(15.20 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Libyi, tedy zemi v předpolí Evropy, na pobřeží Středozemního moře, se podařilo přivést do chaosu. Současná slabá libyjská vláda nedokáže odzbrojit a zpacifikovat tamní ozbrojené milice a ozbrojence. A teroristé a džihádisté z celého arabského světa a možná z celého světa byli za boj proti Kaddáfímu v Libyi odměněni tím, že se v Libyi zmocnili skladišť zbraní a po likvidaci výstředního plukovníka se tito ad hoc spojenci Západu přesunuli z Libye do Mali a začali tam řádit. V Mali změna režimu žádoucí není, a tak se islamisté ze spojenců rychle stali nepřáteli Západu. Tentokrát už ovšem vyzbrojeni moderními, často západními zbraněmi z Libye.
Dobrodružství v Libyi se česká armáda správně nezúčastní. Teď se účastnit chce. Tedy chce se účastnit vláda. Pravděpodobně i velká část Poslanecké sněmovny. Máme dnes odsouhlasit působení příslušníků Armády České republiky ve výcvikové misi Evropské unie v Mali a také k ochraně velitelského stanoviště.
V každé demokratické zemi je obvyklé, že priority dané země jsou definovány vládním dokumentem. Mám v této souvislosti na mysli vládní materiál Koncepce zahraniční politiky České republiky z 20. července 2011. Otevřel jsem ten dokument a hledal jsem zmínku o africkém Mali. Hledal jsem, hledal, ale nenašel. Zmínku o prioritních zemích, pominu-li pochopitelně země Evropské unie, NATO nebo OECD, jsem našel a ve dvou bodech jsem našel i další země. V bodě 4.5 Podpora demokracie a lidských práv, tam se však výslovně mluví o východní Evropě a západním Balkánu. Bod 4.6 Rozvojová spolupráce v odstavci Prioritní země a oblasti spolupráce - vyjmenuji ty země: Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko, další země Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestina, Srbsko. Nic o Mali.
Britský premiér Palmerston kdysi řekl: Velká Británie nemá přátele, má jen své zájmy. Tento výrok lze dobře parafrázovat jako jednu ze zásad české zahraniční politiky. Země nemá přátele, ale naštěstí je také má. Země má své zájmy. Je proto pochopitelné, že Francie jako bývalá koloniální mocnost má v Mali své značné hospodářské a politické zájmy. Francouzské firmy jsou v zemi přítomné ve velkém počtu a v zemi pobývají tisíce francouzských občanů. To dovedu pochopit. Uniklo mi, jaké zájmy má v Mali česká vláda. Oněch - premiér tvrdí - 135 milionů korun, až se rok s rokem sejde, tak bych chtěl vidět ten konečný součet. Myslím si, že to bude částka vyšší. Oněch 135 milionů korun, které se předpokládají vynaložit na toto dobrodružství, může být lépe použito pro potřeby české armády přímo v republice. Ne že by to armáda nepotřebovala. Anebo pokud ty peníze snad armáda nepotřebuje, například na obnovení generálního konzulátu, obchodního zastoupení v Bombaji, v tomto hospodářském, finančním a obchodním centru Indie, země s 1,2 miliardy obyvatel. Ale to je opravdu jen jedna z mnoha možností. Určitě každý z poslanců by přišel v oblasti zahraniční politiky s jinými možnostmi.
Tento návrh vlády vidím současně jako nezdůvodnitelný, voluntaristický a také marnotratný. Proto jej nepodpořím. V Mali opravdu, ale opravdu ochranu našeho zájmu, našeho národního zájmu, nevidím. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Dalším, kdo se přihlásil do rozpravy, je paní poslankyně Dana Váhalová. Připraví se Alexander Černý. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Dana Váhalová: Dobré odpoledne dámy a pánové. Děkuji za slovo, pane předsedající.
Není mise jako mise. Nemohu souhlasit s vysláním našich vojáků do Mali. Podíváme-li se na samotný konflikt v Mali, kam chce naše vláda vyslat naše vojáky, jedná se o problém těžko řešitelný a již vůbec ne v krátkodobém horizontu. Na Afriku je potřeba se dívat jako na celek. Africké země byly v minulosti koloniemi některých evropských mocností. Bohužel, rozdělení kolonií bylo nepřirozeně, nepřihlíželo k národnostnímu dělení a už vůbec ne k dělení dle kmenů a rodů. Dekolonizační proces pak pochopitelně respektoval již daný stav věcí a díky tomu zůstávají stále určité vazby ke koloniálním zemím. Ekonomika, jazyk a podobně. Vzhledem k historii a tomuto uměle vytvořenému, nepřirozenému stavu je nutné se dívat na Afriku jako na kontinent budoucího neklidu. Hrozí zde nejenom dnes, ale i v budoucnu nepokoje, a to pro nás, Evropany, nepřehledné a nesrozumitelné, protože je posuzujeme z hlediska našeho prostředí. Nejedná se proto pouze o Mali.
Naše účast ve své podstatě nemá nic společného s problémy Mali, ale spíše s naší snahou zalíbit se západním zemím. Současnou českou armádu už lze považovat za expediční. Je stále častěji nasazována v zájmu někoho jiného a její obranný význam je upozaďován. Vojáci do ní vstupují za účelem vyslání do expedicí, misí s vidinou slušného výdělku. Nabízí se myšlenka, že mise v Mali by mohla posloužit k překonání nastupující krize, která naší expediční armádu čeká v blízké budoucnosti, například po ukončení mise v Afghánistánu, kdy nebude mít armáda pro speciálně vycvičené vojáky uplatnění. My však nemůžeme přistoupit na to, že naši vojáci by měli být jen žoldáky, a měli bychom odmítnout toto dnes převažující poslání.
Stejně jako nejsme schopni, jak se ukazuje, vyřešit situaci v Afghánistánu, stejně tak to s vysokou pravděpodobností nebudeme schopni udělat v Mali. Domnívám se, že mnohem důležitější je řešit problémy naší armády, samotný její význam a financování. Měli bychom zabránit tomu, aby naši vojáci, vycvičení za peníze daňových poplatníků, odcházeli do civilu nebo využívali nabytých profesních schopností jako žoldáci mimo českou armádu. Česká armáda má být budována především pro obranu naší země, a ne pro expediční operace v zahraničí. Na to nemáme za prvé nadbytečné peníze a za druhé, máme s takovou, v uvozovkách, pomocí bohaté negativní zkušenosti.
To je důvod, proč nemohu souhlasit s vysláním našich vojáků do Mali, stejně jako nesouhlasím ani s jejich další přítomností v Afghánistánu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec Alexander Černý je další přihlášený do rozpravy. Pak to bude Petr Hulinský.
Poslanec Alexander Černý: Dobré odpoledne vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové. Zahraniční mise vždycky vzbudí trošičku pozornosti a já se přiznám, že většina těch misí, které jsme zatím tady probírali, byly mise pod hlavičkou Severoatlantické aliance. Velmi často dominantní roli hrály Spojené státy. Po zkušenostech z uplynulých let jsme k nim přistupovali velmi obezřetně a praxe prokázala, že jsme se nemýlili. Většina těch zásahů se opravdu příliš nevyvedla, a byli jsme tedy nakloněni tomu, abychom spíš uvažovali o podpoře misí Evropské unie než těch, o kterých jsem se zmínil před chvílí. Tahle ta mohla patřit do kategorie misí, kde bychom možná docela rádi uvítali trošičku jinou iniciativu, a byli bychom dokonce rádi, kdybychom mohli i zvednout ruku na podporu takového působení našich vojáků. Ale zdá se, že to ani tentokrát nebude možné.***