(11.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Ta čísla jsou vlastně výsledkem násilí, perzekucí. Ta čísla jsou výsledkem toho, že máme vlastně prokázané, že policie a státní administrativa skutečně používala zastrašování, používala mučení a odvážení lidí neznámo kam jako způsob, kterým se snažila ty protesty utlumit. Samozřejmě že by člověk jako kdyby měl na začátku říct to, že je pro nás nepřijatelné, že na hranicích Evropy, u státu, se kterým jsme ještě nedávno chtěli podepsat asociační dohodu, jsme najednou svědky úplného opaku. To, že jsou vlastně popírána základní práva, což se mimochodem stalo 16. ledna, kdy parlament vlastně přijal zákony, kterými zásadně omezil svobodu projevu, shromažďování a sdružování. Je pravda, že 28. ledna byla podána demise vlády, parlament odvolal platnost těchto zákonů. Nicméně vy asi, kdo to sledujete, víte, že onen amnestijní zákon a závazek vyšetřovat to, co se stalo, je bohužel zvláštním způsobem vázáno lhůtou 15 dnů, která vyprší 17. února tohoto roku, a ten zákon, což je samozřejmě pro nás zákonodárce asi dost zvláštní představa, jeho platnost je vázána na to, že do sedmnáctého vyklidí představitelé opozice kyjevskou radnici, ulici Hruševskou a celou sadu budov, které v této chvíli mají obsazené. Ten 17. únor je vlastně nebezpečný proto, že tím pádem toto datum může být spojeno s novým propuknutím násilí, a dokonce je možné, že i vláda se může po tomto datu odhodlat k dalšímu postupu násilného potlačení demonstrací, pokud nedojde k vyklizení těch budov. Takže to je bohužel termín, ke kterému se také vztahují určité obavy.
Ale víte, ono nejde o tato jednotlivá fakta. Tady jde o obecný význam toho, co se dnes na Ukrajině děje. A ze všech informací, které máme k dispozici, vám bohužel musím sdělit, že na Ukrajině de facto dochází k rozpadu činnosti státních institucí, že dochází k rozpadu fungování elementárního právního státu, že dochází k rozpadu institucí, jako je policie, justice a podobně, a že se tam vlastně vytváří de facto bezzákonný stav. To, co mi připadá, shrnujícím způsobem, nejnebezpečnější na tom vývoji, je, že Ukrajina de facto se jakoby může stát tím, čemu se říká v terminologii failed state, to znamená upadlý stát, který nekontroluje situaci na svém teritoriu. To je, přátelé, v zásadě to nejvážnější, co hrozí. Že úplně blízko hranic Evropy náš soused, země, o které jsme si mysleli, že postupuje, dokonce že bude přes asociační dohodu postupovat a vstupovat, nebo se přibližovat svými pravidly, regulacemi, stylem života Evropské unii a Evropě, tak naopak tato země se během jakoby velmi krátkého času může stát tím upadlým státem, to znamená státem, který se rozpadá a ve kterém nefungují základní funkce. Státy, které jsme dříve nacházeli spíše v Africe a v jiných zemích. A to vám tady tvrdím, že nepřeháním. Bohužel, ta situace je takto vážná.
A teď je otázka, proč nám to má vadit. Já si myslím, a v tom tedy oceňuji Sněmovnu, že se chce o tom bavit, protože nám to samozřejmě velice musí vadit. Já bych vám rád připomněl, že podobný typ vývoje situace - já to nechci úplně srovnávat, ale vezměte si třeba, jak vypadala situace na Balkáně před pár lety. Jakým způsobem tam pomaličku takto eskalovala situace a co z toho potom bylo. Vážení kolegové, pak vznikla situace, se kterou si Evropa nevěděla rady, kde jsme stáli nad tím, co se tam dělo, jako chirurg v operačním sále nad rozřezaným tělem, ale chirurg, který nevěděl, co má dělat a co si má s tím tělem počít. To byla situace, ve které se opravdu Evropa před několika lety ocitla, a byla to vzpomínka, kterou jsme chtěli zapomenout, protože víme, že se to potom řešilo dokonce tak, že do toho vstoupily Spojené státy, řešilo se to vojensky. Řada Evropanů to kritizovala. A když jste se bavili s Američany, tak vám řekli: To je sice pěkné, že se vám to nelíbí, ale co jste dělali vy sami? Kde bylo vaše řešení té situace? A proto mi připadá tak důležité se o tom bavit.
Jestliže pro nás naprosto, řekl bych, skoro šokujícím způsobem dochází k tomu, že Ukrajina se nám rozpadá, tak se nás to nesmírně týká, protože nejenom události na Balkáně, ale v celé historii dvacátého století víme, že podobné typy situací a konfliktů mohou mít nedozírné následky, které samozřejmě se potom mohou týkat celého kontinentu. Bohužel na to nepotřebujeme moc fantazie, abychom si uvědomili, jak obrovská rizika jsou skrytá v tom, co se na Ukrajině děje. A proto tedy snad chápete, že to pokládám za naprosto správné, že o tom mluvíme, protože bychom byli slepí, kdybychom si odmítali uvědomit, jak bezprostředně se nás to týká. To, co se děje na Ukrajině, se samozřejmě týká Evropy. Týká se to jejího budoucího vývoje a může to mít následky, které nejsme schopni ani domyslet.
Já bych rád jenom pro pořádek řekl, že Česká republika a česká vláda, Ministerstvo zahraničí se skutečně angažují na Ukrajině dlouhodobě, trvale. Máme tam celou řadu aktivit. Poslanci příslušných výborů určitě vědí, kolik tam máme programů, které se týkají vzdělávání, posilování samosprávy. Vy dobře víte, že Česká republika dlouhodobě nabízí experty, poradce pro transformaci Ukrajiny. A rád bych vám rád připomněl, že jednak visegrádské jednání premiérů, které bylo před několika dny - a já sám bych měl v pondělí 24. znovu mířit na jednání ministrů zahraničí V4, kde bychom znovu měli jednat o uvolnění dalších prostředků z visegrádského fondu pro Ukrajinu. Jedná se především o stipendia, jedná se o celou řadu programů, kterými se snažíme Ukrajině pomoci. Rozhodně nikdo nemůže říci, že by Česká republika Ukrajinu neměla v hledáčku, nevěnovala jí velmi silnou pozornost.
Nicméně teď je situace taková, že to všechno je samozřejmě jakoby v něčem málo, protože problémy, do kterých se Ukrajina dostala, překračují dneska hranice i těch typů pomoci, které jsme my do této chvíle volili a které jsme používali. Já si dokonce ani, abych vám pravdu řekl, nejsem jistý, jestli ty metody, které používala Evropská unie vůči zemím ve svém sousedství, třeba zemím, které chtěly vstoupit, ty, které byly použity vůči České republice, Slovensku a Maďarsku, ony asociační dohody a všechny ty instrumenty, které jsme používali a které fungovaly v našem případě, já si nejsem jistý, jestli dneska podobné typy instrumentů fungují vůči Ukrajině, vůči zemím severní Afriky, Sýrii a dalším. Rozumíte? Připadá mi, že tyto společnosti jsou diametrálně v jiném stadiu rozvoje ekonomického, politického, než byly Maďarsko, Česká republika, než bylo Polsko. My si myslíme, že to na nás fungovalo. My jsme absolvovali ty rozhovory, my jsme dokázali nakonec vstoupit, ale dneska mi připadá, že je možná zjednodušená naše představa, že podobný přístup může fungovat k těm zemím, o kterých jsem tady mluvil, které dneska jsou zmítány požáry, u kterých si klademe otázku, jak je zastavit, protože cítíme, že ty požáry jsou nesmírně nebezpečné.
A kdybych vám měl tedy podat zprávu o tom, čeho se týkala ta uzavřená debata ministrů zahraničí v pondělí v Bruselu, tak ta se v zásadě týkala především téhle věci: jak zacházet s Ukrajinou, jak se má chovat Evropa, abychom té situaci byli schopni pomoci. ***