomacie - a je tam řečeno - se budeme pohybovat podle starozákonního pořekadla oko za oko, zub za zub. A nemáme šanci z toho... Je to vlastně něco velice podobného, co jsem citoval dneska švýcarského prezidenta.
Já to říkám proto, abyste zvážili, když tady zaznívají odsudky, že "styděl jsem se za vládu", nebo když tady zaznívá, že vláda nemá politiku, že to, co se stalo, nebo to, co děláme, že si premiér této země dovolil položit otázku, jaké sankce, že si dovolil prostě myslet o těchto sankcích. Dneska, když jsem jednal s představiteli OBSE, tak mě sami upozornili na to, že ten způsob, jak se ty sankce dějí, pro ně také vyvolává otázky. To, že například GASPRO může vydávat bondy ve Frankfurtu a v jiných zemích ne. A že bylo správné, že jsme řekli, že je třeba o tom mluvit právě z hlediska třeba efektivity těch sankcí.
Je to tedy tak špatně, když premiér České republiky řekl, že chce o tom mluvit, aby to bylo skutečně efektivní? Je to chyba? Je to nepochopitelná politika vlády? Je to něco, kvůli čemu se někdo tady chce stydět? Já si prostě myslím, mohu vás ujistit, že kdybych necítil, že mám důvody obhajovat tuto pozici, tak bych to nedělal. Já to nemám zapotřebí. A myslím si, že to, co tady premiér řekl, prostě logiku má, a já jsem schopen to doložit dalšími argumenty.
Já bych si prostě, přátelé - víte, tady bylo řečeno, že my vůbec nechápeme, jak vážné je to, co se na Ukrajině děje. Vláda je tedy zřejmě omezená a vůbec si neuvědomuje, že to, co hrozí, jak tady jsme slyšeli, je možná dokonce globální konflikt. Nezlobte se, to nás tedy opravdu nenapadlo, tak daleko jsme nikdo z nás zřejmě nedomysleli. Ale to je přece triviální, tady tohle. Rozumíte, já vás ujišťuji, že nás ve vládě napadlo, že to, co se děje na Ukrajině, je nebezpečné, a mohu vám i říci proč, svými slovy. Ono se o tom třeba velice mluvilo na summitu NATO, třeba v tom smyslu, že tady se stalo to, že se součástí takovéhoto nerespektování bezpečnostní architektury stal stát, který ten bezpečnostní řád budoval, který se na něm podílel, který je členem Rady bezpečnosti a který samozřejmě disponuje druhým největším potenciálem jaderných zbraní. Tohle je přece konstatování, které je jasné. Není pravda, že nevíme o tom, jaké hrozby nás obklopují. Já bych vás chtěl ujistit, že o nich víme velmi dobře. A mě také těší, že je tady požadavek, abychom o tom mluvili, protože je to povinnost vůči našim občanům, abychom o tom mluvili.
A možná bychom měli mluvit i o dalších hrozbách. Já bych vás rád upozornil, že na tom vrcholném jednání nejvyšších představitelů států, členských států Aliance se mluvilo jako o hlavní hrozbě ne o konfliktu na Ukrajině, který já tedy vůbec nechci ani chvilku podcenit, ale mluvilo se tam o Islámském státu. Ta jednání nebyla zcela zveřejněna a asi ani nebudou. Já vám to tady říkám, ale to snad říci mohu. Sedmdesát procent času se věnovalo Islámskému státu. Chceme-li mluvit o hrozbách, tak bychom si měli někdy udělat čas také na tohle. Víte proč? Protože tam bylo řečeno, že poprvé v historii této planety se stalo, že teroristická, hrubě násilná skupina, neštítící se ničeho, si dokonce osedlala celý stát. V minulosti Al-Káida byla parazitem Tálibánu, ale dneska tady máme teroristickou skupinu, která disponuje mimořádnými finančními prostředky, sofistikovanými zbraněmi, a dokonce generály z bývalé Saddámovy armády a má vybavení, o kterém se tady nikdy nikomu nesnilo. ***