(18.10 hodin)
(pokračuje Huml)
Já bych v této souvislosti ještě připomněl jednu věc a tou je velmi zvláštní situace: počty věřících klesají v České republice a počty kněží dramaticky stoupají. Takže propočtem z roku 1991 na jednoho kněží připadalo tenkrát - jednoho kněžího - připadalo tenkrát 1 870 věřících. V roce 2001 už to bylo jenom 944 a v roce 2011 necelých 300. Tady vidíte, že opravdu počty kněží jsou na libovůli církví, a není to dobře. Mělo by to být regulováno a je to placeno ze státního rozpočtu. Uvažujeme dnes, že budeme snižovat počet žáků na děti (?), ale tady to necháváme vysloveně živelně působit.
Vedle tradičních forem finančních zdrojů, jakými jsou prostředky z rozpočtu státu, krajů, obcí, dotace, granty a daňové úlevy, plyne na Slovensku do rozpočtu účelových zařízení církví a náboženských společností část daně z příjmu daňových poplatníků prostřednictvím tzv. daňové asignace. Asignovaná částka odpovídající 2 % daně z příjmu je na Slovensku nedílnou součástí rozpočtu jednotlivých účelových zařízení církví.
Předkládaný zákon na mě působí velmi nepříjemným dojmem. Řeší jen převod majetků, dokonce i těch, které byly odejmuty - tehdy zestátněny, před rokem 1948. Nemáme vůbec představu, o jak velké množství nemovitostí, zemědělských usedlostí, polností či lesů rozhodujeme. Představa, že po této odluce nás nebude zajímat stav kostelů a nějakým způsobem církve s prostředky naloží, je hrůzu budící. Daňový poplatník zaplatí církvím dvakrát. Dokonce možná třikrát. Nebylo vůbec vzato v úvahu, že celé století byly daňovým poplatníkem placeny všechny požitky církevních hodnostářů, připomínám zmíněných 422 miliard. Možná i proto společnost chápe narovnání mezi státem a církví negativně. Církvím samým to neprospěje. Kardinál si bude moci koupit nové volvo nebo klidně i velký tryskáč, valná část prostředků jistě odteče do Říma, ale kostely budou zeti prázdnotou.
Lidé tento vztah k mamonu jistě vyhodnotí. A je to škoda, je mnoho potřebných. Dalších 17 let budeme dotovat církve ze státního rozpočtu, byť méně. To vše za současného vyplácení paušální finanční náhrady. Ostatní spolky, charitativní organizace i ti zahrádkáři mohou jen závidět. Zákonně předjímáme, že Náboženská matice, o které jsem mluvil a upozorňoval jsem na ni, kterou neustanovili komunisté, nakládala s prostředky, ke kterým neměla vlastnické právo. Takové rozhodnutí náleží soudu, do zákona nepatří.
Jsem pro nápravu křivd, ale jednu křivdu není možné napravovat jinou. A lze jich předpokládat desítky, až se budou vracet pozemky, na kterých desítky let hospodaří zahrádkáři nebo jiné fyzické osoby, které je koupily od obce v dobré víře po roce 1991.
Odluka církví má být po první platbě úplná. Nebude a podle mého soudu ani do budoucna nemůže být. Po 17 letech nebudou stejné prostředky na opravy kostelů a památek a samofinancovatelných církví se určitě nedožiju. V České republice ne.
A co je zásadní problém? Kromě nejasností s vlastnickými právy jsou to i paušální částky. Kdybychom znali hodnotu vraceného nemovitého majetku, nebyl bych možná tak nervózní, věděli bychom, kolik si tím majetkem mohou vydělat. Ale paušální částky jsou evidentně brutálně nadsazené. Bylo to tady opakovaně řečeno i v pátek. Rozuměl bych jejich výši, kdyby nehrozilo nepřehledné vracení polností, lesů a luk. Tady se skrývají hodnoty, které neznám, nezná je ani předkladatel a nejde o kostely a fary, ale o potravinové zázemí v případě polí a ekonomické zázemí v případě lesů.
Církve nejsou podnikatelské subjekty, jejich význam je jiný, přesně jak to viděl Josef II., Marie Terezie nebo tatíček Masaryk. Nemají se zabývat těžbou lesa ani pěstováním obilí. Mají se starat o duchovní stránku a je to věcí vzájemné dohody, jaké další prvky státní správy jí svěříme. Mám na mysli sňatky, pohřby a podobné věci. Ale hajní? Raději bych je nadále financoval ze státního rozpočtu, čemuž se stejně nevyhneme. Skončí to jako vše v minulých letech - další nespravedlností a velmi pravděpodobně i křivdami, až budeme vyhazovat zahrádkáře z remízků, kde 50 let hospodaří.
Církve by měly být postaveny na úroveň neziskových organizací, a to plně zkontrolovány. Byznys církví je postaven na strachu ze smrti, na informacích, z nemoci, z osamění. Majetek, který církve získají od vyděšených lidí věřících na smrtelné posteli, odpustky za hříchy, tedy vykoupení za trestné činy, nemá být použit na tryskáč pro kardinála nebo papeže. Zakázáno pod přísným trestem má být použití jako sponzorský dar na volební kampaň jakékoli politické strany.
Použití na charitu, tedy léčbu strachu, vytvoření společenství a uctívání morálních hodnot je legitimní a správné.
Tuto předlohu navrhuji předkladatelům vrátit k přepracování. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM).
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, teď bych požádal Jiřího Dolejše a připraví se Jiří Šlégr jako další vystupující. Takže prosím pana poslance Dolejše.
Poslanec Jiří Dolejš: Přeji všem hezký podvečer a přeji všem i sobě poslouchající obecenstvo, protože se domnívám, že pokračování debaty z pátku minulého týdne není jenom rituální dokončení prvního čtení nějakého zákona, ale je to debata, která i když možná kolegy není tolik sledována, zejména některými, tak je velmi pozorně sledovaná veřejností. Veřejnost, která určitě nemá nic proti víře, proti církvi, a určitě všichni ti, kteří rozumně uvažují, nemají nic proti tomu, aby se nahrazovaly minulé křivdy, aby se potrestaly zločiny, a také naslouchají, jakým způsobem bude řešena odluka církve od státu. To je věc, která je řešena v řadě zemí, a je na nás, jak úspěšně tímto projdeme, jestli založíme nové problémy, anebo jestli najdeme nový, vyvážený vztah společnosti a církví, věřících a nevěřících.
V České republice, v české zemi, v českých dějinách je toto téma velmi traumatizující. A nikoliv proto, že by snad my Češi, Moravané a samozřejmě i Slezané bychom byli nějací divní, kteří se vymykají kulturním trendům, kteří jsou jakýmsi omylem na mapě Evropy, ale proto, že jsme, pokud jde o toto téma, prošli složitou cestou, která rozhodně nebyla jednoduchá a má spoustu mnohdy i krvavých peripetií. A právě proto bychom měli velmi pozorně naslouchat a velmi přemýšlet, než se rozhodneme pro nějaké řešení, které určí především budoucnost. Protože minulost nakonec zůstane vzpomínkám, minulost nakonec bude řemeslem historiků, ale ta budoucnost je to, co by nás mělo zajímat.
Jsem bezvěrec, neřkuli neznaboh, ale přesto čtu různé knihy a samozřejmě i Knihu knih, a protože ji chápu jako určité kulturní dědictví, které patří všem, tak i já jsem si tam našel jednu pasáž, která se týká, a to tak, že velmi, jak se tak kolem sebe rozhlížím, i nás tady, jak tady sedíme. A je to pasáž z Proroctví Jeremiášovo, kdy tam popisuje, nebo respektive se vyjadřuje těmito slovy: "Lid to pomatený, uši má a neposlouchá." Prosím vás, poslouchejme se, neseďme si na uších, tady přece není souboj těch, kteří nepřejí narovnávat pokřivené věci, ale tady je souboj těch, kteří říkají, že to, co bylo připraveno, dokonce i po těch 23 letech, je spíše horší než lepší a že jsme zkrátka některé věci vůbec neuvážili, protože zřejmě někomu nebyly hodny pozornosti. Přece nám nejde o rituální pokání, které bude zapomenuto, jakmile vyjdeme těmito dveřmi a usedneme třeba k televizorům či do parlamentní restaurace, ale jde nám o skutečně sebekritickou reflexi jak na straně věřících, tak nevěřících, jak na straně těch, kteří cítí kontinuitu s minulými věcmi, tak i těch, kteří jsou mladší a uvažují do budoucnosti. Je svaté právo, samozřejmě svaté právo, svobodně naplňovat duchovní potřeby v náboženství. ***