(13.10 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Někdy před rokem jsem si přečetl v jedněch provládních českých novinách, budu je nazývat pracovně černá sotňa, vyjádření rozhořčené redaktorky, že na jeden z mých projevů ve Sněmovně by měly být paragrafy. To je demokratka, tato paní redaktorka, vcelku známá. Paní redaktorka ve své úvaze došla už dál nežli autoři tohoto návrhu. Ale jenom zdánlivě.
Konstruktivní nedůvěra je něco, co je v rozporu s tradicí českého parlamentarismu. Autoři předlohy vycházejí z ústavních zkušeností Německa, kde tento institut byl využit za dobu existence základního zákona, tedy ústavy, dvakrát - v roce 1972 a v roce 1982. Do základního zákona Spolkové republiky Německo jej při jeho tvorbě v roce 1948 a 1949 v parlamentní radě prosadil vynikající právní expert SPD Karl Schmidt. Celá ústavní konstrukce je jednoduchá. Podle článku 67 základního zákona může - a teď cituji: "Spolkový sněm vyjádřit nedůvěru kancléři pouze zvolením jeho nástupce, a to nadpoloviční většinou jeho členů." Je-li takové hlasování úspěšné, pak nově zvolený kancléř od počátku disponuje legitimitou a spolkový prezident jej musí jmenovat kancléřem.
Autoři předkládaného vládního návrhu se domnívají, že tudy, tímto směrem, vede cesta k posílení stability vládních většin v České republice. Myslím si, že se mýlí, a uvedu pro to pádné důvody.
Myslím, že to podstatné, na čem spočívá stabilita vládnutí v Německu, není ústavněpolitický nástroj konstruktivní nedůvěry, ale tři faktory poněkud jiného charakteru:
Za prvé. Volební systém v Německu pro volby do Spolkového sněmu je smíšený. To znamená, že polovina poslanců je volena podle principu poměrného zastoupení a polovina na základě většinového systému. A dále je uplatněna pětiprocentní klauzule omezující vstup do dolní komory německého parlamentu. To znamená u té jedné poloviny poslanců pět procent klauzule a u té druhé poloviny, která je zvolena většinovým způsobem - teď se přiznám, že přesně nevím, jestli jsou to tři nebo čtyři poslanci, kteří musí být zvoleni tím většinovým způsobem, aby strana tam mohla zasedat. To vše vede k posilování velkých a větších stran a k integraci politických sil v zásadě do dvou bloků.
Za druhé. Od voleb v roce 1969 německé politické strany vždy před volbami sdělují, s kým budou po volbách vytvářet volební koalice. Je to tak proto, že ještě ve volbách v roce 1969 to strany neudělaly. Nejsilnějším seskupením ve volbách se stala CDU/CSU a po volbách se nicméně ustavila koaliční vláda SPD a FDP. Tedy před volbami žádná lišácká a rádoby duchaplná vyjádření, že se o koalicích rozhoduje až po volbách, jako je tomu u nás. Také toto usnadňuje orientaci a integraci voličů do de facto dvou neformálních volebních bloků nalevo a napravo od politického středu. Mimo systém zatím zůstává jen radikálně levicová strana Die Linke.
Za třetí. V případě, že ani tak nevznikne jasná většina ve Spolkovém sněmu, není proti německé politické tradici vytvořit tzv. velkou koalici, v níž se sejdou dva největší političtí rivalové, tedy SPD a CDU/CSU, jako tomu bylo v roce 1966 nebo v roce 2005. Nikdo pak v Německu ještě deset nebo patnáct let, jak jsme tomu byli svědky zejména před druhým kolem prezidentské volby, poté nepíše o zradě voličů hodné nenásledování na věčné časy, jako tomu bylo u nás v případě vlády vzniklé na základě tzv. opoziční smlouvy. V poměrně čerstvé paměti máme činnost vlády velké koalice v Německu v letech 2005 až 2009, která odvedla velmi slušnou práci pro Německo.
Argumentem předkladatelů je dále to, že kdyby existoval tento institut konstruktivní nedůvěry již v březnu 2009, nemuselo dojít k pádu Topolánkovy vlády a tato vláda mohla v klidu dokončit evropské předsednictví. Já bych tuto pasáž ze svého projevu vynechal, kdybych reagoval jenom na projev pana ministra Mlsny. Ale protože pan předkladatel nebo pan poslanec Benda tak učinil, tak prostě ty věci zrekapituluji.
Především chci říci, že pád Topolánkovy vlády způsobilo to, že proti ní hlasovali čtyři původně vládní poslanci. Hlasy sociálně demokratických a komunistických poslanců by k pádu vlády nestačily.
Za další. Představy pravice, představa médií i politiků pravice, že opozice nebude usilovat o pád vlády v případě skandálu monumentálních rozměrů, a tím snaha důvěrníka premiéra Topolánka Marka Dalíka zamezit odvysílání vládu kompromitující reportáže v České televizi byla - je lichá. Jen tak mimochodem, tahle ta záležitost v České televizi se týkala reportáže vládou chráněného poslance Wolfa, který je toho času odsouzen a nyní na útěku.
Tuhle hru na omezenou svobodu slova, oktrojovaný parlamentní systém a z toho vyplývající politickou autocenzuru hrát nebudu. A nebude ji určitě hrát ani žádný jiný skutečně demokratický politik. Ostatně ihned po pádu Topolánkovy vlády jsem nabídl tehdejší vládě setrvání v její funkci do konce června 2009, tedy do konce evropského předsednictví, ovšem se dvěma personálními podmínkami: okamžitě skončí ministr vnitra Langer a nejvyšší státní zástupkyně Vesecká. Nebylo nic jednoduššího ze strany premiéra Topolánka nežli s tím souhlasit a mohli dovládnout do konce českého předsednictví. A pak skončit. A že jsme neměli plán B, jak do omrzení opakují ti různí Komárkové, Steigerwaldové, Leštinové, Hanákové a další provládní publicisté, jak tady naznačil pan poslanec Benda, mohl bych citovat ze svého projevu z 24. 3. v Poslanecké sněmovně, který byl před úspěšným hlasováním o nedůvěře Topolánkově vládě. Pokud bude zájem, tak tak učiním, ale myslím, že to ani potřeba není. Ten plán B prostě existoval. Bylo to vytvoření úřednické vlády, k čemuž také neprodleně došlo. K ustavení úřednické vlády došlo za účasti koneckonců strany, které je pan poslanec Benda členem.
V situaci, kdy vláda není schopna vládnout, nemá většinu a ani opozice nemá jasnou většinu, a když prezident sdělí, že neumožní vznik vlády opírající se o poslance, kteří v průběhu období změnili politický dres, jsou nejlepším a hlavně čestným řešením předčasné volby. Ostatně i v Německu s jeho propracovaným a fungujícím ústavněpolitickým systémem a institutem konstruktivní nedůvěry bylo potřeba dojít v roce 2005, tedy rok před koncem řádného volebního období, k vypsání nových, mimořádných voleb. V květnu 2005 se pro toto řešení tehdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder rozhodl poté, co jeho strana SPD prohrála zemské volby v klíčové spolkové zemi, v Severním Porýní-Vestfálsku. Jen tak mimochodem, několik dní před volbami v této spolkové zemi byl Gerhard Schröder na krátké návštěvě v Praze. Já jsem s ním měl možnost o té věci hovořit. A na ten krok, který hodlá učinit, mě upozornil. S tím, že samozřejmě byl pro tento moment nepoužitelný institut konstruktivní nedůvěry. Opoziční CDU/CSU jej vřele podporovala, neboť v průzkumech veřejného mínění vedla nad svým hlavním soupeřem o dvacet procent. ***