(12.00 hodin)
Poslanec Jan Látka: Děkuju za slovo, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, vládo, dovolte mi seznámit vás se základními argumenty proti přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tzv. zákona o církevních restitucích.
Za prvé. Návrh zákona umožňuje prolomení hranice 25. února 1948 tím, že umožňuje zpětné přezkoumání nedokončených správních řízení Benešových dekretů a nerespektuje zákon o revizi pozemkové reformy č. 149/1947 Sb. Ohrožuje tak základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české diplomacie po listopadu 1989, zejména s ohledem na poválečné uspořádání Evropy a případné nároky sudetských Němců nebo zahraničních šlechtických rodů.
Za druhé. Zákon zakládá zásadní právní nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami. Především český stát by vědomě poškodil statisíce vlastních občanů, fyzické osoby restituenty, vůči kterým postupoval diametrálně odlišně, zejména ve způsobu dokladování restitučního nároku a způsobu ocenění tohoto nároku. Dále poškodí např. vlastníky pozemků pod silnicemi 2. a 3. třídy ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek se po roce 1989 nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám.
Za třetí. Zákon bude mít nepochybně vliv na zhoršení právního postavení českého státu v soudních sporech ve věci restitučních nároků zahraničních šlechtických rodů a případných dalších, zejména sudetoněmeckých nároků.
Za čtvrté. Největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane cizí stát Vatikán, s nímž nemáme upraveny vzájemné vztahy.
Za páté. Zákon ve své konstrukci skrytě zajišťuje... Není definována restituční tečka, a zákon umožňuje tedy další zpochybnění vlastnických vztahů dalšími žalobami, aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně větší než ten, jaký je předpokládán v zákonu, tedy cca 250 tisíc hektarů. To se jeví jako hlavní trik celého zákona.
Za další. Vydáním obrovského majetku navíc daleko nad rámec odhadu zákona bez jeho řádné evidence a prostorového zobrazení může dojít k ohrožení některých funkcí státu či krajů, ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům. Je pravděpodobné, že zákon porušuje zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích č. 219/2000 Sb., když velmi vágně a obecně charakterizuje majetek státu způsobilý k vydání, navrhuje poskytnutí vysokých finančních náhrad za majetek, u něhož není prokázán nepochybný právní důvod, stanovuje výši této náhrady na základě velmi sporných odhadů a ignorování příslušných cenových předpisů.
Za sedmé. Evropská komise se podivuje návrhu zákona a upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších jedno a půl procenta, a to v době propadu evropských ekonomik jako celku.
Za osmé. Vydání majetku církvím a řádům povede nezvratně k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických a konzervativních sil, ke změně charakteru českého státu, ohrožení jeho necírkevní podstaty. Rozsah vydávaného majetku a finančních kompenzací umožní těmto silám budovat paralelní struktury v oblasti sociální, zdravotnické, výukové dokonce za výhodnějších podmínek, než tomu bude u státu a municipalit, a tím do budoucna efektivně ideově a ideologicky působit ve svůj prospěch.
Za deváté. Návrh zákona zásadním způsobem ignoruje fakt, že užití majetku a výnosů z něho bylo historicky u církví a náboženských společností účelově vázáno, upraveno zákonnou normou a pod dohledem státu. To návrh zákona zřejmě úmyslně nerespektuje. Není tak zaručeno, že prostředky, které stát poskytne, budou (?) zneužity nebo využity v rozporu s jejich určením.
Za desáté. Zákon postihuje a zatěžuje nejvíce ty generace, které s daným problémem nemají nic společného, nezavinily ho a nepodílely se na něm majetkovým profitem. Zákon a jeho působení zdaleka přesahuje funkční působnost jakékoli, i demokraticky zvolené vlády a jde téměř o klasický důvod pro vypsání celonárodního referenda.
Za jedenácté. Zákon má být pojištěn proti změnám nebo zrušení v budoucnu velmi problematickým a nestandardním aktem, smlouvou mezi státem a církvemi. To jen potvrzuje fakt, že druhou smluvní stranou není jen církev, ale ve svém důsledku i Vatikán. I takovýto v historii Československa a České republiky ojedinělý a nestandardní právní akt by měl být předmětem celonárodního referenda.
Za dvanácté. Zákon zásadně mění sekulární a republikánský charakter Československé republiky po roce 1918 a zásadně ohrožuje masarykovské pojetí demokracie a demokratického státu, ke kterému se přihlásilo Československo jak po roce 1989, tak Česká republika po roce 1993. Je třeba zásadně odmítnout tezi o tom, že církevní majetek, zejména lesnické a zemědělské pozemky, byl ukraden komunisty. Tento majetek byl konfiskován a znárodněn na základě zákonů přijatých demokratickým parlamentem v roce 1919 a 1947 a je spojen se jmény prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Naopak únor 1948 zabránil dokončení právního rámce tohoto vyvlastnění a v podstatě tak umožnil, že se církve dnes domáhají i majetku, který jim byl odňat legálně a zákonným způsobem.
K některým bodům se vyjádřím podrobněji.
Návrh zákona umožňuje prolomení hranice 25. února 1948. Zákon ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české demokracie po listopadu 1989.
Za prvé. Prostřednictvím ustanovení o tom, že stát má vydat věc, která byla součástí původního majetku církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku mimo jiné nedokončení řízení o nároku nebo neuspokojení nároku podle Benešových dekretů, zákona o neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody z roku 1946 nebo podle obdobných právních předpisů.
Za druhé. Hlavní trik uvedeného zákona je v tom, že oprávněná osoba po přijetí zákona prokáže, že její majetek do 25. února 1948 nebyl právoplatně zabrán, tudíž se církevní právnické osoby stanou vlastníky majetku, který tyto osoby vlastnily k roku 1919, to je před první pozemkovou reformou.
Za třetí. 25. únor 1948 jako základní politický axiom znamená ztrátu jistoty domácích vlastnických vztahů, destabilizuje vztahy se sousedními státy, je porušením hráze proti nárokům sudetoněmeckého landsmanšaftu. Československá a česká diplomacie vynaložila obrovské úsilí, aby ve všech mezinárodních vztazích a smlouvách nebyla tato hranice prolomena. Velkým tématem byla tato otázka i v době jednání o vstupu České republiky do Evropské unie a byla uhájena.
Prolomení hranice 1948 relativizuje řadu zásadních politických dokumentů jako např. Česko-německou deklaraci, v níž se v článku 6 jasně říká: "Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náleží minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin. Jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti." Pokud se však právní řád mění, což navrhovaný zákon o církevních restitucích dělá, Česko-německá deklarace přestává být jakoukoliv ochranou před vnášením nových nároků.
Za druhé. Zákon zakládá nerovnost mezi osobami. Český stát by především vědomě poškodil miliony vlastních občanů, fyzické osoby, restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi druhé a třetí třídy ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu.***