(Jednání pokračovalo v 19.01 hodin.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dámy a pánové, přeji vám pěkný večer. Nacházíme se v rozpravě, sloučené rozpravě. Připomínám, že tady byla sloučená rozprava k bodům 6 a 7... Už je tam (na světelné tabuli) máme přihlášené, protože tady bylo po těch vystoupeních ještě stále několik zařazených do rozpravy. Myslím, že můžeme pokračovat v rozpravě v této chvíli.
Já s dovolením požádám pana poslance Jiřího Paroubka, který je další vystupující v této sloučené rozpravě k bodům 6 a 7. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, důchodové reformy mají tu povahu, že platí nějakých dvacet třicet let a samozřejmě s určitými parametrickými změnami se mohou udržet takto dlouhou dobu a já se domnívám, že podobnou ambici by měla mít i tato takzvaná důchodová reforma. Říkám takzvaná, protože důchodová reforma, která je v zásadě vypracována jednou stranou politického spektra, nebo spíše prosazována jednou stranou politického spektra, nemá většinou velkou šanci na to, aby fungovala déle než do konce jednoho volebního období.
Je dobré se podívat na zkušenosti těch zemí, které udělaly v posledních deseti patnácti letech, prosadily úspěšně důchodovou reformu. Je to například Švédsko, kde docházelo k velmi zásadním jednáním a dlouhodobým jednáním mezi pravicí a levicí. Nakonec byla důchodová reforma přijata, tuším, za pravicové vlády a s nějakými menšími změnami platila za levicové vlády a pak při příchodu pravicové vlády už ji někdo neměnil. To znamená, že tady existovalo něco, čemu se říká politický konsensus, společenský konsensus, protože se k tomu vyjadřovaly jiné složky švédské společnosti než politické strany. Takže oni mohou říci, že ten problém vyřešili na jednu generaci. Ne tak u nás.
Domnívám se, že příklad Maďarska otevřel oči, konkrétně postup premiéra Orbána a jeho strany, otevřel oči jiné politické generaci, která vždycky věřila tomu, že se má uplatnit latinská zásada pacta sunt servanda. To znamená, že smlouvy se musí plnit. To v Maďarsku prostě neudělali prostě proto, že soukromé penzijní fondy byly rozkradené, vyjedené, když to řeknu ještě slušně, takže maďarské vládě nezbývalo nic jiného, než je znárodnit. To, že to nebylo přijato v Bruselu s úplným nadšením, je zřejmé, a že to Maďarům vrací, je také zřejmé, protože vliv finančních skupin na bruselskou politiku nebo na politiku každé země je pochopitelně velmi významný a tady zaznamenaly finanční skupiny jisté ztráty, protože investovaly. Investovaly ze svého hlediska ne optimálně.
Musím říci, že jsem už dlouho neuvítal veto pana prezidenta jako právě u tohoto zákona. Prezidentské argumenty se opírají o ekonomickou logiku, kterou v zásadě plně sdílím.
Důchodová reforma, a na tom se všichni shodujeme, je potřebná. Když jsem se já poprvé velice hluboce setkal s tím problémem někdy před sedmi lety při práci v Bezděkově komisi 1, tak tehdy ti lidé, kteří tam seděli za penzijní fondy a kteří se kolem toho pohybovali, vždycky hrozili: Za dvacet let už nebude ten systém průběžného financování udržitelný! Já jsem se nikdy nedozvěděl, co bude po těch dvaceti letech. Co se stane? Jestli nastane nějaký avatar nebo obludárium. To prostě jsem se nikdy nedozvěděl.
V tomto vládním pojetí opt-outu, ta tři plus dvě procenta, důchodovou reformu ovšem chce jen málokdo. Vlastně jen vláda opírající se o nejtěsnější většinu v Poslanecké sněmovně a penzijní fondy. Ty vlastně podobu reformy v tzv. Bezděkově komisi 2 formulovaly. Je to světový unikát, že by si jedna lobbistická skupina vlastně mohla nadiktovat takovýmto způsobem reformu určité části, řekněme, společenského vlastnictví. Ale stalo se. Abych byl přesný, nechtějí už všechny penzijní fondy. Řekl bych, že ji chtějí, tuto reformu, jenom ty nejzavilejší. Jenom ty v tom pokračují. Ty moudřejší reformu odpískávají. Já bych neřekl, že tady prohlédli páni Rusnokové a další, kteří léta tuto reformu prosazovali, ale prohlédly jejich jasnozřivější centrály. A to je potřeba vidět. Poučily se i ze zkušeností ze střední Evropy, z maďarských zkušeností, a nechtějí prostě do takového druhu byznysu jít. Centrály zvážily rizika a ukončily ten příběh. Pokud jsem dobře informován, tak tady existuje nějakých pět odolných, těch nejodolnějších penzijních fondů, které chtějí do toho jít, a já nepochybuji o tom, že do toho půjdou s plným důrazem. Zaměstnavatelé ani odboráři, partneři z tripartity, si nepřejí takto pojatou důchodovou reformu. A vědí proč.
A ty hlavní výhrady k reformě? Především nikdo neříká, z čeho se zaplatí náklady této reformy. Před časem, když tady byl, řekněme, politický zájem, zejména vycházející z Ministerstva financí, se začalo mluvit o tom, že tím zdrojem k úhradě nákladů reformy bude navýšení DPH. Kdeže ty loňské sněhy jsou? To bylo tuším v loňské zimě, když jsme se toto dozvěděli. Začalo se v předchozím roce zvyšovat DPH, ale postupně se přestalo o souvislosti mezi zvyšováním sazby DPH a úhradou nákladů důchodové reformy hovořit. ***