(12.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Ano, někteří z vás jste aktivně pomáhali vytvářet atmosféru nenávisti a nesnášenlivosti, ve které byli či jsou na základě kompilací polopravd a lží donekonečna donucováni, lustrováni a skandalizováni mnozí občané jen pro své někdejší nebo současné názory či politické přesvědčení. Je až neuvěřitelné, kolik majetkuchtivosti a podlosti se dá zakrýt pláštíkem údajné nápravy tzv. komunistických křivd. Ne, vůbec se nedivím tomu, že jsme dnes svědky a účastníky ekonomické a společenské krize i chronického úpadku toho, co podle Ústavy má být demokracie. A netajím se ani tím, že demokracii, která nedává občanům možnost ovlivňovat důležitá rozhodnutí vlády o samé existenci státu a národa, považuji za podvodný systém.
Ne, nechtěl bych být pesimista. Vše může být jinak, pokud se čeští občané nespokojí s rolí pasivně přihlížejících a zaujmou aktivní postoj v tak závažné věci, jakou je majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Kdyby dnes měla vláda či vládní koalice v ruce trumf, tedy výsledek referenda, nemusela by nyní v dané věci trapně kličkovat.
Znovu se tak ukazuje, že česká společnost se současným sklonem klasifikovat právní problémy pomocí politických a etických kategorií zdaleka ještě nedospěla ke stabilnímu systému vlády práva a náležitých právních procedur. Nejednoznačnost řešení provází naprostou většinu tzv. porevolučních zákonů, v jejichž pozadí vždy byla argumentace z hlediska spravedlnosti historické či politické, morálky obecné nebo univerzální. Proto např. tzv. restituční zákony nebo zákon o lustracích vyvolaly velmi silnou reakci ve společnosti a spolu s tím i nové konflikty, rozepře a pochybnosti o tom, co je nebo co by bylo správné, spravedlivé, legitimní.
Dámy a pánové, projednávání návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi prý uvízlo při jednání ve Sněmovně Parlamentu České republiky, jak vyplývá ze společného prohlášení České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí, ve slepé uličce. Místo věcné diskuse se prý vytvořil prostor pro politický boj, z nějž se údajně vytratil morální aspekt a podstata věci, kterou je prý náprava křivd spáchaná tzv. komunistickým režimem. Parlamentní půda se prý proměnila v jakousi tribunu, ve které jsou církvím a náboženským společnostem údajně podsouvány nejrůznější nečestné pohnutky a jsou prý očerňovány z nepoctivosti. Jsou tak prý uráženi fakticky všichni věřící žijící v naší zemi. Vystupování opozice je údajně účelové a často nevkusné, čímž prý vyvolává protináboženské a proticírkevní nálady části společnosti. Parlament - cituji z uvedeného prohlášení -, který má být zárukou legitimity a demokracie, přestává takto plnit svou úlohu.
Jde zjevně o účelové prohlášení. Jeho autoři tak svérázně navázali na bombastické stanovisko kardinála Duky z 16. června letošního roku, v němž se nechal slyšet, že prý se jednání Poslanecké sněmovny proměnilo v zasedání Ústředního výboru předlistopadové Komunistické strany Československa. Například bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček - cituji nyní Právo z 18. června letošního roku - Duku přirovnal k vymahačovi středověkých církevních odpustků, který je nezvykle tvrdý ve své lačnosti majetku a peněz Čechů, Moravanů a Slezanů. My tato slova velmi dobře známe a víme také, prohlásil kardinál Duka, že za těmito slovy byly v 50. letech tisíce uvězněných nejenom kněží a řeholních sester, ale statisíce občanů této země, kterým šlo o demokracii.
Jistě, český národ, to je dnes zhruba 10 milionů lidí, z nichž každý má svůj neopakovatelný lidský osud, svou vlastní životní zkušenost a osobní paměť. Mnozí lidé, když často velmi odlišně prezentují nedávnou minulost, hájí tím vlastně především svůj osobní prožitek. Dokladem tohoto tvrzení může být i osud slovenského biskupa Jána Vojtaššáka, který prý trpěl za víru a vlast. Byl totiž stoupencem deportace 70 tis. židů ze Slovenska, kteří pak skončili v nacistických vyhlazovacích táborech. Katolický biskup Ján Vojtaššák následně tvrdě odmítl protifašistické povstání z konce srpna roku 1944, které hodnotil jako "sprisiahanie marxistických a protestantských intelektuálov, ktorí zorganizovali v Banskej Bystrici štátny prevrat a vyhlásili obnovenie Československé republiky". Jako aktivní stoupenec klerofašistického režimu se Vojtaššák v poválečné době zcela logicky dostal do konfliktu se státní mocí obnovujícího se Československa.
Vypovídací hodnotu má nesporně i výsledek letošní vatikánské kontroly vedené českým biskupem Janem Baxantem v podmínkách trnavské arciediecéze. Mám na mysli zprávy o sporech mezi nedávno odvolaným arcibiskupem Róbertem Bezákem a jeho předchůdcem Jánem Sokolem. Přičemž zdaleka nejde jen o finanční nesrovnalosti v hospodaření této instituce v éře arcibiskupa Sokola. Oba také rozděluje pohled na prezidenta válečného slovenského státu, kněze dr. Jozefa Tisa. Sokol nikdy neskrýval obdiv k Tisovi. Jako římskokatolický arcibiskup sloužil dokonce 18. dubna 2008 v bratislavském kostele Blumentál za tohoto válečného zločince oslavnou zádušní mši.
Ne, bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl velký. Výrazně se projevil až při 11. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu Eduarda Beneše. Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl pak k tomu, že relativně nejvýraznější opoziční sílu představovala právě katolická církev, která jako jediná odmítla dát prohlášení o loajalitě nové vládě. Když pak otec Gundlach, poradce papeže Pia XII., kázal v 50. letech minulého století z kazatelen, že je lepší, aby lidstvo zahynulo v atomové válce, než aby duše byla vydána bezbožnosti komunismu, zdvihl se mohutný protest odpůrců atomové smrti. Jiní se zase domnívali, že problémy, které vytváří katolickou církví propagovaný kapitalismus, lze vyřešit jen odstraněním kapitalismu.
Ne, nehodlám zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve se dopustila i neomluvitelných křivd vůči církvím, řádům a řeholníkům. Opakovaně také tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno. Tvrdím také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoliv. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Ano, právě justiční vražda zůstane odsouzeníhodnou hanebností, ať jde o Husa, Rosenbergovy, Slánského či Horákovou, ať si kryje katolické církve, zájmy kapitalismu nebo zájmy tzv. komunismu.
Chápu, že kardinálu Dukovi parlamentní diskuse tohoto typu vadí. A tak zkouší promlouvat křivého svědectví a nálepkovat jednání Poslanecké sněmovny o nehorázných majetkových nárocích římskokatolických hodnostářů jako jednání Ústředního výboru Komunistické strany Československa. ***