(16.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
V téže době, tedy 16. listopadu loňského roku, exministr vnitra Jan Ruml uvedl, že politická transformace byla asi jednodušší než ekonomická. Přiznal dokonce deficit hlubšího promýšlení další budoucnosti naší republiky. Myslel si prý, že z komunistické éry vyjdeme s určitou neopakovatelnou zkušeností, pokornější, duchovnější a tolerantnější. Život, jak uvedl Jan Ruml, však brzy sklouzl ke konzumentství, závisti a vzájemnému nepřátelství.
Plasticky popsala tyto skutečnosti americká žurnalistka a spisovatelka Tina Rosenbergová v knize Začarovaná krajina tváří v tvář strašáku postkomunismu, která byla následně oceněna jako nejlepší americká kniha literatury faktu za rok 1995. Rosenbergová pochopila nesmyslnost a protiústavnost oné honby na čarodějnice zinscenované pražským polistopadovým mocenským centrem. Jako nestranná pozorovatelka dospěla k poznání, že šlo o vyřizování osobních účtů, o bezohledný boj o moc a zpeněžení všeho, k čemu se noví nájemníci Pražského hradu dostali.
Historie bezmála pětadvaceti let restaurace kapitalismu v naší republice je tedy vskutku bohatá, zejména pak na nejrůznější politické kampaně, trapné politické šarvátky, majetkové přesuny, korupční skandály a účelové lustrace. Hospodářské potíže a korupční klima logicky vyvolaly či vyvolávají u řady občanů pocit nespravedlnosti, pro mnohé z nich se pak nově budovaná demokracie stala synonymem intrik, diletantismu, korupce a sbírání osobních výhod.
Jistě, když se něco nedaří, tak jsou možné dva přístupy - buď hledat seriózní východisko, nebo hledat obětního beránka. Bohužel v našich podmínkách již řadu let převládá ten druhý přístup. V období po roce 1989 se zpočátku věřilo v zásadní pozitivní obrat, který v některých oblastech skutečně nastal. Ale s tím přišla i řada věcí negativních a lidé jsou opět zklamáni. Dovolím si dokonce tvrdit, že současná doba doslova stojí na nejistotě, či dokonce strachu z budoucnosti, a to především zásluhou těch, kteří se vyznačují etikou mocichtivých predátorů s pramalým pochopením pro hodnoty slušného lidského soužití.
Ano, já mám ještě v dobré paměti politickou bitvu o lustrace na podzim 1991 ve Federálním shromáždění. Vcelku jsem chápal původní vládní návrh, který vycházel ze zásady, že se určité věci musí konkrétnímu člověku prokázat, aby bylo možné konstatovat, že nesplňuje podmínky pro výkon určitých funkcí. Pravice však do našeho právního řádu prosadila princip kolektivní viny, což je v naprostém rozporu s Listinou základních práv a svobod. S tím souvisela i velmi nepříznivá reakce Mezinárodní organizace práce a Rady Evropy.
Uvedením v platnost pak lustrační zákon skutečně zastavil kariéru řadě lidí, a i když jej původně poslanci Federálního shromáždění schválili na pět let, platí dodnes. Přitom na sousedním Slovensku, jak nepochybně dobře víte, přestal platit už koncem roku 1996. Pravdou je, že samotné lustrace vyvolaly v minulosti i řadu soudních sporů. Mnohé z nich skončily rozsudkem, přičemž se ukázalo, že jistí lidé, jako například Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza, Jan Skopeček či Soňa Červená se v seznamech Státní bezpečnosti ocitli neoprávněně.
Ano, Parlament se usnesl na lustračním zákonu k odhalení tajných spolupracovníku Státní bezpečnosti, který ale zároveň zajistil působení řady někdejších příslušníků StB na Ministerstvu vnitra a jinde, a to jako ministrovu výjimku. Český ministr Jan Ruml to vyložil tak, že jednou udělená výjimka platí, a příslušníky někdejší StB ve svém resortu podržel. Lustrační zákon tak umožnil hon nejen na příslušníky StB, nýbrž na čarodějnice, tedy i na lidi ke spolupráci s StB přinucené nebo spolupracující s ní dobrovolně i jinde než na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli.
Snad nejvýraznějším příkladem polistopadového kýče je dnešní senátor a kandidát pro blížící se evropské volby za TOP 09 a Starosty Jaromír Štětina. Neohrožený novinář, důsledný antikomunista, který se zviditelnil tažením za zákaz Komunistické strany Čech a Moravy. Stačí však prostudovat v archivu bezpečnostních složek jisté okénko na mikrofiši a můžete být značně konsternováni.
Štětinovy oplétačky se Státní bezpečností začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník, jakýsi František Sláma, krycím jménem Alex, Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část Prohlášení Charty 77. StB si Štětinu předvolala, ten se ke všemu doznal a ihned příslušníkům Státní bezpečnosti práskl několik svých kolegů, kteří údajně mohli ideologicky závadný text do podniku přinést. Nedosti na tom. Ještě téhož dne Štětina podepsal prohlášení mlčenlivosti a také vlastnoručně sepsaný vázací akt, z něhož cituji: "Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí." Státní bezpečnost pak Štětinovi založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec.
Ve spisu je dále kopie Štětinova životopisu a přehled jeho zahraničních cest. "Nijak zvlášť zajímavé čtení," napsal k tomu v lednu 2010 advokát Tomáš Pecina. Nemusí být ovšem bez zajímavosti dozvědět se, co si o někdejší Komunistické straně Československa myslel dnešní senátor a kandidát pro evropské volby za TOP 09 a Starosty Jaromír Štětina: "Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana," cituji stále jeho slova, "budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích, je podle mne" - tedy podle Jaromíra Štětiny - "jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě." Poslední významnou listinou je návrh na uzavření svazku, neboť o informátora Štětinu projevila zájem První správa Federálního ministerstva vnitra, tedy rozvědka, a ta si proto veškerou dokumentaci k němu převzala.
Dámy a pánové, nevylučuji, že jsem někomu z vás, obrazně řečeno, pohnul žlučí. Dovolil jsem si totiž danou problematiku posoudit z jiného úhlu pohledu. Dějiny - cituji právě v této souvislosti stávajícího předsedu Rady České televize - nemají jednotný a závazný výklad. A je rozumné a tolerantní se s tím smířit. ***