(12.20 hodin)
(pokračuje Čechlovský)
Jsme na půdě výsostně politické. Některá dílčí témata už byla často diskutována politickými stranami i médii. Jedná se o vládní návrh, a tak logicky očekávám, že v následné rozpravě budou převažovat kolegyně a kolegové z opozičních lavic. Chtěl bych proto na závěr záměrně připomenout jeden výrok, který zazněl loni v listopadu na jedné mezinárodní konferenci v Praze.
Cituji: "Ústavní péče představovala ve své době pokrok, byla reakcí na tehdejší míru vědeckého poznání. To však není statické. Pohled na dítě redukované na biologický objekt je dnes již zastaralý. Nejde o krok před dobu, kdy vznikly ústavy. Jde o vybudování sofistikovaného systému podpory rodin. Problémy nelze řešit izolací nebo shromážděním osob se stejnými problémy na jedno místo. Deinstitucionalizace péče představuje pokrok." Někteří z kolegů to vědí, ale pro ty ostatní si dovolím poznamenat, že autorem výroku je pan dr. Vladimír Špidla, bývalý předseda České strany sociálně demokratické, bývalý ministr práce a sociálních věcí, premiér této země a eurokomisař, mimo jiné s gescí sociálních věcí. To jenom tak na okraj.
Chtěl bych jako zpravodaj tohoto tisku se vší vážností deklarovat, že jsem připraven na seriózní diskusi. Na diskusi, v níž se budeme bavit o obavách a diskutovat o návrzích k nebo proti dílčím pasážím daného zákona. Diskusi, v níž jsme připraveni dále diskutovat například o výši odměn pro prarodiče nebo o výši státního příspěvku pro zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Diskusi, která bude - je-li to ještě tady vůbec v našich silách - věcná. Diskusi, ve které budeme hledat co nejlepší řešení pro děti. Ne pro mě, ne pro pana ministra, ne pro nás tady v sále, ne pro dospělé, ale pro děti.
Děkuji vám uctivě.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji panu zpravodajovi. Otevírám obecnou rozpravu. Jako první v této rozpravě vystoupí pan poslankyně Wenigerová, kterou teď zvu k mikrofonu. Prosím.
Poslankyně Jaroslava Wenigerová: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, já jsem velmi ráda, že začínáme probírat novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, protože doposud se toto téma pohybovalo pouze v rovině zastánců a odpůrců rušení kojeneckých ústavů. A o tom tato novela přece vůbec není.
Velkým tématem bude takzvaná profesionální pěstounská péče, v našem pojetí pěstounská péče na přechodnou dobu. Chtěla bych říci, že tento institut je v našem právním řádu uzákoněn od roku 2006. Ovšem troufám si říci, že do dnešní doby nebyl vůbec využíván. Nebyl využíván z toho důvodu, že o tom skoro nikdo neví. Samozřejmě i zakotvení práce takovýchto pěstounů na přechodnou dobu nebylo nijak zakotveno sociálně.
Já věřím, že ať už zastánci, nebo odpůrci této novely, když si ji přečtou, dojdou k závěru, že vlastně všechny péče o ohrožené děti mohou existovat vedle sebe. Budou děti, které půjdou do adopce, a to je, pokud se nevrátí do své vlastní biologické rodiny, pro ně to nejlepší. Pak zde máme v našem pojetí individuální pěstounskou péči vesměs prarodičů a nebo cizí osoby, pak zde máme skupinovou pěstounskou péči, kterou známe v podobě velkých rodin, kde jsou děti vlastní a kde jsou děti v pěstounské péči, a nebo vesničky SOS.
Čeho já se obávám nebo na co bych chtěla upozornit při té změně pěstounské péče na přechodnou dobu, je to, že bude především nutné změnit mentalitu těch, kteří se o pěstounskou péči, event. profesionální, budou ucházet. Protože dosavadní zkušenosti vlastně říkají, že pěstounská péče, ať už individuální nebo skupinová, je víceméně brána - a to zde říkal kolega Čechlovský - v podstatě jako osvojení, že tyto rodiny nepříliš spolupracují s původní biologickou rodinou. Celá koncepce sociálně-právní ochrany dětí je postavena na práci s biologickou rodinou.
My se díváme v této oblasti trochu do Velké Británie, trochu do Rakouska, trochu do Dánska a trochu na Slovensko. Ve Velké Británii byl první zákon o dětech v novodobé historii přijat v roce 1948, kde vlastně tato pěstounská péče profesionální byla zakotvena. Trvalo to zhruba třicet let, než došlo k utlumení ústavní výchovy a děti byly dávány do profesionálních pěstounských rodin. Ale profesionální pěstounská rodina ve Velké Británii není v té podobě, jak je navržena v našem zákoně, to znamená, že není krátkodobá, ale podle toho, jak to vyžaduje zájem dítěte. V podstatě každá taková rodina ve Velké Británii je připravena přijmout i dítě na přechodnou dobu. U nás tato pěstounská péče na přechodnou dobu je limitována třemi roky, což si myslím, že je hodně dlouhá doba, má-li to být pěstounská péče na přechodnou dobu.
Já bych zde chtěla upozornit na to, že je to běh na dlouhou trať, protože ve Velké Británii, když zrušili dětské ústavy, docházelo k případům, že se děti vracely z původních pěstounských rodin, přecházely do dalších, a kdo se této tematice věnuje, zná jistě bezesporu i dílo pana prof. Dunovského, který uvádí příklady, kdy dítě prošlo třiceti pěstounskými rodinami.
Já věřím, že tato debata, jak řekl pan kolega Čechlovský, bude věcná, nebudeme se omezovat na bránění kojeneckých ústavů nebo jednoznačně preferovat profesionální pěstounskou péči na přechodnou dobu, když pro ni nebudeme mít vytvořené podmínky. My sice tady máme nějaký program z Evropského sociálního fondu, který se zaměřuje na transformaci, a ten říká, že zhruba do tří let by mělo být 700 těchto pěstounských rodin na přechodnou dobu, ale já vás upozorňuji, že vybrat takové lidi bude nesmírně náročné. Musí se připravit, musí se vyškolit, musí být profesionální, musí umět přijmout dítě během 24 hodin. Je to běh na dlouhou trať.
A že dítě patří do rodiny, to je pravda, ale bohužel rodiny někdy selhávají. A na jejich obranu musím říci, že doposud tady docela selhává sociální práce a soudy. My bychom vůbec nemuseli řešit rozsudky štrasburského soudu pro lidská práva, kdyby takto nerozhodly naše soudy. Pokud má někde začít transformace, tak je to u našeho soudnictví, u naší sociálně-právní ochrany a v preventivní péči s našimi rodinami.
Já se těším na debatu v našich výborech a komisích a věřím, že bude věcná. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji paní poslankyni Wenigerové. Zvu k mikrofonu paní poslankyni Martu Semelovou.
Poslankyně Marta Semelová: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, zákon o sociálně-právní ochraně bude mít dopad především na děti a mládež, ale také na zařízení, která o děti, jež se ocitly v ohrožení nebo v situaci, kdy se o ně nemá kdo postarat, pečují. Mám obavy, aby realizace tohoto zákona situaci v mnohém nezhoršila. ***