(13.10 hodin)
(pokračuje Korte)
Ano, citovaný zákon o protiprávnosti komunistického režimu je bohužel namnoze deklarativní. Zločinci opravdu nebyli až na nepatrné výjimky potrestáni. Takzvaný lustrační zákon, zákon č. 451/1991 Sb., jim sice zamezil přístup k některým veřejným funkcím, místo čehož se ovšem často vrhli do podnikání, kde mohli zúročit výhody, které měli. Takže představa, že rokem 1989 jsme se stali společností rovných šancí, je iluzorní. Startovací čára při privatizaci a začátcích podnikání byla velmi nerovná.
Dámy a pánové, na druhé straně oběti živoří. Toto je nespravedlivé. To není výklad dějin, to není hodnocení dějin. To je očividná nespravedlnost a tuto nespravedlnost je třeba napravit. My, kteří prožíváme plodů znovunabyté svobody, dlužíme vděk a úctu těm statečným mužům a ženám, kteří se s vědomím nezbytnosti uchovávat mravní hodnoty a ideály svobody postavili aktivně na odpor totalitě a bezpráví. Proto je tento zákon potřebný, bez ohledu na to, že i my jsme si vědomi jeho vad a nedostatků.
Ohledně senátního návrhu se rozpoutala kupodivu dosti živá diskuse, ze které vynikalo zejména stanovisko historiků nejnovějších dějin, s nímž se ztotožňuji. Ano, základním nedostatkem tohoto zákona, jsou nedostatečné, resp. vůbec žádné kompenzace v oblasti sociální. Tyto nedostatky lze a je nutno napravit, aby předložený zákon nebyl také pouze deklarativní.
Klub TOP 09 a Starostové proto tento zákon podpoří do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk pravé části sněmovny.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Mám tady tři přihlášky - František Bublan, Jiří Krátký a Marek Benda. Poprosím Františka Bublana jako prvního z těchto tří písemně přihlášených.
Poslanec František Bublan: Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, já jsem rád, že se projednávání tohoto návrhu zákona dostalo do trošku klidnější polohy, doufám, že to nepokazím.
Já si myslím, že většina z nás tady nechce zpochybnit a nějak rozporovat snahu o to, aby nejenom stát, ale především společnost - a na to bych kladl velký důraz - se měla nějakým způsobem vypořádat lépe s minulostí, měla by se postavit k tomu, co bylo v minulých 40 letech, a vyjádřit určité uznání a satisfakci těm, kteří se postavili na odpor, nebo možná na odboj - k tomu se ještě trochu dostanu. Je to součást velmi těžkého a pomalého procesu, jak se s minulostí vyrovnat, a já jsem tak trochu přesvědčený, že to nebude trvat jenom těch 20 let, co už jsme si odbyli, ale bude to trvat ještě déle. Vždycky si vzpomenu na exodus Židů z Egypta, kteří putovali 40 let pouští - a těch 40 let asi nebylo marných, to bylo skutečně na výměnu dvou generací, aby přišli do země zaslíbené noví lidé.
Je také pravdou, že jsme už od 90. let učinili mnoho rehabilitačních procesů, mnoho lidí bylo odškodněno. Paní Naděžda Kavalírová, která sedí nahoře, mně dosvědčí, že jsme projednávali a uskutečnili odškodnění politickým vězňům. V této věci se dost udělalo a já věřím tomu, že tento zákon, který možná trochu budeme muset upravit, rozšíří svoji působnost a podívá se i na ty, kteří dosud zůstali v jakémsi zapomnění. Jde o to trochu umocnit snahu o to, aby lidé, kteří se nějakým způsobem zasloužili, dostali nějaké uznání, příp. nějaké odškodnění, aby byl zohledněn jejich život na stáří.
Nicméně já k tomuto zákonu mám několik poznámek, možná tři takové zásadní, které bych chtěl sdělit.
První problém je v tom, komu by to ocenění náleželo. Ono definovat množinu lidí, kteří by měli dostat nějakou satisfakci, je úkol skutečně přetěžký a ta předmětová i časová kategorizace, tak jak je v tomto návrhu, způsobuje asi největší problémy a také největší otázky. Počty měsíců strávených ve vězení a určujících, zda jde o odboj, nebo odpor, vymezení doby, kdy by žadatel mohl být v KSČ a kdy už ne, a podobné výčty jsou velmi nedůstojné a působí tak trochu prověrkově. Já si dovedu představit, jak úředníci na Ústavu pro studium totalitních režimů budou přijímat žádosti a budou kategorizovat lidi do určitých skupin. To skutečně by se mně nelíbilo. A navíc vymezení na dvě skupiny, na lidi, kteří by si zasloužili, a na ty, kteří by si v žádném případě nemohli zasloužit, nepůsobí dobře a zase by to bylo to, co už zde zaznělo, takové trochu rozdělování společnosti na ty spravedlivé a nespravedlivé. Nehledě k tomu, že je to určitý paradox doby. My třeba v tomto návrhu zákona máme, že lidé, kteří se účastnili nebo absolvovali studia v Sovětském svazu, by neměli mít nárok, ale klidně máme evropského komisaře a vůbec nám to nevadí. A mohl bych jmenovat další příklady lidí, kteří by nikdy nemohli dosáhnout na toto ocenění, ale zastávali a zastávají vysoké funkce. Takže i s tímto momentem musíme trochu pracovat.
Nechci se také dotknout autorů tohoto textu, ale vadí mi tam pojmy jako kdo poškozoval, kdo narušoval, oslaboval tehdejší moc. Mně tento slovník vadí, protože ten slovník je skutečně slovníkem bývalé prokuratury. My jsme se sešli na přednášku filozofa Patočky o fenomenologii, a už jsme byli označeni, že narušujeme veřejný pořádek. Možná proto, že estébáci nevěděli, co je to fenomenologie. Nicméně chtělo by trochu změnit slovník, aby nepřipomínal minulou dobu a aby byl o něčem novém. Cílem opozice, aspoň v těch 70., 80. letech, nebylo narušovat, škodit, poškozovat, ale cílem bylo probudit a nabídnout něco nového.
Dalším takovým problematickým okruhem jsou prameny. Je evidentní, že hlavním posuzovatelem žádosti by byl Ústav pro studium totalitních režimů, který má pod sebou archív bezpečnostních složek a potřebné informace by získával ze spisů bývalé Státní bezpečnosti. Je jisté, že věrohodnost těchto poznatků je dosti problematická, docházelo k účelovému zkreslování informací. Příslušníci StB museli také prokazovat svoji úspěšnost, mnohé je postaveno na falešných obviněních, udáních apod. Naopak možnost dokazování pro žadatele může být velmi ztížena nedostatkem potřebných dokumentů či záznamů. Ne všechno se zachovalo. Většina byla zabavena při domovních prohlídkách. A také platila taková zásada mít toho doma co nejméně.
V roce 2007 byla výstava v Národním muzeu, protože Charta měla výročí. Díval jsem se, že se toho příliš mnoho nezachovalo. I když tam bylo hodně věcí zdokumentováno a vystaveno, tak přece jen to byl asi jenom zlomek toho, co se v té době vydávalo v podobě samizdatu a jiných dokumentů. ***