(22.00 hodin)
(pokračuje Petráň)
Moje otázka je, co bude těch 40 lidí dělat s těmi 26 miliony a proč má 1 960 lidí zaplatit těm čtyřiceti takovou sumu a jaká je jejich státotvorná funkce. V čem se lišíme od těch, co hrají ping-pong? My podle nich honíme oplatku, oni honí míček. V čem jsme lepší? Čím přesvědčíme ateisty, aby nám dali každý 13 tisíc korun?
K tomu říká historik Petr Kubín: Souhlasím s tím, že je velké nebezpečí zkorumpování církví, takže kdybych měl k zákonu říci buď ano, nebo ne, řekl bych ne. Majetek je obrovské pokušení, které nemá mnoho společného s evangelijním poselstvím. Navíc v době, kdy církev o majetek přišla, hrála ve společnosti zcela jinou roli než dnes.
Právník Jan Kudrna: Kdybych byl cynický, tak bych řekl, že jsem pro církevní restituce, protože jednou provždy vyřeší církevní problém. Podle Ústavy vychází veškerá moc z lidu a ten si velkou většinou, která zahrnuje i věřící, restituce nepřeje. Takže pokud to bude proti vůli většiny provedeno, bude zejména katolická církev veřejným míněním zařazena mezi chrapouny, kteří vysávají rozpočty. Cynický ale být nechci, takže jsem proti tomu zákonu. Jedním z důvodů je to, jak se s ním manipuluje. Restituce znamená obnovu původního stavu. Pojďme tedy do řešení zákona z roku 1874 a obnovme veřejnoprávní dohled nad církevním majetkem. Ten tu jako právní řešení fungoval za Rakouska, za 1. republiky, po válce i za komunistického režimu. V různých společenských podmínkách. Proč by tedy nebyl vhodný v podmínkách demokratického právního státu, když byl dobrý v rakouském mocnářství? Ovšem to nikdo nechce. Takže tato restituce není žádnou restitucí, protože se vydává vlastnictví bez omezení.
Druhá věc: Nesouhlasím s tím, že majetek byl ukradený. Církve měly nějakou sociální funkci, o kterou v průběhu 19. a 20. století přišly, takže logicky přišly i o majetek, který tuto funkci zajišťoval. Stát je majetku zbavoval, protože začal sám před více než 200 lety zajišťovat tzv. veřejné blaho. Proč bychom dnes měli církvím vracet nějaký majetek, když se na zajišťování onoho tzv. veřejného blaha už téměř nepodílí?
Tam byla otázka Lidových novin: Jednou z pravd naší doby je teze, že stát je ten nejhorší hospodář.
K tomu Jan Kudrna: V čem je rozdíl mezi třeba Lesy České republiky a katolickou církví? Jsou to srovnatelně velké instituce a není důvod předpokládat, že druhá by hospodařila nějak výrazně lépe než první. Myslím, že by se církvím měla nějakou formou předat část majetku na dobu určitou, třeba na deset let, aby se s ním církev dokázala sžít, potom vyhodnotit, zda ho užívá smysluplně, a podle toho dále postupovat.
Petr Hlaváček, historik: Podle zákona z roku 1874, který platil až do konce 40. let, katolická církev sice majetek vlastnila, ale nemohla s ním volně disponovat. Stát dohlížel na to, aby majetek jednotlivých biskupství, kapitul či farností byl přednostně užíván pro opravy kostelů a dalších kultovních objektů. Současný návrh zákona počítá s tím, že církev bude moci použít majetek na cokoliv, což je po mém soudu chyba.
A já už jenom na závěr chci říct, že bych se to pokusil srovnat s majetkovým vyrovnáním s fyzickými osobami v této zemi a s firmami. Řada z mých příbuzných byla účastníkem restitučního řízení a nikomu z nich se nedostalo podobných výhod jako církvím. Domnívám se, že tady zakládáme - a pokud odsouhlasíme tento zákon, založíme - skutečně nerovnoprávný vztah.
Děkuji vám za pozornost. Přeji vám hezký zbytek večera a dobrou noc. (Úsměv v sále, potlesk některých poslanců.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já myslím, že je ještě brzo na takové loučení. Paní poslankyně Jana Drastichová. Ne, pan poslanec Novotný je další. Prosím ještě pana poslance Novotného.
Poslanec Josef Novotný st.: Vážený pane předsedající, vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, majetkové vyrovnání s církvemi vnímám jako velmi důležité a konečně potřebné. Ovšem je třeba, aby šlo o skutečné narovnání, a ne o neúměrně veliký dar nebo velkorysý dar státu církvím. Právě proto připravily Věci veřejné pozměňovací návrhy, jejichž cílem je transparentnost a spravedlivé vyrovnání.
Požadujeme, aby bylo jasně stanoveno, kdo je oprávněnou osobou. Požadujeme tedy taxativní vyjmenování všech církví a náboženských společností, kterých se tento zákon dotýká. Skutečností totiž je, že církev před rokem 1948 nebyla plnohodnotným vlastníkem, protože v případě, že chtěla majetek prodat, potřebovala souhlas státní správy. To se týká např. náboženské nadace, která byla založena Josefem II. jako veřejný fond a byla spravována jako subjekt veřejného práva orgánů státu. Její majetek byl tehdy zastupován finanční prokuraturou.
Z důvodové zprávy k tomuto návrhu zákona také jasně vyplývá, že stát v souvislosti s majetkovým vyrovnáním výrazně navýšil majetek katolické církve, a to tím, že jí chce vrátit i majetek výrazně vyšší, než byl v roce 1948, a sice o majetek vyvlastněný na základě pozemkové reformy, která byla provedena v roce 1918 a 1919. A navrhujeme opatření, že zjistí-li pozemkový úřad, že církev nárokovala majetek, který jí nenáleží, uloží jí pokutu ve výši tržní ceny neoprávněně nárokovaného majetku. A v souvislosti s tím navrhujeme také upravit příslušný paragraf trestního zákoníku.
Předpokládaný vládní návrh říká, že oprávněné osobě stačí pouze tvrzení o tom, že mu nárokový majetek patří, a stát mu ho buď musí vydat, nebo složitě dokazovat, že to není pravda. Předkládáme právě proto pozměňovací návrh, který jasně říká, že důkazní břemeno má ten, který si majetek nárokuje, a v plném rozsahu musí přejít na oprávněného, neboť ten žádá o vydání a svoji žádost musí doložit jasnými důkazy.
Dále navrhujeme prodloužení v zákoně uvedených lhůt pro to, aby stát měl čas na dostatečné prověření údajů církví. A protože se jedná o vydání obrovského majetku, který byl zabaven před více než půl stoletím, a je potřeba zohlednit, že dané žádosti musí být řádně prověřeny, k tomu je zapotřebí, aby lhůty byly přiměřené a nedošlo kvůli špatnému úřednímu postupu ke škodě velkého rozsahu.
Přicházíme s návrhem na rozšíření promlčecí doby. Jedná se totiž o vrácení rozsáhlého majetku a dá se předpokládat, že tento zákon nebude mít v praxi hladký průběh a bude generovat jistě nedostatky, kterých by mohli využít někteří buď pro svůj obecní prospěch, nebo pro svůj stranický prospěch.
Navrhujeme rovněž takovou změnu, která zruší všechna ustanovení vedoucí k tomu, že by církve měly být osvobozeny od daně z prodeje majetku, jak tomu bylo v případě restitucí fyzickým osobám. Vláda proklamuje, že chce snižovat počet daňových výjimek. A jistě proto není vhodné nebo nutné, aby vytvářela tímto zákonem daňovou výjimku novou.
Závěrem bych chtěl říct něco, co tady ještě nebylo zdůrazněno. A vidím, že je pokročilý čas, skutečně nechci zdržovat a nepůjdu do těch detailů. Ale na rozdíl od většiny zde přítomných jsem díky svému zájmu o zlepšení stavu naší společnosti od pandemie hazardu poznal obě strany, které figurují v tomto zákoně jako ti, kteří ten zákon připravili, a ti, kteří jsou hlavní příjemci. ***