(15.20 hodin)
(pokračuje Klasnová)
V tomto zákoně se ale ještě skrývá jeden háček, respektive přílepek, kvůli kterému bychom neměli přehlasovávat veto prezidenta republiky. Spočívá v pozměňovacím návrhu kolegy Cempírka, který se týká změny zákona o zaměstnanosti a který zavádí povinnou výplatu podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci prostřednictvím sKaret. Proti sKartě zazněla zde na plénu celá řada argumentů. Samotné výběrové řízení, které neproběhlo podle zákona o veřejných zakázkách, ale podle obchodního zákoníku, šetří antimonopolní úřad a lze také očekávat do budoucna i ústavní stížnosti.
Premiér Nečas se nechal nedávno slyšet, že bude usilovat o omezení funkce sKarty. To už ale bohužel půjde podle platné smlouvy mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a Českou spořitelnou velice těžce. A mě by velmi zajímalo, jak to chce pan premiér dokázat, pokud tedy nedojde k tomu, že by antimonopolní úřad celou věc shodil.
Nevidím ale sebemenší důvod, proč v tuto chvíli zvednout ruku pro přílepek. Zde jenom připomínám už asi dávno neplatnou koaliční smlouvu, podle které jsme zavazovali strany v koalici, že nebudou prosazovat některé změny právě formou přílepků. Nevidím důvod, proč zvednout ruku pro tento přílepek, který zcela nesouvisí s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí a který napravuje to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zapomnělo stanovit povinnou výplatu dávek v nezaměstnanosti prostřednictvím sKarty. Dokazuje to pouze, jak špatně připravené zákony Poslanecké sněmovně předkládal a předkládá resort Ministerstva práce a sociálních věcí. Tyto zákony mají přitom hluboký dopad na sociálně nejpotřebnější vrstvy obyvatel. Proto prosím, abyste stejně jako Věci veřejné pro tento zákon ruku nezvedli.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Nyní se stanoviskem klubu pan poslanec Sklenák. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Roman Sklenák: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, víte, že my si jako opoziční poslanci z tohoto místa často stěžujeme na to, jakým způsobem jsou ve Sněmovně projednávány vládní návrhy zákonů, jak není brán v potaz názor opozice a jak jsou v podstatě tyto návrhy doslova protlačeny legislativním procesem. My uznáváme, že tento případ projednávání novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí byl jiný, že v tomto případě s námi byla vedena diskuse, naše názory byly vnímány a řada našich připomínek byla během projednávání ve výborech zapracována. I to byl jeden z důvodů, proč minimálně část sociálních demokratů podporovala schválení této předlohy, protože pro ohrožené děti bezesporu přináší mnoho pozitivního.
Po vrácení předlohy prezidentem republiky se poslanecký klub sociální demokracie znovu předlohou detailně zabýval. Byla podrobena poměrně rozsáhlé diskusi. Vážili jsme, zda v novele převažují pozitiva, či negativa. Jak jsem řekl, pozice ohrožených dětí je touto novelou bezesporu vylepšována. Současně ale máme obavy například v tom smyslu, jakým způsobem bude v praxi tento zákon naplňován, jak budou svoji roli zvládat pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany, a je tam řada dalších otazníků a pochyb, o kterých zde zřejmě ještě bude řeč.
Říkám upřímně, že nemáme všichni stejný názor. V čem ale jsme naprosto jednotní, to je názor na sKarty. Už to zde zaznělo. Tento materiál skrývá i jedno ustanovení, které tento prolobbovaný projekt, který nikdo nechce, nikdo nepotřebuje a který byl zaveden jen proto, že je výhodný pro Českou spořitelnu, uvádí v život. Toto je zejména důvod, proč poslanci sociální demokracie nemohou pro tento návrh zvednout ruku. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji, pane poslanče. První řádná přihláška do rozpravy, kterou jsme otevřeli, je od paní poslankyně Marty Semelové. Připraví se paní poslankyně Levá.
Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Dobré odpoledne. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí je jedním z velmi sledovaných, ale i velmi citlivých legislativních návrhů. Dotýká se mnoha osudů dětí, s nimiž si život tvrdě pohrává, ale i těch, kteří se o ně starají a starat chtějí. Péče o ně totiž mění celý dosavadní život rodiny, její zvyklosti, styky s přáteli apod. Chtěla bych v té souvislosti poděkovat a vysoce ocenit všechny náhradní rodiče a pěstouny, jejichž rozhodnutí pomohlo mnohým z dětí, o něž se z nejrůznějších důvodů nemohou či nechtějí starat jejich vlastní rodiče. Zvlášť pokud se jedná o dítě se zdravotním postižením, zasluhují naši velikou úctu.
Poděkování však patří i těm, kteří pracují v kojeneckých ústavech, dětských domovech a dalších zařízeních, lidem, pro něž se tato práce stala skutečným posláním. Od nich, ale i od mnohých odborníků, asociací a sdružení jsme k projednávanému zákonu dostali mnoho dopisů a e-mailů, jež shrnují jejich dosavadní zkušenosti. Na jedné straně jsme žádáni o vyslovení podpory a tyto žádosti jsou podloženy řadou logických argumentů, na druhé straně jsou jiní, kteří naléhají, abychom ruku pro tento zákon nezvedli. Musím říci, že jejich výhradám rozumím.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí mění a upravuje podmínky péče, přičemž některé změny jsou k lepšímu, například zvýšení pěstounských dávek, započítání pěstounské péče do odpracované doby pro výpočet důchodu, jednorázový příspěvek po dosažení plnoletosti apod., jiné však oprávněně vyvolávají pochybnosti a obavy, a to nejen u nás poslanců, ale především, jak už jsem řekla, u odborníků a specialistů, kteří se této problematice věnují dlouhá léta, pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí, opatrovnických soudů, ale i samotných pěstounů. Ti všichni vyjadřují obavy ze zhroucení celého systému sociálně-právní ochrany dětí u nás a upozorňují na konkrétní nedostatky navržené novely.
Dovolte, abych zmínila některé z nich. Za prvé je to příprava budoucích pěstounů. Nikdo z nás určitě nepochybuje, že nejlepší pro každé dítě je, když vyrůstá ve své vlastní rodině, a pokud to z nějakých důvodů nejde, tak v rodině náhradní, resp. pěstounské. Umístění v ústavní péči by mělo být až to poslední. Zároveň však je třeba mít na paměti, že jsou děti, které se bez této péče neobejdou, ale i ty, o něž z nejrůznějších důvodů není zájem, i když je to smutné. Mnohé z nich mají za sebou těžké životní zkoušky, prošly týráním, zneužíváním, byly dlouhodobě zanedbávané, jsou na tom často psychicky i fyzicky velmi špatně. V zařízeních je mnoho dětí drogově závislých rodičů či alkoholiků. A konečně je tu velká skupina zdravotně postižených dětí, a to často s vysokým stupněm postižení, které potřebují speciální, vysoce odbornou péči po celých 24 hodin denně a pochopitelně také včasnou a jasnou diagnostiku.
V ústavních zařízeních jsou k této péči vytvořeny podmínky. Je zde potřebné zdravotnické vybavení, přítomni jsou lékaři a odborní specialisté důsledně sledující vývoj dítěte a změny jeho zdravotního stavu. Neumím si představit, jak pěstoun, který projde přípravou v rozsahu 48, resp. 72 hodin, podle mě naprosto nedostatečnou, ale podle tohoto návrhu zákona to stačí, bude schopen takovou péči zabezpečit. V zahraničí trvá příprava i několik let, například v Norsku jsou to tři roky. ***