Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Jaroslava Jermanová)

17.
Návrh poslanců Zuzky Bebarové-Rujbrové, Vojtěcha Filipa, Stanislava Grospiče,
Miloslavy Vostré a Pavla Kováčika na vydání zákona, kterým se zrušují zákon
č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých
funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské federativní republiky,
České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí
obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky
a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 21/ - prvé čtení

Dříve než budeme pokračovat v projednávání, chci vám jenom připomenout, že obecná rozprava v tomto bodu byla přerušena ve středu 5. 2. a znovu, po dalším projednávání, byla znovu přerušena obecná rozprava v pátek 7. 2. Tudíž pokračujeme v obecné rozpravě.

Prosím a vyzývám navrhovatele zákona a taktéž zpravodaje k danému zákonu, aby zaujali svá místa u stolku zpravodajů, a prosím prvního přihlášeného do rozpravy, pana poslance Antonína Seďu, aby se ujal svého slova. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Antonín Seďa: Děkuji. Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení členové vlády, vláda nesouhlasí se zrušením lustračních zákonů, které byly přijaty s ohledem na dění v období let 1948 až 1989 a jejichž účelem bylo především zabránit obsazování vybraných funkcí ve státní správě, územní samosprávě a ozbrojených složkách příslušníky mocenských elit a ozbrojených sborů bývalého komunistického režimu a osobám registrovaným jako spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Podle předkladatelů má být jedním z důvodů i skutečnost, že původní zákon č. 279/1992 Sb. měl pozbýt účinnosti koncem roku 1996, ale zároveň zákonem č. 256/1995 Sb. byla jeho platnost prodloužena do 31. 12. 2000 a v témže roce došlo zákonem č. 424/2000 Sb. ke zrušení omezení účinnosti zákona bez dalšího omezení.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, zákony, jejichž zrušení je nyní navrhováno, jsou součástí širšího a logicky provázaného celku, do nějž by podle názoru vlády nemělo být zasahováno bez náležité rozvahy o důvodech takového kroku ani bez pečlivého rozboru jeho možných důsledků. Příkladem je možno uvést zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, podle jehož § 3 odst. 2 je podmínkou pro pověření určeného strážníka plněním některých úkolů při řízení obecní policie předložení negativního lustračního osvědčení, nebo také zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, kde je výčet osob, které jsou zařazeny, za bezpečnostní riziko.

Podle mého názoru však existují další důvody pro zachování zákona. Možná si vzpomenete, jak se po listopadu 1989 hovořilo a čas od času se stále vynořují informace o zvláštním fondu operativního archivu Státní bezpečnosti. Mluvilo se tehdy o zálibě bývalého ministra vnitra Sachra manipulovat se spisy StB tak, že vytvořil fond, do kterého soustředil politicky výbušné spisy. Stále ještě nejsou odkryty archivy KGB, která v řadě případů úkolovala československou Státní bezpečnost.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, byl jsem členem Stálé komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství v době, kdy byly nalezeny papírové pytle skrývající dokumenty vojenské kontrarozvědky. Bylo to prosím v roce 2004, tedy čtyři roky po zrušení omezení platnosti lustračního zákona - pokud by k tomu došlo. Ptám se: Opravdu jsme si jisti, že stále neexistují podobné pytle dokumentů bývalé Státní bezpečnosti? Nezvratná fakta vycházející z rozhovorů s tehdejšími pamětníky ukazují, že již v roce 1990 byly kompromitující dokumenty vojenské kontrarozvědky přesunuty z Ministerstva vnitra na Ministerstvo obrany. Tyto materiály byly uloženy ve dvou stovkách pytlů v archivech Ministerstva obrany s tím, že původně měly být připraveny ke skartaci. Dokonce se později kdosi pokoušel podstrčit jednomu z ministrů, aby tuto skartaci svým podpisem stvrdil, což se ovšem nepodařilo. Proto se ptám nás všech: Opravdu jsme si jisti, že se v blízké budoucnosti nemohou objevit další, doposud skryté materiály Státní bezpečnosti a možná nejen jí? Přiznám se, že já si po zkušenostech z roku 2004 jist nejsem.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, na závěr musím zdůraznit, že to byla Česká strana sociálně demokratická, která požadovala a stále požaduje po svých kandidátech negativní lustrační osvědčení, a to nad rámec volebního zákona.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným do rozpravy je paní poslankyně Marta Semelová. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, minulý týden při projednávání tohoto návrhu zde pan poslanec Stanjura citoval, a tak dovolte i mně citaci některých pasáží jistého dokumentu.

Cituji: Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Každý má všechna práva a všechny svobody bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo sociálního původu, majetku nebo jiného postavení. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci a proti podněcování k takové diskriminaci. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Každý člověk má právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla zajištěna ekonomická, sociální a kulturní práva nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu (proti) nezaměstnanosti. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci. Každý pracující člověk má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samotnému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt, a to i jeho rodiny, zejména výživu, oblečení, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění a ve stáří.

Dokument, z něhož jsem citovala předcházející věty, má název Všeobecná deklarace lidských práv. Pochybuji, že by si někdo dovolil veřejně odmítnout jednotlivé body tohoto mezinárodního dokumentu. Druhá věc je ovšem jeho naplňování. A právě obsah jednotlivých odstavců a článků je v naší zemi denně porušován. Byl porušen už přijetím lustračního zákona a je dál porušován jeho platností. Jedná se o zákon výrazně diskriminující, který je v rozporu s články deklarace, v nichž je zdůrazněna rovnost lidí, právo na ochranu před jakoukoli diskriminací, právo pracovat ve veřejných službách země za rovných podmínek či právo na svobodnou volbu zaměstnání. Je v rozporu i se základním ústavním principem občanské rovnosti, s Listinou základních práv a svobod a řadou dalších mezinárodních smluv. Ne náhodou Českou republiku kritizovala Rada Evropy i Mezinárodní organizace práce. To je jedna stránka věci.

Druhá souvisí s obsahem této kritiky. Naše země je za posledních více jak 20 let zadlužena, bývalý vyspělý průmysl zdevastovaný, soběstačné zemědělství nahradily zahraniční produkty, nezaměstnanost dosáhla rekordní úrovně, vesnice se vybydlují, protože tam člověk o práci nezavadí už vůbec, nemluvě o vzdělávání, jehož kvalita šla prudce dolů, či o pokleslé kultuře a morálce. Jediné, co tady bude zřejmě vzkvétat, bude církev s darovanými miliardami, pozemky a majetkem. Česká republika je v tak špatném stavu, že odbornost těch, kteří by mohli řešit současnou situaci, by měla být pro každého normálního člověka na prvním místě. Ostatně bylo to opakovaně zdůrazňováno v předvolební kampani kandidáty většiny politických stran. Mnozí otevřeně kritizovali lustrační zákon a hlásili se k jeho zrušení. Ovšem předvolební kampaň skončila - voliči, zapomeňte.

Na prvním místě nesmí být podle odpůrců zrušení lustračního zákona odbornost, ale ideologická zaslepenost. A tak při projednávání našeho návrhu na zrušení tohoto zákona slyšíme demagogická srovnávání údajné komunistické diktatury se současnou úžasnou demokracií a falešná tvrzení o nezbytnosti chránit tuto demokracii a získaná lidská práva. Jenže ta demokracie, svoboda a lidská práva jsou tady pouze pro někoho. Fakta to jasně dokazují. Právo na práci, na spravedlivou mzdu či penzi, právo na bydlení, na důstojný život je pro velké množství občanů a jejich rodin nedostižitelné.

Mohou sice svobodně cestovat, ale většina rodin na to nemá. Mohou si říkat, co chtějí, ale je jim to houby platné, nikde nemají dovolání. Mohou si studovat, co chtějí, dokonce si studium zaplatit, ale po jeho absolvování mnozí z nich rozšiřují řady nezaměstnaných na úřadech práce. A to nemluvím o důchodcích, kteří nemají z čeho vyjít, a vytrhnout je má 40 korun, které dostali v průměru přidáno. Bezdomovectví, chudoba, zadlužení a následná exekuce, rostoucí počet sebevražd z důvodů ekonomických, kdy lidé už nemají z čeho vyžít. Myslíte si, že takhle si lidé představují tu proklamovanou demokracii?

Pan poslanec Fiala zde zaníceně odsuzoval předlistopadový režim. Jenže kdo má paměť, tak ví, že v té podle jeho slov komunistické diktatuře - mimochodem, překvapuje mě jeho neznalost pojmů - tedy v tehdejší době se hospodařilo tak, že na všechno bylo a lidé nežili ve strachu, že přijdou o práci či střechu nad hlavou. Jestli si myslíte, že nejen tuto skutečnost, ale především to, kam jste tuto zemi za těch zhruba 24 let dovedli, zakryjete neustálým obhajováním diskriminačního lustračního zákona, pak žijete úplně mimo realitu. Ostatně volební výsledky politických stran bývalé pravicové koalice tomu plně odpovídají.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, paní poslankyně. K faktické poznámce mám přihlášeného pana poslance Svobodu. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji, paní předsedající. Žiji v naprostém úžasu, pravděpodobně jsem žil v jiné zemi než paní poslankyně. Je to možná vysvětlitelné tím, že je příliš mladá na to, aby si to mohla pamatovat. Můj dědeček, když ho předčasně komunisté penzionovali z této Poslanecké sněmovny, dostal 380 korun důchodu. Za to se nedalo vůbec nic. Nikoho nevystěhovali? Nám sebrali dům, ve kterém jsme bydleli, kde jsme měli ordinaci, a byli jsme vystěhováni.

Všechny ty věty, proklamace o tom, jaká jsou lidská práva - jak může říkat někdo, kdo je ve všech složkách absolutně porušoval! Já vám řeknu jenom jeden příklad, který je málo známý, o tom, jak se separovala elitní třída. V minulé době, když byly zahájeny dialýzy, tak to byla velmi drahá léčba - a platilo pravidlo, že komu je více než 50 let, že nemá na dialýzu nárok. Musel zemřít. Pro významné členy komunistické strany toto pravidlo neplatilo!

Děkuji. (Potlesk z pravé části sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím s faktickou pana poslance Blažka. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Já jsem nechtěl reagovat, ale musím. Víte, tady nejde o to, co říká Fiala, Blažek a nevím kdo o předchozím režimu. Ono stačí číst vaše bývalé soudruhy, co o tom režimu říkají ve svých pamětech. Takže bych například doporučil paní poslankyni od Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, od Hochmana, který sepsal paměti Dubčeka, doporučuji přečíst, tam se také dočtete, jak to tehdy opravdu bylo, Vzestupy a pády Gustáva Husáka od historika Plevzy anebo koneckonců i nedávno vydané paměti Lubomíra Štrougala. A já se nepotřebuji jako člověk, který nikdy nebyl v KSČ, k tomuto režimu vyjadřovat, protože tito soudruzi, byť bývalí, ale někteří dnes i žijící, režim popsali naprosto přesně, jak to fungovalo. A ty debaty tohoto smyslu jsou vlastně úsměvné, kdyby to nebylo tak vážné. (Slabý potlesk z pravé části sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. S faktickou prosím paní poslankyni Semelovou. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Já bych vaším prostřednictvím, paní předsedající, chtěla poděkovat panu poslanci Svobodovi, který tady o mně tvrdil, že jsem tak mladá. Děkuji. Nicméně přes můj věk si pamatuji. Pamatuje se většina lidí této země, což ostatně dokazují i průzkumy, které tvrdí to, co jsem tady říkala já. Tenkrát prostě lidi práci měli, měli bydlení, měli zdravotnictví - a není pravda, že by si to mohli dovolit jenom prominenti. Teď holt si to mohou dovolit ti, kteří mají na léky, kteří si to zaplatí, kteří si zaplatí studium, pokud na to mají, pokud nejsou zrovna vyhozeni z práce. Jak pan Svoboda, tak pan Blažek si myslím, že pokud je lidé poslouchají, tak si utvoří své vlastní mínění.

Jinak co se týká četby, já bych vám doporučila také řadu velmi objektivních historických knih, které bohužel ovšem mizí jak z pultů, tak ze škol, aby se jak mládež, tak děti a budoucí dospělí pravdu nedozvěděli. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Poprosím pana poslance Blažka, aby počkal, je druhý v pořadí. Prosím pana poslance Bohuslava Svobodu s faktickou poznámkou. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Bohuslav Svoboda: V první chvíli jsem se lekl, že mi chce paní poslankyně poděkovat za tu ordinaci a dům, který získala KSČ, když nám ho zabavili.

Fakticky jenom připomínám. Tady existovala organizace a zdravotnické zařízení, které se jmenovalo SANOPZ. Prostřednictvím paní předsedkyně se ptám, jestli ví paní poslankyně, co to zařízení bylo a kdo tam směl. Ptám se jí svým jménem, proč jsem nebyl přijat na lékařskou fakultu s odůvodněním, že jsem syn lékaře a zakládá se tím rodinné povolání. To nebyla žádná diskriminace? Já vám věřím, že si to nepamatujete, ale my si to musíme pamatovat! (Potlesk z pravé strany sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. S faktickou pan poslanec Blažek.

 

Poslanec Pavel Blažek: Děkuji. Vaším prostřednictvím, nevím odkud začít, ale tvrzení o tom, že nějaké knihy mizí a podobně, je naprosto mylné. Já vás, paní poslankyně, pokud byste s třídním nepřítelem, se mnou, prošla antikvariáty, nebo chcete-li knihkupectví, tak uvidíte, kolik klasiků, o kterých vy tady hovoříte, a kolik různých knih je naprosto dostupných a dají se normálně sehnat a koupit. Tento režim opravdu nikomu nebrání například si přečíst sebrané spisy Josifa Stalina. Je to dostupné. Opravdu. A když tak vás pozvu i ke mně domů. Všecko tam je. (Veselost napříč sálem.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. S faktickou prosím pana poslance Petra Fialu.

 

Poslanec Petr Fiala: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, nebudu zatěžovat Sněmovnu vysvětlováním politologických pojmů, ale kolegům z komunistické strany prostřednictvím paní předsedající bych sdělil, že komunistický režim byl samozřejmě diktaturou. A to nejenom diktaturou autoritativní, ale diktaturou, která splňovala všechny znaky totalitní diktatury. Pokud budete mít zájem, mohu vám to doložit na konkrétních příkladech a faktech a tuto skutečnost v žádném případě neoslabíte tím, že budete zpochybňovat moji politologickou kompetenci. To je myslím to jediné, co se vám opravdu nepodaří.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Laudáta, který je přihlášen do řádné rozpravy. Prosím, aby se připravil pan poslanec Grebeníček. Prosím, pane poslanče. (V sále je neklid!)

 

Poslanec František Laudát: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, já tady spíš chci zareagovat na diskusi, která tady byla už při předchozím projednávání.

Pan místopředseda Filip řekl, k čemu ještě dneska ten zákon slouží. Já si myslím, že trošku s vizí do budoucna je to pojmenování zla. Samozřejmě základní zákon o pojmenování zločinů komunismu a lustrační zákon - já si myslím, že bychom na to měli nahlížet, neotevírat tuto Pandořinu skříňku a říci, a je mi líto, že se k tomu KSČM nehlásí nebo nemlčí, pojmenování zla. Přece nebylo normální, jestli uprostřed Evropy rozhodovali prostě nějací kádrováci, nějaké domovnice -

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Pane poslanče, já se omlouvám. Prosím kolegy vlevo, aby zachovali klid, abychom se slyšeli navzájem. Děkuji. Omlouvám se, pane poslanče.

 

Poslanec František Laudát: Rozumím, že to soudruhy nezajímá. Pojmenování skutečnosti, že není přece normální, že jestliže někdo přijde a na hodinu vyhodí lidí z majetků, které si poctivě generace nadřely, že není normální, jestli o vás rozhoduje nějaká domovní důvěrnice a sepisuje spisky, jestli můžete, nebo nemůžeme jít studovat, jestli je normální, že někdo střílel po lidech na hranici, zastřelil je nebo je zmrzačil nebo pak je dorazil někde v lágrech jenom proto, že chtěli za svými příbuznými, za svými rodinnými příslušníky a nebo prostě ze socialistického ráje, kde každý šmíroval každého, a těch udavačů jsou zástupy a jejich pomahačů ještě větší zástupy, tak prostě jestli tohle je normální. A mohli bychom takhle pokračovat.

Pan kolega Zaorálek tady mluvil o tom, že dneska možná ve společnosti jsou podstatně větší zla, větší problémy, se kterými se potýkáme, než v minulosti. Dokonce nějaký 70letý pán mi napsal na tohle téma úvahu. Já si myslím, že je docela zásadní rozdíl, jestli to zlo je systémové, tzn. přímo ten systém vybuduje stát, anebo jestli je to zlo nahodilé, se kterým se samozřejmě dá bojovat. V demokracii byla zločinnost, byly lapsy, jsou lapsy, je zločinnost a zřejmě tomu tak bude. Lidé a společnost jsou prostě takoví, jací jsou. A otázka je, jestli my to můžeme účinně - méně účinně regulovat, nějakým způsobem ten vývoj reflektovat.

Ale to, co tady bylo před rokem 1989, je systémové zlo. Přece existovala vedoucí úloha strany. Takže jak to, že někdo, jedna strana, nějací nadlidé si tady nárokovali, že budou vládnout a řídit úplně všechno? Proč jenom jedna? Proč spoustě lidí, drtivé většině společnosti, neumožnili přístup k tomu, rozhodovat si o svých věcech, ať už rozhodnou potom voliči tak, jak rozhodnou? Můžu k tomu mít miliony výhrad a víte, že je mám. To znamená, že já v tomhle vidím naprosto chybnou úvahu pana Zaorálka.

A mohl bych tady odcitovat např. jeden z příběhů, který se odehrál, když jeden člověk se snažil odsud dostat za hranice. A když se mu to po šílených peripetiích, kriminálech a střelbě na hranici povedlo, tak nakonec ho zavraždil nějaký lupič kdesi v San Franciscu v parku. Když už se konečně ke svobodě dostal. To znamená, je výrazný rozdíl mezi individuálním zločinem a organizovaným násilím.

Pan kolega Kalousek tady říkal a myslím, že i další, že důvodem přijetí zákonů po roce 1989, lustračního a dalších, bylo prostě ochránit společnost před tou nejhorší složkou společnosti před rokem 1989. Myslím si, že vývoj a život ukazuje, že se nám to katastrofálně nepodařilo. A jestli se někdo dneska odvolává na Václava Havla a na další lidi, kteří řídili společnost a udávali směr po roce 1989, myslím si, že jestli se v něčem mýlili, tak to bylo zrovna toto. Myslím si, že za to, co se tady dělo mezi lety 1948 a 1989, měly přijít výrazně tvrdší tresty. Minimálně v podobě, že tito lidé měli definitivně a navždy zmizet z veřejného života. Ne že bude jenom úzká skupina funkcí a postů, kde bude vyžadováno lustrační osvědčení. A myslím, že se to nemělo týkat jenom estébáků.

Pan kolega Farský tady říkal, že už při projednávání zákona o státní službě jsme se k tomu dostali, protože pan prezident Zeman postavil naprosto nesmyslnou podmínku. Šlo o to první čtení zákona o veřejné službě. Já chci říct, že to asi až tak nesmyslná podmínka býti nemohla. Jestliže měl jinou představu o tom, jak má vypadat vládnoucí koalice, byl bezmocný, samozřejmě se znalostí toho, co říká o účasti např. komunistů ve vládě nebo o podpoře nějaké koalice nebo sociální demokracie... On v podstatě vystavil morální známku této koalici více, než si myslíte. A samozřejmě je to možná interpretace málo pravděpodobná, ale není to interpretace zcela nulová.

A pokud snad, protože naše společnost, přiznám, zapomíná... Ještě možná před pěti deseti lety, při jakémkoli pokusu o zrušení lustračních zákonů nebo prolamování toho, jestli estébák může, nebo nemůže být na tom či onom postu, by tady demonstrovali lidé. Dneska je to nezajímá. Takže to možná vytváří i tu atmosféru, že ta situace je překonaná. No, možná se valíme ke společnosti, kde si budeme muset některé prvky předlistopadového vývoje zopakovat, protože jsme se nepoučili.

A pokud někdo snad zapomíná na to, jaká že to byla doba, tak vám tady řeknu příběh z vlastní rodiny. Když poslali mého dědečka do Jáchymova, tak moje matka šla žádat o povolení, aby ho mohla navštívit po nějakých měsících. A byla svědkem toho, jak estébák v jihlavském kriminále nebo zádržné stanici zmlátil mladou matku s dítětem, které sebrali otce, jenom proto, že se ptala, jaký je jeho osud a jestli je ještě vůbec živý. Tak jestli vám tohle nevadí, tak je mně to líto. Je mně líto, že pro část sociálních demokratů, jak říkal jejich předseda Sobotka, to není důležité téma. Je mně líto, jestli chce být hnutí ANO novou silou v téhle zemi, že část lidí odejde. A je mně líto, že se jenom dokazuje to, čemu jsem přece jen nechtěl věřit. Na tom KSČM ukazuje a projev paní kolegyně Semelové to jasně prokázal, že oni nelitují toho, co tady bylo před rokem 1989, že se nedistancovali od své minulosti. Snad ještě čistší a průzračnější projev tady říci nemohla.

Děkuji vám za pozornost. (Rázný potlesk poslanců TOP 09.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Grebeníček. Připraví se pan poslanec Štětina. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, řešení vztahu k minulosti vždy bylo a je součástí převratných změn. Bourání starých pomníků a budování nových, přejmenování názvů ulic a přepisování učebnic je toho názorným důkazem. Jde především o odmítnutí bezprostřední minulosti s poukazem na její údajnou nebo skutečnou nemravnost. A nový či vhodný pohled na minulost se pak stává především tím, co dává oprávnění a zdůvodnění určitému politickému projektu. Odmítáním bezprostřední minulosti se však mnohdy pouze nahrazují nedostatečně formulované programy k moci se deroucích spasitelů.

Docela chápu, že minulost byla nutným tématem i prvních polistopadových volebních klání. Pokud však zůstává hlavním tématem různých kampaní i téměř čtvrtstoletí po pádu předlistopadového režimu, o něčem to svědčí. Zejména pak o neschopnosti nastolovat ty otázky, kterými společnost opravdu žije. Ano, pod záminkou kádrování minulosti fakticky jisté politické kruhy bojují s přítomností. Často si pak vystačí s kombinací polopravd, lží a nenávistných výpadů, někdy jdoucích do polohy historicky nechvalně známého boje s údajným židobolševickým nebezpečím.

O to víc rozumím pozoruhodnému výroku jednoho ze signatářů Charty 77 Miroslava Jodla z roku 1993: Živočišný antikomunismus je schopen, jak mě v děsivé ironii napadá, poslat Hitlerovi do pekla bleskový telegram: Adolfe, vrať se, vše odpuštěno.

Téměř 25 let od listopadu 1989, od roku zvratu, dává dostatečný odstup, aby bylo možné poměřovat tehdejší očekávání, deklarované cíle ekonomické, politické i sociální se skutečnými výsledky. Ano, začalo to jako revoluce étosu, ale velice brzy se onen historický zvrat změnil v revoluci zájmů a vyrovnávání se s minulostí. Například prezidentská kandidátka Táňa Fischerová považuje za vítězství, že skončila vláda jedné strany. Za prohru pak to, že se nezrodilo nic lepšího.

V téže době, tedy 16. listopadu loňského roku, exministr vnitra Jan Ruml uvedl, že politická transformace byla asi jednodušší než ekonomická. Přiznal dokonce deficit hlubšího promýšlení další budoucnosti naší republiky. Myslel si prý, že z komunistické éry vyjdeme s určitou neopakovatelnou zkušeností, pokornější, duchovnější a tolerantnější. Život, jak uvedl Jan Ruml, však brzy sklouzl ke konzumentství, závisti a vzájemnému nepřátelství.

Plasticky popsala tyto skutečnosti americká žurnalistka a spisovatelka Tina Rosenbergová v knize Začarovaná krajina tváří v tvář strašáku postkomunismu, která byla následně oceněna jako nejlepší americká kniha literatury faktu za rok 1995. Rosenbergová pochopila nesmyslnost a protiústavnost oné honby na čarodějnice zinscenované pražským polistopadovým mocenským centrem. Jako nestranná pozorovatelka dospěla k poznání, že šlo o vyřizování osobních účtů, o bezohledný boj o moc a zpeněžení všeho, k čemu se noví nájemníci Pražského hradu dostali.

Historie bezmála pětadvaceti let restaurace kapitalismu v naší republice je tedy vskutku bohatá, zejména pak na nejrůznější politické kampaně, trapné politické šarvátky, majetkové přesuny, korupční skandály a účelové lustrace. Hospodářské potíže a korupční klima logicky vyvolaly či vyvolávají u řady občanů pocit nespravedlnosti, pro mnohé z nich se pak nově budovaná demokracie stala synonymem intrik, diletantismu, korupce a sbírání osobních výhod.

Jistě, když se něco nedaří, tak jsou možné dva přístupy - buď hledat seriózní východisko, nebo hledat obětního beránka. Bohužel v našich podmínkách již řadu let převládá ten druhý přístup. V období po roce 1989 se zpočátku věřilo v zásadní pozitivní obrat, který v některých oblastech skutečně nastal. Ale s tím přišla i řada věcí negativních a lidé jsou opět zklamáni. Dovolím si dokonce tvrdit, že současná doba doslova stojí na nejistotě, či dokonce strachu z budoucnosti, a to především zásluhou těch, kteří se vyznačují etikou mocichtivých predátorů s pramalým pochopením pro hodnoty slušného lidského soužití.

Ano, já mám ještě v dobré paměti politickou bitvu o lustrace na podzim 1991 ve Federálním shromáždění. Vcelku jsem chápal původní vládní návrh, který vycházel ze zásady, že se určité věci musí konkrétnímu člověku prokázat, aby bylo možné konstatovat, že nesplňuje podmínky pro výkon určitých funkcí. Pravice však do našeho právního řádu prosadila princip kolektivní viny, což je v naprostém rozporu s Listinou základních práv a svobod. S tím souvisela i velmi nepříznivá reakce Mezinárodní organizace práce a Rady Evropy.

Uvedením v platnost pak lustrační zákon skutečně zastavil kariéru řadě lidí, a i když jej původně poslanci Federálního shromáždění schválili na pět let, platí dodnes. Přitom na sousedním Slovensku, jak nepochybně dobře víte, přestal platit už koncem roku 1996. Pravdou je, že samotné lustrace vyvolaly v minulosti i řadu soudních sporů. Mnohé z nich skončily rozsudkem, přičemž se ukázalo, že jistí lidé, jako například Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza, Jan Skopeček či Soňa Červená se v seznamech Státní bezpečnosti ocitli neoprávněně.

Ano, Parlament se usnesl na lustračním zákonu k odhalení tajných spolupracovníku Státní bezpečnosti, který ale zároveň zajistil působení řady někdejších příslušníků StB na Ministerstvu vnitra a jinde, a to jako ministrovu výjimku. Český ministr Jan Ruml to vyložil tak, že jednou udělená výjimka platí, a příslušníky někdejší StB ve svém resortu podržel. Lustrační zákon tak umožnil hon nejen na příslušníky StB, nýbrž na čarodějnice, tedy i na lidi ke spolupráci s StB přinucené nebo spolupracující s ní dobrovolně i jinde než na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli.

Snad nejvýraznějším příkladem polistopadového kýče je dnešní senátor a kandidát pro blížící se evropské volby za TOP 09 a Starosty Jaromír Štětina. Neohrožený novinář, důsledný antikomunista, který se zviditelnil tažením za zákaz Komunistické strany Čech a Moravy. Stačí však prostudovat v archivu bezpečnostních složek jisté okénko na mikrofiši a můžete být značně konsternováni.

Štětinovy oplétačky se Státní bezpečností začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník, jakýsi František Sláma, krycím jménem Alex, Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část Prohlášení Charty 77. StB si Štětinu předvolala, ten se ke všemu doznal a ihned příslušníkům Státní bezpečnosti práskl několik svých kolegů, kteří údajně mohli ideologicky závadný text do podniku přinést. Nedosti na tom. Ještě téhož dne Štětina podepsal prohlášení mlčenlivosti a také vlastnoručně sepsaný vázací akt, z něhož cituji: "Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí." Státní bezpečnost pak Štětinovi založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec.

Ve spisu je dále kopie Štětinova životopisu a přehled jeho zahraničních cest. "Nijak zvlášť zajímavé čtení," napsal k tomu v lednu 2010 advokát Tomáš Pecina. Nemusí být ovšem bez zajímavosti dozvědět se, co si o někdejší Komunistické straně Československa myslel dnešní senátor a kandidát pro evropské volby za TOP 09 a Starosty Jaromír Štětina: "Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana," cituji stále jeho slova, "budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích, je podle mne" - tedy podle Jaromíra Štětiny - "jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě." Poslední významnou listinou je návrh na uzavření svazku, neboť o informátora Štětinu projevila zájem První správa Federálního ministerstva vnitra, tedy rozvědka, a ta si proto veškerou dokumentaci k němu převzala.

Dámy a pánové, nevylučuji, že jsem někomu z vás, obrazně řečeno, pohnul žlučí. Dovolil jsem si totiž danou problematiku posoudit z jiného úhlu pohledu. Dějiny - cituji právě v této souvislosti stávajícího předsedu Rady České televize - nemají jednotný a závazný výklad. A je rozumné a tolerantní se s tím smířit.

Dovolím si také připomenout odkaz jednoho z nejuznávanějších historiků a politologů 20. století, britského akademika Edwarda Carra, který vždy zdůrazňoval, že aktéry dějů minulých nelze soudit podle současných hodnot a norem, ale že je třeba vždy důsledně vycházet z hodnot, zásad a souvislostí platících v době, kdy daná rozhodnutí padla a prosazovalo se jejich naplňování. Idealizovat dějiny není rozhodně moudré. Je ale stejně nemoudré, někdy dokonce až neuvěřitelně hloupé dějiny účelově měnit. Tak to chodí v politice, ale ne v seriózní vědě.

Ne, historická pravda se hlasováním v parlamentu nedá zabezpečit. Proto kategoricky odmítám nedomyšlené účelové zákony, které mají garantovat převahu politiky nad vědou. Smyslem skutečné vědy je přece nalézání odpovědí na stále nové a nové otazníky. To ovšem souvisí s pluralitou názorů, která je zárukou, že nezvítězí otřepaná teze o vítězích, kteří píší dějiny.

Dámy a pánové, politická soutěž je v parlamentní demokracii naprosto nevyhnutelná, ale měla by být vedena především o věci současné a budoucí. I to je důvod, proč budu hlasovat pro zrušení obou posuzovaných zákonů. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Dříve než udělím slovo k přednostnímu právu pana ministra kultury, poprosím pana Pilného, který se přihlásil k faktické poznámce, a po panu ministrovi pan Štětina.

 

Poslanec Ivan Pilný: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně a vážení kolegové, já jsem prožil celou tu dobu, která je tady zleva i zprava popisována. Přelepovali jsme hnědou lepenkou Slánského, který si tiskl ruku s Gottwaldem, když ho nechal popravit. Ze školního rozhlasu jsme slyšeli prokurátora, který nechal popravit Miladu Horákovou. Viděl jsem na Hradčanském náměstí tanky, které rvaly dlažbu v rámci internacionální pomoci.

Můžeme říct, že lustrační zákon má své chyby - nerozlišuje viníky a oběti, podklady, na kterých je založen, jsou mnohdy diskutabilní. Možná že už je teď trochu fousatý, protože ti, kteří tím měli být potrestáni, už se dožívají věku, který bohužel nemohu označit za požehnaný. Na druhou stranu v tomto pragmatickém přístupu mi brání to, že tady z té levé strany neustále zaznívají projevy, které mi říkají, že lustrační zákon je symbolem něčeho - symbolem, který mi říká: nezapomeň! Proto budu v každém případě hlasovat pro zamítnutí toho zákona a udržení lustračního zákona v pohotovosti. (Potlesk poslanců ANO 2011 a zprava.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče, a prosím pana ministra kultury k mikrofonu. Prosím, pane ministře.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji. Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, popírali bychom platnost pedagogických principů a zákonitostí, kdybychom si mysleli, že desítky let trvající systematické působení na mysl člověka nezanechá své stopy. Liberalizace trhu, nastavení zahraničněpolitických priorit, vojenská spolupráce a další důležité oblasti transformace společenských struktur byly připraveny celkem rychle. Mnohem obtížnější je rekonstrukce morální a hodnotová. Na základě neblahých zkušeností s popíráním holocaustu víme, že v Evropě je potřeba stále podporovat kulturu připomínání, která bude ctít oběti a ty, kteří vzdorovali různým formám zla.

V období vlády komunistického režimu v letech 1948 až 1989 zahynuly u nás tisíce lidí. Z politických důvodů bylo odsouzeno k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 250 tisíc nevinných lidí. Trpěly nejen oběti politických procesů, ale také rodiny vystavené perzekuci, pronásledování, diskriminaci. Děti byly odloučeny od matek a otců, byly zpřetrhány tradiční společenské vazby a krutě pošlapávána lidská práva.

Československo se postupně dostávalo do mezinárodní izolace. Zcela se změnilo postavení Československa i ve vztahu k mezinárodnímu hospodářskému systému. Veškerý zahraniční obchod byl přeorientován na Sovětský svaz a země tzv. socialistického tábora. Znamenalo to velký zásah do dosavadní ekonomické struktury státu a rapidní pokles hospodářské úrovně. Dříve hospodářsky vyspělé Československo dostalo po únoru 1948 za partnery zaostalé, ekonomicky nevyvinuté země a muselo jim přizpůsobit struktury své výroby. Nebývalý rozmach těžkého průmyslu, především zbrojní výroba bez surovinové základny, zvyšoval závislost na Sovětském svazu. Naše země stále více ztrácela svůj středoevropský charakter a přibližovali jsme se nám cizímu sovětskému modelu.

Především v první polovině svého 40letého trvání stál socialismus dost lidských životů utracených v lágrech, uranových dolech i na popravištích. Ještě v 80. letech umírali lidé u ostnatých drátů naší jihozápadní hranice, protože jim komunistický režim násilím zabraňoval odejít do svobodného světa. Poúnorový režim se dostal k moci násilím a násilím se u moci také držel. Takzvané znárodnění nebylo nic jiného než obrovská loupež majetku nashromážděného generacemi předků v předchozích staletích.

Z těchto důvodů a jako symbol polistopadových změn zajišťujících personální diskontinuitu s vedoucími představiteli - a teď budu citovat zákon č. 198/1993 Sb. - zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného komunistického režimu byl přijat zákon 451/1991. Bylo to zákonné a ústavně konformní odstavení exponentů vysoké komunistické nomenklatury a jejich pomahačů od moci. Je to legislativní pojistka, že se představitelé totalitní moci nevrátí do funkcí v právním státě fungujícím na odlišném ústavním a demokratickém principu. Byl to předpoklad očisty nejenom špiček státu, ale také médií, justice, Akademie věd, armády a bezpečnostních složek.

Bohužel díky mediální zkratce se toto všechno zužuje na pouhé spolupracovníky Státní bezpečnosti, ale hlavní funkce tzv. lustračního zákona je přece jinde. Je to podmínka výkonu těch uvedených funkcí. To znamená, že občan nesměl být v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 tajemníkem orgánu KSČ, případně KSS, od stupně okresního výboru výše, s výjimkou těch, kteří tyto funkce zastávali pouze v období od 1. ledna 1968 do 1. května 1969, tedy v období tzv. pražského jara a bezprostředně potom. Dále pracovníkem aparátu orgánu KSČ na úseku politického řízení Sboru národní bezpečnosti, příslušníkem Lidových milicí, členem akčních výborů Národní fronty nebo například prověrkových a normalizačních komisí po okupaci 21. srpna 1968, příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti nebo studentem na vysoké škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského při radě ministrů SSSR.

Myslím si, že se často zapomíná na to, že lustrační zákon byl zaměřen proti pachatelům, nikoliv proti obětem, na které se často dnes mediálně upírá pozornost. Já, jak víte, jsem se tři roky systematicky jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů zabýval touto otázkou. Měl jsem možnost číst řadu různých vázacích aktů, měl jsem možnost, a vážím si toho, mluvit s celou řadou lidí, kterým minulý režim lámal páteř. A vím, pod jak brutálním násilím se často toto spolupracování vymáhalo. Nezapomínejme na to a nenechme se obalamutit touto mediální zkratkou!

Ne tedy ti, kteří byli obětí často brutálního psychologického nebo i fyzického násilí, ale ti, kteří byli nositeli této moci, kteří ty druhé lidi nutili ke spolupráci, kteří je nutili popírat hodnoty a ztrácet charakter - proti těmto lidem je lustrační zákon postaven. A podle chronologie se to týká lidí starších 43 let, to znamená lidí, kteří jsou dnes v plné síle. Myslím si proto, že bychom neměli na tyto věci zapomínat.

Ano, vím velmi dobře o slabinách, které v lustračním zákonu jsou. Je jistě rozumné se nad nimi zamyslet, ale musí to být podnět demokratických sil, a nikoliv strany, která se odkazuje na svou totalitní minulost a nedokázala se s ní vypořádat. Proto vás asi nepřekvapuje, že já stejně jako všichni členové klubu KDU-ČSL budeme hlasovat proti zrušení lustračního zákona.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z lavic napravo.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane ministře. Dalším přihlášeným s přednostním právem je pan poslanec Miroslav Kalousek. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, paní předsedající.

Vážený pane ministře kultury prostřednictvím paní předsedající, já souhlasím s každým slovem, které zaznělo z tohoto pódia z vašich úst, a s úctou bych váš příspěvek podepsal za předpokladu, pokud byste se vy a vaše politická strana podle těchto slov také chovali. Nicméně faktem je, že vaše praktické chování je nad rámec vašeho diskusního příspěvku přece jenom o něco rozšířeno. Tam chybí ještě ta jedna věta - že jsme sice zásadně proti zrušení lustračního zákona, ale v případě, že se nám to bude hodit, tak jsme ochotni se dohodnout s panem prezidentem na tom, že pro vyvolené a pro určité případy ten zákon nebude aplikován. On sice bude platit, samozřejmě, v tom právním řádu ta písmena najdeme, ale my, strana lidová, protože se nám to hodí, souhlasíme s tím, že aplikován nebude. To je, jako kdyby neplatil.

V podstatě přeložíme-li ve vší úctě vaše slova, říkáte: Jsme zásadně proti zrušení zákona o dopravě, ale bude-li se nám to hodit, jsme připraveni pro vyvolené s panem prezidentem se dohodnout na výjimce, že někdo si může jezdit, jak chce, kudy chce a kde chce. Jsme zásadně proti zrušení zákona o zdravotnických službách, ale v případě, že bychom se mohli stát ministry vlády, tak jsme připraveni dohodnout se s panem prezidentem o výjimce, že jsou lidé, kteří mohou léčit i bez lékařského diplomu. Jste zásadně proti zrušení lustračního zákona, a jsou případy, kdy nechcete, aby byl aplikován, protože se vám to hodí.

Já rovněž nesouhlasím s návrhy předkladatele a budu hlasovat proti zrušení lustračního zákona. Nejsem si však jist, zda váš postoj ve své obojakosti není stejně nebezpečný jako postoj předkladatele. Děkuji. (Ojedinělé zatleskání napravo.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana poslance Jiřího Štětinu, který je řádně... Pardon. Tak ještě s faktickou pan ministr kultury Herman. Prosím, pane ministře.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové. Vážená paní předsedající, vaším prostřednictvím bych zareagoval na slova pana předsedy Kalouska.

Myslím si a chápu roli pana předsedy jako opozičního politika, asi nemůže jednat jinak. Ale myslím si, že stejně dobře ví jako my všichni, že takzvaný služební zákon s tímto tématem vůbec nesouvisí. Pokud je někde dračí vejce vloženo do této tematiky, tak je to onen doprovodný zákon 309 z roku 2002, pro který pan předseda tehdy také zvedl ruku.

Myslím si, že je třeba zdůraznit to, co jsem před chvilkou řekl ve svém příspěvku - že lustrační zákon je zaměřený na pachatele, nikoliv na oběti. Tady je třeba velmi dobře rozlišovat a ctít presumpci neviny. A my jsme jednoznačně řekli, všichni ministři za KDU-ČSL, že nám nejde o žádná místa. A to si myslím, že je zcela jednoznačně zřejmé, a že ve chvíli, kdy by zde došlo k prolomení tohoto principu, tak tato místa samozřejmě opustíme, protože pokládáme tuto věc za zcela principiální.

Děkuji za pozornost. (Zprava slabší potlesk, ale i slabé zabouchání do lavic.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. S faktickou pan poslanec Kalousek a poté s faktickou pan poslanec Blažek.

 

Poslanec Miroslav Kalousek: Já velmi děkuji za větu, která byla obsažena ve vaší odpovědi, pane ministře prostřednictvím paní předsedající, že v případě aplikace zákona jste připraveni rozlišovat. A v tom je ten fór. My můžeme mít samozřejmě na lustrační zákon různé názory, ale měli bychom se asi všichni shodnout, že dokud ten zákon platí, tak platí bez výjimek a bez rozlišování. To, že vy připouštíte výjimku, že prostě vy jako vláda České republiky pro případ, že se vám to hodí, se na libovolný zákon s odpuštěním - (gesto rukama směrem doprava) - ignorujete, tak si myslím, že tím vydáváte strašně špatný signál do společnosti nejenom vůči lustračnímu zákonu, ale vůči jakékoliv aplikaci práva, která by měla vždy platit bez výjimek.

Jinak máte tu výhodu jako ministr vlády, že na mě můžete rovnou bez předsedající. Neváhejte příště.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. A dříve než pozvu pana poslance Blažka, písemná faktická má přednost, takže pozvu pana poslance Hovorku. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Ludvík Hovorka: Děkuji za slovo, vážená paní místopředsedkyně. Vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych s dovolením vaším prostřednictvím panu předsedovi klubu TOP 09, panu Kalouskovi, připomněl taky jeden historický návrat do minulosti, a sice rok 2006 a vyjednávání o vládě, která měla být postavena s podporou KSČM. A pan Kalousek si určitě vzpomíná, v době, která předcházela sestavení této vlády, KDU-ČSL demonstrovala. Demonstrovala na Letné proti komunistům. A pan předseda Kalousek potom vlastně za pár měsíců neváhal popřít veškeré svoje animozity vůči KSČM a prostě vyjednávat o vládě s ČSSD za podpory KSČM. Myslím si, že je dobré vidět tyhle souvislosti, když nám teď káže o tom, co my děláme špatně a jak bychom měli postupovat. Měl by si také on sám uvědomit, jak v minulosti často postupoval a často se choval podle toho, co pro něho zrovna bylo výhodnější.

Děkuji za pozornost. (Potlesk v pravé části sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Nyní prosím pana poslance Blažka s faktickou poznámkou.

 

Poslanec Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Já použiji obrat pana ministra kultury "dračí vejce". Rád bych Sněmovně pouze sdělil, že tady pořád slyším, jak platí platné právo a podobně. Ono platí, ale neaplikuje se, a trošku v jiné souvislosti, která zde možná nezazněla.

Existuje také přestupkový zákon a ten v § 21 má přestupky proti lustračnímu zákonu. Já bych rád Sněmovně zde sdělil, že naprosto jednoznačně - a jsem ubezpečen po interpelacích na pana premiéra z minulého týdne, že tomu tak je - pan prezident s panem Bohuslavem Sobotkou spáchali přestupek proti lustračnímu zákonu. Tím, že pan Bohuslav Sobotka podal tento návrh, tu skutkovou podstatu naplnil a pan prezident je podle ústavního zákona beztrestný, čili jeho se to netýká. Pan premiér totiž minule připustil, že u některých členů vlády předal lustrační osvědčení, u některých nikoliv. To znamená, že advokátská výmluva, že se to na ministry možná nevztahuje, ten lustrační zákon, neplatí...

Sděluji dále, že příslušným úřadem pro projednání tohoto přestupku je podle mého názoru, protože ten přestupek byl spáchán v Lidovém domě a na Pražském hradě, Úřad městské části Praha 1. Já to oznamovat nebudu, protože na oznamování mám ve Sněmovně jiné odborníky a myslím si, že by například ministryně spravedlnosti mohla příslušný podnět podat a ten přestupek by měl být řádně projednán. Děkuji. (Potlesk napravo.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana poslance Jiřího Štětinu, řádně přihlášeného do rozpravy, aby přišel k mikrofonu. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Jiří Štětina: Dobrý podvečer, vážená paní místopředsedkyně. Děkuji vám za slovo.

Vážená vládo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, myslím si, že v tuto chvíli začíná zde atmosféra houstnout. Já ji malinko uvolním. A proč? Myslím, že asi před půlhodinou zde padlo moje jméno v úplně jiné souvislosti, než to bylo moje jméno, ale já nosím od roku 1992 tento papír (ukazuje všem stránku formátu A4), ve kterém mám negativní lustrační osvědčení. A jsem asi jedním z prvních občanů této země, kteří tento dokument mají. Já jsem si to nevzal záměrně dneska s sebou, abych to tady ukázal, že to mám. To ne. Já to nosím stále s sebou, protože nikdy nevím, kdy se mě bude někdo ptát, jestli to mám.

Já musím také hned v úvodu svého krátkého vystoupení říci, že nepodpořím návrh KSČM a budu hlasovat proti tomu, i když - a teď se dostávám k tomu hlavnímu - pokud se nemýlím, tak jsem na třetím místě, pokud jde o stáří v této Sněmovně, takže si velmi dobře pamatuji jako čtyřleté dítě na osvobození republiky, na únor, takzvaně Vítězný únor 1948. Samozřejmě si pamatuji všechno, co zde říkalo mnoho předřečníků. Mohl bych s nimi polemizovat. Já se, vážené dámy a pánové, domnívám, že to je zbytečné, protože to můžeme řešit někde úplně jinde a ne tady před zraky celé naší veřejnosti, protože se domnívám, že dneska je lidem úplně jedno, jestli tento zákon platí, nebo neplatí.

A teď se dostávám k tomu hlavnímu, co chci říci. Já, než jsem dostal tento list, tak jsem měl skoro obavy, že nebudu mít negativní osvědčení. Já jsem totiž od roku 1965 do roku 1969 byl lékařem na Krajské správě Ministerstva vnitra v Hradci Králové mylně jsem se domníval, že když byl někdo u policajtů, tak holt bude mít pozitivní lustrační osvědčení. Nebylo tomu tak. Já jsem přesvědčen o tom, že pokud byl tento zákon přijat, a bylo to jistě správně, tak jeho uplatnění mělo být důsledné, ale v prvních letech takzvané revoluce, protože to bylo skutečně předání moci jedněch šibalů šibalům - to říkám jaksi hodně v uvozovkách - jiným, kterým šlo hlavně o to, aby tuto zemi rozkradli. A to se jim dokonale podařilo.

Já zde musím připomenout, teď jako minulý příslušník Ministerstva vnitra: Jak je možné, že z trezoru ministra vnitra - já ho nebudu jmenovat, aby mu dal pánbůh věčnou slávu - se najednou ztratí dokumenty, které dokladovaly, že řada dalších lidí byla buď donašeči Státní bezpečnosti, nebo dokonce někde i dále, to znamená KGB? Já se obávám, že tyto dokumenty někde existují a že se mohou na někoho někdy, bude-li třeba, objevit.

Chci říci jednu věc. Rozhodně není správné, abychom tento zákon zrušili, ale ne proto, že de iure nebo de facto, protože bylo mnoho lidí mylně nařčeno, osvobozeno, dopsáno, ale já vím zcela jasně, protože jsem byl v roce 1977 vyšetřován dvěma příslušníky Státní bezpečnosti v lese, což mi potom vytkli bývalí kolegové, kteří měli doklady, že kdyby náhodou došlo k padesátým létům, tak řada lidí, kteří tenkrát dělali na Krajské správě Ministerstva vnitra v Hradci Králové, by šlo ke zdi. Tak mi říkali: Nikdy s nikým nechoď do lesa. Ono to heslo platí i jinak. Ale já mohu říci jednu věc. Pokud někdo nic nepodepsal, tak nemohl být na seznamech Státní bezpečnosti.

Já jsem nelenil a dojel jsem si do Pardubic, kde jsem zjistil, zda byl na mne veden spis. Samozřejmě byl na mne veden spis. Měl jsem jméno Doktor. Bylo to roku 1977. Bylo zajímavé, že Státní bezpečnost věděla všechno o mé rodině, dokonce o příbuzných, o mém švagrovi, který žil v Austrálii, čili i tam měla své zvědy, ale nepodepsal jsem nic, takže se mnou to bylo ukončeno a tento spis byl založen ad acta.

No a na závěr - já si myslím, že je naprosto zbytečné, abychom si vyčítali, co jsme kdysi kdo o kom řekl, co jsme chtěli a co jsme nechtěli, jestli jsme to podepsali, jestli se to bude soudit, nebo nebude. Já se domnívám, že lustrační zákon musí zůstat v morální rovině. Kdybych já neměl tento list, tak věřte, že bych tady nikdy nebyl a nikdy bych nebyl na funkcích, které jsem zastával v podstatě od roku 1990, protože bych si nebyl jist, jestli náhodou někdo nevytasí, že jsem byl, byť jenom čtyři roky, příslušníkem Ministerstva vnitra.

Čili nehlasujme pro návrh KSČM. Děkuji za pozornost. (Potlesk několika poslanců.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Jana Zahradníka, který je přihlášen do rozpravy. Prosím, aby se připravil pan poslanec Josef Hájek. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Jan Zahradník: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, když jsem se před několika dny hlásil k tomuto diskusnímu vystoupení, tak jsem netušil, jakou těžkou úlohu jsem si připravil - vystupovat po projevech paní poslankyně Semelové a pana poslance Grebeníčka.

Paní předsedající, já bych rád vaším prostřednictvím vzkázal panu poslanci Grebeníčkovi, že to, co si moje generace pamatuje z komunistického režimu, to není jenom nějaké chladné hodnocení historie, nebo to není nějaké pokroucení dějin, které má za účel škodit jemu a jeho straně. Jsou to naše reálné vzpomínky. My si dobře pamatujeme, jak to tenkrát bylo. Byly tady represivní složky režimu, Sbor národní bezpečnosti, armáda, Státní bezpečnost se svými spolupracovníky, ale kromě toho tady také byla Komunistická strana Československa a její základní organizace, které byly na každém pracovišti. Pomocí těchto organizací ta strana vykonávala svoji vedoucí úlohu. Naši kolegové, přátelé, byli členy těchto organizací, byli členy jejich výborů a po pravdě, někdy vykládali humorné zkazky, ale pravdou bylo, že to členství je v našich očích vždycky diskreditovalo.

To, že byl přijat lustrační zákon, jsme považovali za úlevu, za něco, co znemožní exponentům komunistického režimu účastnit se na správě věcí veřejných po revoluci.

Relativismus, se kterým komunisté předkládají návrh na zrušení lustračního zákona, je nebezpečný. Kdyby se to nakrásně povedlo a tato Sněmovna nedejbože jejich návrh schválila a zrušila lustrační zákon, tak se můžeme možná připravit na to, že zakrátko bude předložen návrh na zrušení zákona o protiprávnosti a zavrženíhodnosti komunistického režimu s poukazem, že on ten režim zas tak úplně zavrženíhodný nebyl, že je na něj možný dvojí pohled, že třeba se i někomu líbilo v něm žít. Proto doufám, že lustrační zákon zrušen nebude.

Ještě mi na závěr dovolte jednu takovou vzpomínku. Ona ta naděje nezahynula v dobách komunismu. Byli lidé, bylo jich mnoho, kteří ji pomáhali živit. Jedním z nich byl člověk, na kterého bych si rád dnes vzpomněl. Byl to Karel Fořt, známý jako otec Karel z Rádia Svobodná Evropa, který šířil duchovní zprávy, pro mnohé nalezl cestu k víře. Monsignore Karel Fořt 21. ledna letošního roku zemřel a my jsme se s ním rozloučili 31. ledna v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích. Já myslím, že i kvůli otci Karlovi nesmíme dopustit, aby lustrační zákon byl zrušen, a proti komunistickému režimu musíme stále bděle bojovat. (Potlesk z pravé strany sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dále zde mám přihlášenou s faktickou poznámkou paní poslankyni Hubáčkovou? Paní poslankyně Hubáčková, jste přihlášena s faktickou poznámkou? (Ne.) Dobrá. Pak tady mám přihlášku s přednostním právem pana místopředsedy Sněmovny, pana poslance Bartoška. Prosím, pane poslanče.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Paní předsedající, dámy a pánové, pěkné odpoledne. Zástupci komunistické strany zde vzpomínají na období před rokem 1989 s nostalgií, jako by to byla doba, do které bychom se měli všichni vrátit a byli bychom v ní šťastni. Slovy klasika, za socialismu se špatně nežilo, v létě bylo teplo, v zimě sněžilo, zjara tály ledy, byly povodně, to jsme, milé děti, přišli o hodně. A já zde říkám, že komunistický režim byl zločinný, který se dopustil vlastizrady a poškodil tento národ. Střílení lidí na hranicích, lágry pro mukly, fízlování rodin, rozvíjení třídní nenávisti. Období, kdy stranická knížka znamenala víc než vzdělání a erudice. To je období, do kterého já se nechci vracet. A rovnou zde říkám, že raději budu žít a učit se svobodě v této nedokonalé době, než se vrátit a ohnout šíji pod otroctví komunismu! Tak to je a znovu říkám, že komunistický režim byl zločinný a je třeba to říkat našim dětem. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. S faktickou mám přihlášeného pana poslance Kováčika. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Bude to velmi krátká faktická. Rád bych upřesnil. Ta slova klasika neznějí za socialismu se špatně nežilo, ale za komunismu se špatně nežilo.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. S faktickou prosím pana poslance Opálku. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní místopředsedkyně. Kolegové, kolegyně, v poslední době jsem se začetl do publikace, kterou vydalo deset profesorů této země, Civilizace a dějiny. Já bych doporučoval všem těm kritikům, kteří se hlásí k různým směrům, aby se podívali, jakou historii mají ty směry v dávné minulosti a ke kterým se hlásí.

Nepřišel jsem nic relativizovat ani obhajovat neobhajitelné. Ale prostě každý máme své vidění, a jestli v té minulosti byly věci, ke kterým se určitě nebudeme hlásit s nějakým nadšením, tak si uvědomme, že tyto škraloupy máme všichni. Jestli to byla genocida indiánů, původního obyvatelstva v Americe, pod křížem, jestli to byly dvě světové války díky pravici a kapitálu, a tak bych mohl vyjmenovávat. Prosím vás, buďme k historii spravedliví a věnujme se jí úplně. Nejenom ve výseči, která nám vyhovuje. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dřív než udělím přednostní slovo panu poslanci Schwarzenbergovi, mám faktickou pana poslance Blažka. Pane poslanče, vydržte, prosím. Tak dobře. Prohodíme pořadí.

 

Poslanec Karel Schwarzenberg: Paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, když člověk sledoval diskusi, ať zde ve Sněmovně, nebo v různých médiích v posledních dnech, tak na mě udělal hluboký dojem argument, že lustračním zákonem se vytváří nerovnost před zákonem a že tohle neodpovídá Ústavě. Musím ale tady vyčinit našemu právnímu řádu, že to se stává i na jiných polích. Denně vyslovují soudy rozsudky, které brání odsouzeným vykonávat na nějakou dobu povolání. Použijí rozsudku, že se odebere řidičák, poněvadž je to ohrožení. Ano, je to pravda, a brání se prznitelům mladistvých, zejména pedagogická povolání. Tudíž bychom se měli opravdu starat tady o rovnost před zákonem, aby všichni nebyli omezeni ve svých možnostech, mohli neomezeně vykonávat svou činnost. Pak souhlasím plně. Pak by lidé, kteří spolupracovali s okupační mocností nebo byli fízlové, měli mít nadále možnost přístupu k státním tajemstvím. Pak máme opravdu zde perfektní rovnost a každý může dělat, co chce. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji panu poslanci. S faktickou přihlášen pan poslanec Blažek. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Já si vždycky říkám, že už nic neřeknu, ale ta moravská povaha mě vždycky vyburcuje. Já si dovolím říct na adresu KSČM jedno velké zjednodušení a v jedné věci, že je chápu. Oni v podstatě, a tak už to prostě chodí ve volbách, zastupují buď ty občany, kteří se měli za předchozího režimu lépe, anebo ty, kteří si myslí, kdyby ten režim zůstal, že by se možná měli líp než dnes. Velmi zjednodušuji a vím to. Ale on ten lustrační zákon nechrání tuto společnost ani tak před vámi, ale spíš před těmi, kteří v roce 1989 odešli a dnes nesedí tam, ale sedí tak někde tady.

 

Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Další faktickou prosím pana poslance Grospiče. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní předsedající. Dovolte mi, abych vaším prostřednictvím svému předřečníkovi Karlu Schwarzenbergovi řekl, že lustrační zákony asi hovoří o něčem úplně jiném, než o čem hovořil on tady, a hlavně v tom rozměru viny. A pokud bychom přijali ten jeho názor, pak bychom tady hovořili o kolektivní vině. Ale on asi chtěl říci, že by mělo platit to padni, tomu padni. Čili prokáže-li se u někoho vina, nechť je souzen a nechť je po právu odsouzen. Ale není přece možné plošně uvalovat kolektivní vinu na určitou skupinu osob, aniž se posoudí každý individuální čin. To bychom také mohli říci, že potenciálně je třeba podle ne dnes platných, ale bývalých platných zákonů, třeba ještě z doby rakousko-uherské monarchie, rodu šlechtického, tak by mu mohlo být zakázáno vykonávat nějakou funkci, protože potenciálně tehdy zastával výsadní postavení ve společnosti.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Grospišovi. Vážené paní a pánové, dobré odpoledne. Já si dovolím ještě přečíst jednu omluvu. Omluvu nepřítomnosti z jednání 6. schůze zaslal předsedovi Poslanecké sněmovny pan ministr životního prostředí Michal Brabec.

Budeme pokračovat v rozpravě. Ještě faktická poznámka pana poslance Pavla Kováčika. Pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Pavel Kováčik: Řádně elektronicky, pane místopředsedo, nebo jak bylo před chvíli řečeno, písemně byla moje faktická přihlášena.

Jenom krátká reakce na pana kolegu Blažka vaším prostřednictvím, pane předsedající. Kdyby tomu tak bylo, že KSČM zastupuje pouze hlasy těch, kterým se za tzv. minulého režimu žilo dobře a nebo kteří očekávají, že by se žilo dobře, kdyby býval ten minulý režim nepadl, tak to je až příliš velké, pane kolego prostřednictvím předsedajícího, zjednodušení. Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak nemáme ty desítky tisíc nových voličů, nových hlasů, i velmi mladých hlasů, a z toho dovozuji, že lidé nám věří, že nejsme tou stranou minulosti, za kterou byste nás mnozí rádi samozřejmě měli, ale že Komunistická strana Čech a Moravy požívá u voličů vážnost, požívá u voličů autoritu i jako strana pro současnost a pro budoucnost, a myslím si, že to je to rozhodující. A skoro mě mrzí, že jsem tu tematiku nezaměstnanosti nezařadil jako první bod dne. Mohli jsme se skutečně bavit o věcech, které pálí lidi víc než cokoliv jiného. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Pavlu Kováčikovi. Ještě faktická poznámka předsedy klubu ODS pana Zbyňka Stanjury. Pane předsedo, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Musím říct, že mám z té debaty radost, že buď celé kluby, nebo členové jiných poslaneckých klubů, samozřejmě s výjimkou komunistického klubu, říkají, že podpoří náš návrh na zamítnutí toho zákona už v prvním čtení, a opravdu mám z toho radost.

Na druhé straně, abychom to neměli tak jednoduché s bojem proti relativizování minulosti a komunismu a podobně, tak chci připomenout, že to je návrh komunistické strany, její předseda sedí o dvě řady nade mnou, je to místopředseda Poslanecké sněmovny a v tajných volbách - podotýkám v tajných, kdy jsme mohli svobodně vyjádřit svůj názor - získal od vás 151 hlasů. Tak aby to nebylo tak jednoduché s tím bojem proti komunismu a tomu, jak se relativizují vzpomínky na minulý režim.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi klubu ODS za jeho faktickou poznámku i za dodržení času. Poslední faktická poznámka, paní poslankyně Marta Semelová. Paní poslankyně, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Vážený pane předsedající, vaším prostřednictvím bych chtěla ještě také krátce reagovat na pana poslance Blažka. Chtěla bych trošku poopravit to, koho my jako KSČM zastupujeme. My zastupujeme mladé rodiny, my zastupujeme lidi bez zaměstnání, bez práce, my zastupujeme ty lidi, kteří nemají na toho doktora, protože když tady mluvil pan Svoboda o SANOPZu, tak bych chtěla jenom upozornit, že teď si musejí platit všude. My tady zastupujeme důchodce, kteří nemají peníze na to, aby vyžili. A zastupujeme ty lidi, kteří, a je to více než dvě třetiny, nemají ani průměrnou mzdu.

A pokud tady mluvíte ostatní o neustálé diktatuře z období před listopadem 1989, tak bych chtěla upřesnit, že teď je tady diktát lží a peněz. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Martě Semelové za dodržení času k faktické poznámce. A máme... Pan kolega Kučera k faktické poznámce. Už jsem chtěl vyvolat řádně přihlášeného kolegu Hájka, ale nemám šanci. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Michal Kučera: Ještě jednou dobrý den. Já bych jenom velice krátce k paní poslankyni Semelové prostřednictvím pana předsedajícího: Prosím vás, mou mámu důchodkyni nezastupujete, tu si z toho seznamu škrtněte. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní řádně přihlášený pan poslanec Josef Hájek v přihlášce do rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Josef Hájek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, při projednávání služebního zákona jsem tady vystoupil s poněkud emotivním vystoupením. Jsem horník a emoce ve mně určitě jsou. A přestože patřím k těm, kterých se taky období komunistů dotklo, protože jsem byl společně s vaším bývalým předsedou ODS propuštěn z politických důvodů z vojenské školy, přesto bych chtěl dneska k projednávanému tématu přistoupit poněkud pragmaticky.

Před tímto vystoupením jsem prostudoval řadu odborných materiálů a textů, které se týkaly problematiky lustračního zákona. V této souvislosti mě nejvíce zaujala publikace nazvaná Komunistické právo v Československu, která byla dokončena v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně v roce 2009. Mimo jiné v době, kdy byl rektorem této univerzity současný předseda ODS. V této publikaci se problematikou českých lustračních zákonů zabývá kapitola nazvaná Lustrace a běh času. Autor této kapitoly, pan David Kosař, v ní podrobně hodnotí nejen funkčnost českých lustračních zákonů, ale také se zabývá otázkou, jak dlouho v kontextu s českou Ústavou a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva by tyto lustrační zákony měly fungovat. Připomínám, že se sice jedná o text z roku 2009, ale dle mého názoru jsou myšlenky a závěry tohoto autora vysoce aktuální i dnes, po pěti letech.

Autor v úvodní části své práce uvádí - cituji: Ačkoliv byly oba lustrační zákony z let 1991 a 1992 původně přijaty pouze na dobu pěti let, zůstávají dvě dekády po sametové revoluci stále součástí platného právního řádu. A nejen to, lustrační zákony pořád vyvolávají emoce a ve vypjatých chvílích dokonce ovlivňují politickou scénu. Toho jsme tady svědky dnes i při minulém projednávání.

Autor při hodnocení lustračních zákonů dále uvádí - cituji: Specifické okolnosti spojené s přechodem k demokracii, jež ospravedlňovaly přijetí českých lustračních zákonů po sametové revoluci, s postupem času pominuly, a lustrační zákony by tudíž měly být prohlášeny Ústavním soudem za protiústavní, případně zrušeny samotným zákonodárcem. Autor tento argument opírá o tvrzení, že české lustrační zákony jsou v dnešní době, to znamená již v roce 2009, v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Toto stanovisko sdílel i prezident Havel. Ten, jak známo, vetoval jak v roce 1995, tak i v roce 2000 prodloužení lustračních zákonů s odůvodněním - cituji: Tyto zákony byly určeny pouze pro revoluční fázi a je čas přijmout úpravu v souladu s právním státem, která neakceptuje kolektivní vinu.

Nejsem právník, ale neznám v naší legislativě další zákon, v kterém se upřednostňuje presumpce viny namísto standardní presumpce neviny. Po téměř 25 letech od sametové revoluce by občanovi mělo být umožněno, aby okolnosti každého případu byly individuálně posouzeny a každý občan naší demokratické republiky musí mít jistotu rovnosti před zákonem.

Autor při hodnocení období platnosti lustračních zákonů dále konstatoval:

Za prvé. České lustrační zákony neposkytly žádnou spravedlnost pro oběti komunistického režimu, o čemž jasně vypovídá negativní postoj řady disidentů, jakým byl prezident Havel, Petr Uhl nebo Jiřina Šiklová.

Za druhé. Příběhy například Josefa Tošovského či Františka Lamberta, kteří představují špičku ledovce, jednoznačně prokázaly, že smysl lustračních zákonů jako nástroj určité odplaty za podíl na příkořích způsobených komunistickým režimem se často minul účinkem.

Za třetí. Co se týká profylaktických účinků lustračních zákonů pro budoucnost, autor uvádí - cituji: Pokud spravedlnost lustračních zákonů spatřujeme v nezbytném opatření do budoucna, jež má zabránit infiltraci osob spolupracujících s totalitním režimem do veřejných funkcí nově vznikajícího státu, tak tento argument stojí na vodě, neboť tohoto cíle lze dosáhnout vůči základnímu právu šetrnějším způsobem než lustracemi a síla tohoto argumentu klesá s postupujícím časem od sametové revoluce. Konec citátu. A s tímto názorem se já osobně beze zbytku ztotožňuji.

Autor dále uvádí - cituji: K požadavku politické loajality osob ve státní správě a ve veřejných službách dodáváme, že ačkoliv souhlasíme s tím, že státy mají legitimní zájem vyžadovat od zaměstnanců ve veřejné správě zvláštní pouto důvěry a loajality, zkoumání loajality zaměstnance veřejné správy musí být založeno na materiálním, a nikoliv formálním pojetí loajality vůči ústavnímu systému České republiky. To znamená, že porušení povinnosti loajality musí splňovat přinejmenším následující zásady.

Za prvé. Musí dosahovat závažné intenzity. Zde musí být posuzována zejména aktuálnost rizika neloajálního chování. Zdali byla loajalita porušována aktivním, nebo pasivním způsobem a zdali se jednalo o jednorázové, či opakované porušení loajality, případně jak dlouhého trvání.

Za druhé. Musí dostát požadavku individualizace. To znamená, musí brát v potaz individuální okolnosti každého případu, například porušení loajality pod nátlakem, či dokonce v důsledku použití násilí.

Za třetí. Porušení loajality musí být hodnoceno především s ohledem na konkrétní funkci, kterou zaměstnanec zastává, popřípadě hodlá zastávat. Tyto zásady má splňovat služební zákon. Konec citátu.

Dnes, téměř 25 let od sametové revoluce, nastal opravdu čas diskutovat nad revokací či zrušením lustračního zákona. Dle mého názoru ale nejprve musíme schválit služební zákon. Pokud bude služební zákon letos schválen, v což pevně věřím, měli bychom se k problematice lustračního zákona opět vrátit a do té doby budu hlasovat proti zamítnutí návrhu KSČM. Děkuji. (Potlesk poslanců ANO.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Josefu Hájkovi, a než dám slovo řádně přihlášenému panu poslanci Michalu Kučerovi, předběhl ho jeho stranický kolega s faktickou poznámkou. Dávám tedy slovo Františku Laudátovi k faktické poznámce. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec František Laudát: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já na margo svého předřečníka bych řekl, že papír snese úplně všechno. Nevím, přeslechl jsem jméno autora tohoto nehorázného blábolu.

Znovu tady zopakuji, že to není jenom otázka vlastního zákona, ale morálního pohledu na to, co se tady dělo před rokem 1989.

Kdysi se potkali duchovní z několika velkých světových náboženství a bavili se o tom, na čem se vůbec může civilizace na této planetě shodnout. Nakonec se neshodli vůbec na ničem, nicméně ve hře byla tato kritéria: právo na život, právo vlastnit majetek, poctivě nabytý, samozřejmě, a právo svobodně vyznávat náboženství.

Když se na to podíváme, co dělali předlistopadoví komunisti. Právo na život - už se nezeptáte Horákové, Slánského a dalších. Právo vlastnit - asi je tu zbytečné opakovat, kolika lidem ukradli majetky, kolik lidí vyhnali z jejich rodných domovů, kolika lidem sebrali živnosti, a to od těch nejmenších až po ty největší. Právo vyznávat náboženství - něco už pamatujeme, když byl Šemík hříbě a Hradčany byly ještě dřevěné. Tak pokud vím, tak když si někdo troufl přihlásit se na hodinu náboženství, tak následovala masáž a jen několik málo se odvážilo tam chodit.

Takže o čem se tu dnes bavíme? Takové pitomosti, jako někdo napíše v jakýchsi analýzách, tak to vám přinesu tisíc knížek, které říkají pravý opak. Děkuji. (Potlesk z pravé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Františku Laudátovi. S faktickou poznámkou ještě stále pan kolega Blažek a potom kolega Josef Hájek, také faktická poznámka. Prosím, pane poslance.

 

Poslanec Pavel Blažek: Mám takovou prosbu a současně určitý protest. Ať se to komu líbí, nebo ne, Václav Havel byl jednou z největších osobností našich dějin, a možná evropských, minulého století. Mně rve uši, když se tady každé jeho slovo použije ve výkladu, v jakém se to každému líbí, a já si myslím, že si to tato osobnost vůbec nezaslouží. Teď nesměřuji pouze ke KSČM, ale všeobecně. Když ho budeme citovat, budiž, ale nebuďme vykladači, protože ho znevažujeme. Koneckonců, myslím, jestli někdo má snad možná právo ho občas vykládat, tak je to jediná osoba - a to je Karel Schwarzenberg.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní ještě pan kolega Josef Hájek s faktickou poznámkou a potom pan poslanec Kučera. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Josef Hájek: Já se ještě omlouvám, já jsem sliboval, že do toho nedám emoce, ale já to neumím. Takže v závěru jsem se trošičku přeřekl. Takže jen do zápisu ještě jednou opakuji, že do doby, než projde služební zákon, budu hlasovat pro zamítnutí návrhu KSČM. Pro zrušení lustračního zákona.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Hájkovi a nyní pan poslanec Michal Kučera s řádnou přihláškou. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Michal Kučera: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v poslední době se množí snahy o falzifikaci naší historie, a to zejména ze strany KSČM. Už jen z projevů mých komunistických předřečníků doslova běhá mráz po zádech.

Dovolte, aby vám uvedl i další čerstvé případy snahy o falzifikaci naší historie z posledních dnů.

Místopředseda sněmovny pan Filip v těchto dnech relativizoval zločinnost okupace Československé republiky Sovětskou armádou a armádami Varšavské smlouvy z roku 1968. Vyslovil to v souvislosti se smrtí zrádce Vasila Biĺaka, který byl autorem zvacího dopisu Leonidu Brežněvovi. A tím dalším případem je bezesporu snaha komunistů zrušit lustrační zákon a bagatelizace role agentů komunistické Státní bezpečnosti po roce 1989. Zrušení lustračního zákona by nebylo jen pouhým formálním aktem, ale byla by to ve skutečnosti další rehabilitace zločineckého komunistického režimu.

Domnívám se, vážené dámy a vážení pánové, že bychom tomu měli zabránit nejen proto, že tento pokus je nevratný, ale také proto, že by přijetí této normy znamenalo krok zpět v naší moderní národní historii. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Michalu Kučerovi. Zatím poslední přihlášený je pan poslanec Jiří Koubek, kterého žádám, aby se ujal slova. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Koubek: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, velice děkuji. Patřím k těm lidem, na které se lustrační zákon nevztahuje, takže asi by se možná slušelo, abych mlčel. Jestli dovolíte, přece jen promluvím.

Nebyl jsem nikdy postaven před volbu vstoupit, nebo nevstoupit do zločinecké organizace. Naštěstí jsem toho byl uchráněn. Můj starší bratr ovšem už tuto volbu měl, jeho rodiče to naštěstí měli alespoň z hlediska morálky v hlavě srovnané, a tak mu nikdy neřekli: Vstup do zločinecké organizace, budeš se mít lépe, budeš moci jít studovat zahraniční obchod atp.

Před tuto volbu nebo před jinou životní volbu nebyli ani postaveni prarodiče mých dětí, kterým v 50. letech jednou večer zaťukal soused na okno a oznámil jim, že ráno budou vystěhováni, protože na schůzi místní komunistické buňky bylo prostě rozhodnuto, že dva největší statkáři v každé vesnici v okolí budou ráno odstěhováni pryč. Dědeček se dostal do dolu a babička na statku, který znárodnilo JZD, tak aby nekazila vůbec svým působením, umožnili jí tam bydlet, tak aby nekazila socialistickou dělnickou a rolnickou mládež, tak jí zazdili vchod a ona si musela udělat vlastní vchod směrem na hnůj.

Pamatuji si na tu dobu, kdy se u nás doma, byť jsem byl malý kluk, šeptalo, kdy se prostě nesmělo mluvit nahlas, kdy jsem se báli, který soused co napráská. Byla to doba pokřivená a pamatuji si ji jako dítě.

Tolik jenom důvod, proč si i já dovoluji vystoupit v této rozpravě, protože bych si rozhodně nepřál, aby mé děti jednou žily v podobné době. Protože bych si nikdy nepřál, abych se musel stydět za to, že jsem byl také členem Poslanecké sněmovny, která nad těmito zločiny minulého režimu zavřela oči tak, že tento návrh, který dnes projednáváme, by prošel do druhého čtení.

Teď mi ještě dovolte použít několik čísel z veřejných zdrojů, která zpracoval kolega starosta Věslav Michalík z Dolních Břežan, kterého jsem požádal o souhlas s citací těchto údajů.

Lustrační zákon omezuje přístup k některým funkcím ve státní správě lidem, kteří se v zákoně definovaným způsobem zapletli s komunistickým režimem a kteří se narodili před 1. 12 1971. Na počátku své působnosti se lustrační zákon vztahoval zhruba na 6 milionů potenciálních uchazečů, tedy lidí ve věku 20 až 60 let, a omezený okruh státem placených funkcí. Za 20 let, údaj ke konci roku 2011, který se podařilo panu kolegovi dohledat, bylo vyřízeno 458 tisíc 440 žádostí podle tzv. velkého lustračního zákona a 10 tisíc 45 z toho bylo pozitivních. Podle tzv. malého lustračního zákona to bylo 24 tisíc 295 žádostí a z nich bylo 4 tisíce 745 pozitivních. Takže za 20 let bylo zabráněno vykonávat nějakou státem placenou práci ve vedoucí funkci necelým 30 tisícům lidem. Za zmínku jistě stojí i to, že 75 % žádostí bylo podáno v prvních třech letech působnosti tohoto zákona. Počet žádostí s narůstajícím časem prudce klesá.

Když se podíváme, jaká je situace dnes, tak počet lidí, kteří jsou v produktivním věku a jsou narozeni před 1. 12 1971, jsou jich méně než tři miliony. Za deset let jich bude zhruba polovina, tedy asi tak jeden a půl milionu. Počet žádostí o lustrační osvědčení se nyní ročně pohybuje v tisících a počet negativních osvědčení ve stovkách. Znamená to, že v důsledku lustračních zákonů, pokud by byly zůstaly platné, bude zamezen přístup do některých vybraných funkcí ve státní správě ročně pouze několika stovkám lidí. Je to moc, nebo málo? Nahrává to odpůrcům, nebo zastáncům tohoto zákona?

Já se připojuji ke slovům pana starosty, která zveřejnil na svých webových stránkách, že to stačí k tomu, aby se nic neměnilo a aby tyto zákony byly ponechány v platnosti. Stojí za to je ponechat v platnosti právě proto, že dopadnou už jenom na pár stovek případů ročně, nebo i právě proto, a právě proto není důvod, že by společnost, která si tady po roce 1989 nastavila nějaká pravidla, že by z nich měla po nějaké době couvat zpět. Tady jde totiž o princip. Tady jde i o to, abychom se nemuseli za své děti stydět a aby se naše děti nemusely stydět za nás. Děkuji. (Potlesk poslanců TOP 09.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Koubkovi. To byl poslední přihlášený do rozpravy. Hlásí se pan poslanec Radim Fiala, předseda klubu hnutí Úsvit. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Radim Fiala: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, dovolte mi se ještě velmi stručně a krátce vyjádřit za hnutí Úsvit. My jsme samozřejmě o tomto návrhu zákona na poslaneckém klubu diskutovali jako asi vy všichni a dohodli jsme se na tom, že aktivně nepodpoříme zrušení lustračního zákona. Nicméně je k tomu ale také důležité dodat, že tento zákon již má dnes spoustu chyb a podle nás spravedlivou variantou by bylo iniciovat novelizaci lustračního zákona, například aby lidé, které soud očistí od spolupráce se Státní bezpečností, mohli být z těchto seznamů vyškrtnuti a mohli požádat o negativní lustrační osvědčení. My prostě potřebujeme zákon 21. století pro lidi, kteří chtějí působit ve veřejné správě a veřejné službě.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi klubu Radimu Fialovi. Ptám se, jestli se někdo hlásí do obecné rozpravy. Není tomu tak, rozpravu končím. Závěrečná slova - zástupkyně navrhovatelů paní poslankyně Zuzka Rujbrová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová: I já přeju hezké odpoledne.

Kolegyně a kolegové, vaše diskuse zaměřená na ohlížení se do minulosti, někteří nostalgicky, někteří pejorativně, mě také inspirovala k tomu, že jsem si začala připadat jako účastník recepce. Jestli si vzpomenete, býval to takový ten předlistopadový vtip: Co je to recepce? Lidová slavnost, na které se lid veselí prostřednictvím svých řádně zvolených zástupců. A tak, milí členové vládní koalice, dáte přednost tomu, že si odhlasujete, že pro některá vaše korýtka lustrák prostě potřeba není, že se vás netýká, a lid, ten si prostě nějak poradí, ostatně od parlamentu nic dobrého stejně nečeká.

V téhle souvislosti bych chtěla pogratulovat zejména hnutí ANO, které skutečně vneslo nový vítr na zatuchlý český politický dvorek a skvěle se zadaptovali nejen ve funkcích a s nimi spojených prebendách, ale i v procesních zvyklostech tohoto ctihodného zákonodárného sboru, kde se naučili, jak si neudělat z huby jinou část těla a jak změnit svůj názor nejlépe tím, že řekneme, že to uděláme lépe a radostněji nežli ti, kteří se o to nějakým způsobem pokoušejí.

Radost mi udělala nejmenší koaliční strana KDU-ČSL. Přinejmenším jejich zásluhou, a nebývá to běžné, se o návrhu z řad KSČM tentokrát dozvěděla i širší veřejnost, byť to bylo metodou myši, která řvala. Já bych si tomuto politickému subjektu pouze dovolila vzkázat, že i pod sutanou může být špinavé prádlo.

A kolegyně a kolegové, vás všechny bych chtěla vyzvat a požádat o to, abyste hlasovali tak, abyste se mohli podívat do očí nejen svým dětem, jak zde řada z vás říkala, ale také svým rodičům a prarodičům. Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců KSČM. Nesouhlasné hlasy z pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní závěrečné slovo pana zpravodaje. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já si dovolím jedinou repliku na paní navrhovatelku, a to že budu hlasovat tak, jak budu hlasovat, právě proto, abych se mohl svým rodičům a prarodičům podívat do očí. (Bouřlivý potlesk z pravé strany sálu.)

Jinak konstatuji, že byl podán panem předsedou Stanjurou za klub ODS návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona, který byl posléze v rozpravě podpořen celou řadou dalších vystupujících, které nebudu jmenovat a citovat, a myslím, že o tomto návrhu máme v tuto chvíli hlasovat.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano, potvrzuji, že mám v poznámkách hned z prvého přerušení návrhy na zamítnutí jak od kolegy Stanjury, tak od kolegy Farského a dalších. O tom rozhodneme v hlasování, které zahájím, ale nejdřív vás odhlásím a požádám vás o novou registraci. Prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami.

 

O samotném návrhu, jakmile se ustálí počet přítomných poslanců, budeme hlasovat v hlasování pořadové číslo 95, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro zamítnutí tohoto návrhu. Kdo je proti? Děkuji vám.

V hlasování pořadové číslo 95 přihlášeno 167 pro 121, proti 39. (Bouřlivý potlesk zprava.) Návrh byl přijat. Znamená to, že návrh zákona končí, protože prošlo zamítnutí.

 

Končím bod 17. Děkuji paní zástupkyni navrhovatelů, děkuji zpravodaji.

 

Budeme pokračovat dalšími body. Dalším bodem jednání je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 17:59.