(18.10 hodin)
(pokračuje Grospič)
Jestliže zde hovoříme o ABL, o panu Vítu Bártovi, pak je potřeba poukázat ještě na jeden vážný moment, který se v České republice objevil. Počet zaměstnanců v soukromých bezpečnostních agenturách dosahuje oficiálně počtu 52 tisíc lidí, podle expertů minimálně 70 až 75 tisíc lidí a podle některých odhadů téměř 100 tisíc lidí. Jestliže je takto vážně ohrožena demokracie, jestliže vláda dokáže zcela účelově nerespektovat veřejné mínění, za každou cenu, a priori v honbě a ve vidině privatizace veřejných služeb, důchodového systému, v otázkách zastropování sociálních a zdravotních příjmů, v otázkách zatížení společnosti zvýšenou daní z přidané hodnoty a uvolněním regulace nájemného se snaží udržet u moci, pak se naskýtá otázka, zda tato soukromá armáda bezpečnostních služeb, převyšující ve svém součtu ozbrojené síly České republiky i policii a Hasičský záchranný sbor, nebude jednou jejich protagonisty použita ke zcela jiným účelům. Zda České republice nehrozí vážné nebezpečí fašizace, které zažíváme v autorizaci současné vládní moci.
Komunistická strana Čech a Moravy nepotřebuje, aby tato vláda, tato vládní koalice, skládala účty komunistické straně, ale myslíme si, že je potřeba, aby složila své účty občanům. Jestliže tato vláda nedokáže respektovat ani takové jednoduché věci, jako je jednání Rady hospodářské a sociální dohody, tedy tripartity, jestliže tato vláda válcuje jak parní válec své reformy a mění stanoviska ústy svých ministrů ze dne na den k jednotlivým vážným otázkám české společnosti, pak nemůže mít důvěru nejen komunistické strany, ale ani většiny v naší společnosti. V současné situaci je jisté, že vládní strany, oslabeny o několik poslanců, jsou jednotné v podpoře své vlády. Zcela určitě toho dosáhnou.
Komunistická strana Čech a Moravy však varuje před oním růstem autoritářství, fašizací české politické scény a považuje za jediné řešení odchod této vlády a vypsání předčasných voleb. Tato vláda nemůže dostat důvěru Komunistické strany Čech a Moravy. Nedostala ji při obhajobě programového prohlášení, nedostala ji při korupční kauze, která jí otřásala v listopadu a prosinci loňského roku. My nebudeme hlasovat pro důvěru této vládě. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Požádám pana poslance Romana Sklenáka. Připraví se Miroslav Grebeníček.
Poslanec Roman Sklenák: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, v rozpravě k vyjádření nedůvěry vládě před čtyřmi měsíci jsem zde řekl, že přídomek této vlády, vláda boje s korupcí, je jen cynickým výsměchem. Jsem toho názoru, že v těchto dnech je cynickým výsměchem už samotná existence vlády. Zejména z důvodů nekonečné řady asociálních kroků a snahy o zprivatizování státní správy by měla tato vláda skončit. Bohužel v této Sněmovně je zřejmě stále ještě většina těch, kteří touto bezohlednou a arogantní cestou chtějí jít. Ale domnívám se, že i pro ně by se postupem času mělo stát nepřijatelné pokračování vládní spolupráce se subjektem, který se nazval politická strana Věci veřejné.
Nyní je již zcela zřejmé, že Věci veřejné nejsou standardní politickou stranou. Tento subjekt uspěl ve volbách jen proto, že lidé uvěřili, že jeho kandidáti jsou etalony ctnosti a že budou politiku dělat nějak jinak a lépe. Faktem je, že oni ji tak nějak jinak dělají, ale bohužel ne tak, jak slibovali a jak si občané představovali. Ve světle událostí posledních týdnů vyvstávají zcela legitimní otázky, zda je tato strana skutečně demokratická a zda bude její setrvání u vládní moci pro naši demokracii přínosem, či naopak. Nebudu se pouštět do interpretace událostí posledních týdnů, ale rád bych zmínil a dal do souvislosti několik faktů o fungování Věcí veřejných.
Upřímně řečeno, není úplně slušné, aby člen jedné politické strany komentoval fungování a vnitřní záležitosti strany konkurenční, nicméně v tomto případě mám pocit, že se k nim vyjadřovat můžeme a možná i musíme. Z mého pohledu je nejpozoruhodnější a naprosto nestandardní skutečností, že o přijetí nových členů Věcí veřejných nerozhodují organizace, do kterých se uchazeč o členství hlásí, jak je ostatně obvyklé v jiných demokratických politických stranách, ale o přijetí kohokoliv do strany Věci veřejné rozhoduje patnáctičlenná rada, jejíž většina členů sedí v tomto sále. Ještě jednou to zopakuji: 15 lidí rozhoduje o tom, kdo se stane, či nestane členem vládní strany Věci veřejné.
Zajímavé je rovněž to, že o personálních otázkách nerozhodují pouze členové Věcí veřejných, ale společně s nimi také jejich registrovaní příznivci, kteří tak činí klikáním přes internet. Ačkoliv je to interní věc Věcí veřejných, připadá mi tento postup přinejmenším zvláštní. O tom, kdo bude předseda strany, či o tom, kdo bude za Věci veřejné kandidovat ve volbách, může rozhodovat člověk, kterého nikdy nikdo neviděl. Je zřejmé, že takové rozhodování nesplňuje elementární požadavek na transparentnost. Ostatně samo slovo transparentnost je představitelům této politické firmy zřejmě cizí, o čemž svědčí i jejich komentáře k financování Věcí veřejných, které mi nápadně připomíná financování jiné vládní strany Lajosem Bácsem a Radjivem Sinhou. Vzpomeňme, že tehdy tuto aféru vláda neustála.
A v interních materiálech Věcí veřejných lze možná nalézt i důvod jejich obliby ve vzájemném skrytém nahrávání a sledování. Jejich členové jsou totiž podrobováni takzvaným protikorupčním testům, které spočívají v tom, že jim agent provokatér činí korupční nabídky a oni musí do 24 hodin tyto nabídky hlásit ministrovi vlády České republiky Radku Johnovi, jinak je čeká vyloučení ze strany.
Dámy a pánové, Radek John není Policie České republiky a korupční nabídky se nehlásí u Johna, ale na služebně policie nebo na státním zastupitelství. Kolegyně a kolegové, toto přece není normální. A já jsem přesvědčen, že právě tato nenormální pravidla umožňují to, co se v posledních týdnech v české politice děje. Všichni ti kmotři a velrybáři, o kterých Věci veřejné neustále mluví, by se k nim mohli jít učit. Dle mého názoru je vládní angažmá Věcí veřejných v podstatě legitimizací jejich praktik a může být impulsem a současně vzorem pro další byznysmeny typu Víta Bárty. A po privatizaci státního majetku, který jsme z větší části absolvovali v 90. letech za pravicových vlád Václava Klause, a privatizací státní správy, ke které směřuje vláda současná, bychom se mohli začít připravovat i na privatizaci politiky.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, zvažte prosím ještě jednou, zda udržení této vlády stojí za ohrožení politického systému této země, neboť ten z vás, kdo zvedne ruku pro udržení vlády se stranou Věci veřejné, bude v budoucnu zodpovědný za napáchané a nevratné škody na naší demokracii.
Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk z řad poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane poslanče. Dříve než přistoupíme k dalšímu vystupujícímu, hlásí se s faktickou poznámkou pan poslanec Skopal. (Hlasy ze sálu, že jde o poslance Skokana.) Protože ho tady ani nevidím, tím pádem máte slovo vy, pane poslanče Skokane. Prosím.
Poslanec Petr Skokan: Vážená paní předsedající, já vám děkuji za udělení slova, o které jsem se pilně hlásil, už když tady byl pan předsedající, ale nebylo mi to umožněno, tak jsem rád, že byť nejsem Skopal, tak tady mohu promluvit se svou faktickou poznámkou, se kterou jsem se mnohokrát hlásil a mnohokrát mi byla vyškrtnuta. Ale vůbec nic se neděje, protože ať bych promluvil před chvílí, nebo ještě před delší chvílí, bylo by to stále stejné.
Já bych tímto chtěl právě promluvit prostřednictvím paní předsedající k panu předsedovi sociální demokracie, kterému tolik jde o to, aby dneska svrhl vládu, že tady ani není. Asi už to má všechno zajištěné a domluvené, tak ho to asi už ani nezajímá, jak vlastně svrhávání vlády tady bude probíhat. ***