(17.40 hodin)
(pokračuje Laudát)
Kdysi se potkali duchovní z několika velkých světových náboženství a bavili se o tom, na čem se vůbec může civilizace na této planetě shodnout. Nakonec se neshodli vůbec na ničem, nicméně ve hře byla tato kritéria: právo na život, právo vlastnit majetek, poctivě nabytý, samozřejmě, a právo svobodně vyznávat náboženství.
Když se na to podíváme, co dělali předlistopadoví komunisti. Právo na život - už se nezeptáte Horákové, Slánského a dalších. Právo vlastnit - asi je tu zbytečné opakovat, kolika lidem ukradli majetky, kolik lidí vyhnali z jejich rodných domovů, kolika lidem sebrali živnosti, a to od těch nejmenších až po ty největší. Právo vyznávat náboženství - něco už pamatujeme, když byl Šemík hříbě a Hradčany byly ještě dřevěné. Tak pokud vím, tak když si někdo troufl přihlásit se na hodinu náboženství, tak následovala masáž a jen několik málo se odvážilo tam chodit.
Takže o čem se tu dnes bavíme? Takové pitomosti, jako někdo napíše v jakýchsi analýzách, tak to vám přinesu tisíc knížek, které říkají pravý opak. Děkuji. (Potlesk z pravé strany sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Františku Laudátovi. S faktickou poznámkou ještě stále pan kolega Blažek a potom kolega Josef Hájek, také faktická poznámka. Prosím, pane poslance.
Poslanec Pavel Blažek: Mám takovou prosbu a současně určitý protest. Ať se to komu líbí, nebo ne, Václav Havel byl jednou z největších osobností našich dějin, a možná evropských, minulého století. Mně rve uši, když se tady každé jeho slovo použije ve výkladu, v jakém se to každému líbí, a já si myslím, že si to tato osobnost vůbec nezaslouží. Teď nesměřuji pouze ke KSČM, ale všeobecně. Když ho budeme citovat, budiž, ale nebuďme vykladači, protože ho znevažujeme. Koneckonců, myslím, jestli někdo má snad možná právo ho občas vykládat, tak je to jediná osoba - a to je Karel Schwarzenberg.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní ještě pan kolega Josef Hájek s faktickou poznámkou a potom pan poslanec Kučera. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Josef Hájek: Já se ještě omlouvám, já jsem sliboval, že do toho nedám emoce, ale já to neumím. Takže v závěru jsem se trošičku přeřekl. Takže jen do zápisu ještě jednou opakuji, že do doby, než projde služební zákon, budu hlasovat pro zamítnutí návrhu KSČM. Pro zrušení lustračního zákona.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Hájkovi a nyní pan poslanec Michal Kučera s řádnou přihláškou. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Michal Kučera: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v poslední době se množí snahy o falzifikaci naší historie, a to zejména ze strany KSČM. Už jen z projevů mých komunistických předřečníků doslova běhá mráz po zádech.
Dovolte, aby vám uvedl i další čerstvé případy snahy o falzifikaci naší historie z posledních dnů.
Místopředseda sněmovny pan Filip v těchto dnech relativizoval zločinnost okupace Československé republiky Sovětskou armádou a armádami Varšavské smlouvy z roku 1968. Vyslovil to v souvislosti se smrtí zrádce Vasila Biĺaka, který byl autorem zvacího dopisu Leonidu Brežněvovi. A tím dalším případem je bezesporu snaha komunistů zrušit lustrační zákon a bagatelizace role agentů komunistické Státní bezpečnosti po roce 1989. Zrušení lustračního zákona by nebylo jen pouhým formálním aktem, ale byla by to ve skutečnosti další rehabilitace zločineckého komunistického režimu.
Domnívám se, vážené dámy a vážení pánové, že bychom tomu měli zabránit nejen proto, že tento pokus je nevratný, ale také proto, že by přijetí této normy znamenalo krok zpět v naší moderní národní historii. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Michalu Kučerovi. Zatím poslední přihlášený je pan poslanec Jiří Koubek, kterého žádám, aby se ujal slova. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Koubek: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, velice děkuji. Patřím k těm lidem, na které se lustrační zákon nevztahuje, takže asi by se možná slušelo, abych mlčel. Jestli dovolíte, přece jen promluvím.
Nebyl jsem nikdy postaven před volbu vstoupit, nebo nevstoupit do zločinecké organizace. Naštěstí jsem toho byl uchráněn. Můj starší bratr ovšem už tuto volbu měl, jeho rodiče to naštěstí měli alespoň z hlediska morálky v hlavě srovnané, a tak mu nikdy neřekli: Vstup do zločinecké organizace, budeš se mít lépe, budeš moci jít studovat zahraniční obchod atp.
Před tuto volbu nebo před jinou životní volbu nebyli ani postaveni prarodiče mých dětí, kterým v 50. letech jednou večer zaťukal soused na okno a oznámil jim, že ráno budou vystěhováni, protože na schůzi místní komunistické buňky bylo prostě rozhodnuto, že dva největší statkáři v každé vesnici v okolí budou ráno odstěhováni pryč. Dědeček se dostal do dolu a babička na statku, který znárodnilo JZD, tak aby nekazila vůbec svým působením, umožnili jí tam bydlet, tak aby nekazila socialistickou dělnickou a rolnickou mládež, tak jí zazdili vchod a ona si musela udělat vlastní vchod směrem na hnůj.
Pamatuji si na tu dobu, kdy se u nás doma, byť jsem byl malý kluk, šeptalo, kdy se prostě nesmělo mluvit nahlas, kdy jsem se báli, který soused co napráská. Byla to doba pokřivená a pamatuji si ji jako dítě.
Tolik jenom důvod, proč si i já dovoluji vystoupit v této rozpravě, protože bych si rozhodně nepřál, aby mé děti jednou žily v podobné době. Protože bych si nikdy nepřál, abych se musel stydět za to, že jsem byl také členem Poslanecké sněmovny, která nad těmito zločiny minulého režimu zavřela oči tak, že tento návrh, který dnes projednáváme, by prošel do druhého čtení.
Teď mi ještě dovolte použít několik čísel z veřejných zdrojů, která zpracoval kolega starosta Věslav Michalík z Dolních Břežan, kterého jsem požádal o souhlas s citací těchto údajů.
Lustrační zákon omezuje přístup k některým funkcím ve státní správě lidem, kteří se v zákoně definovaným způsobem zapletli s komunistickým režimem a kteří se narodili před 1. 12 1971. Na počátku své působnosti se lustrační zákon vztahoval zhruba na 6 milionů potenciálních uchazečů, tedy lidí ve věku 20 až 60 let, a omezený okruh státem placených funkcí. Za 20 let, údaj ke konci roku 2011, který se podařilo panu kolegovi dohledat, bylo vyřízeno 458 tisíc 440 žádostí podle tzv. velkého lustračního zákona a 10 tisíc 45 z toho bylo pozitivních. Podle tzv. malého lustračního zákona to bylo 24 tisíc 295 žádostí a z nich bylo 4 tisíce 745 pozitivních. Takže za 20 let bylo zabráněno vykonávat nějakou státem placenou práci ve vedoucí funkci necelým 30 tisícům lidem. Za zmínku jistě stojí i to, že 75 % žádostí bylo podáno v prvních třech letech působnosti tohoto zákona. Počet žádostí s narůstajícím časem prudce klesá.
Když se podíváme, jaká je situace dnes, tak počet lidí, kteří jsou v produktivním věku a jsou narozeni před 1. 12 1971, jsou jich méně než tři miliony. Za deset let jich bude zhruba polovina, tedy asi tak jeden a půl milionu. Počet žádostí o lustrační osvědčení se nyní ročně pohybuje v tisících a počet negativních osvědčení ve stovkách. Znamená to, že v důsledku lustračních zákonů, pokud by byly zůstaly platné, bude zamezen přístup do některých vybraných funkcí ve státní správě ročně pouze několika stovkám lidí. Je to moc, nebo málo? Nahrává to odpůrcům, nebo zastáncům tohoto zákona? ***