(10.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Moje interpelace je orientována na porušování závazků České republiky při naplňování mezinárodních úmluv o lidských právech, zejména Ženevských konvencí, kdy česká vláda a Ministerstvo zahraničí tolerují mimosoudní popravy, vraždy a teror vůči civilistům v případě, kdy tyto akty páchají vojáci členských států Severoatlantické aliance. Ministr Schwarzenberg se ovšem domnívá, že mu nepřísluší komentovat mnou uvedené aktivity Spojených států bez toho, aniž by znal konkrétní okolnosti, které ve své interpelaci údajně nikterak nerozvádím, a omezuji se prý pouze na obecná obvinění. Protože mne ministr Schwarzenberg de facto požádal, abych ke svým otázkám dodal jednotlivé příklady, považuji za svou povinnost mu vyhovět a alespoň některé případy uvést.
Tak tedy nejprve válka v Iráku. Byla, či nebyla legální? Nutno říci, že vůbec není co zkoumat! Všeobecně se přece ví, že válka je legální tehdy, když má jasný mandát Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. A legitimní je pouze v případě, když se potvrdí důvody, pro něž byla zahájena. Pokud jde o mandát Rady bezpečnosti OSN, musí obsahovat dvě klíčové teze. První: daný stát či událost označuje za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Následně pak Rada bezpečnosti musí schválit zmocnění použít všech dostupných prostředků. Teprve po tomto schválení je možné hovořit o jasném mandátu a na jeho základě také o legálním použití síly.
Dámy a pánové, jako konkrétní příklad takto čistého postupu si můžeme připomenout kroky 41. prezidenta Spojených států George Bushe staršího. Ten byl v létě roku 1990 postaven před otázku, jak reagovat na Saddámovu vojenskou agresi proti Kuvajtu a jeho následnou vojenskou okupaci a anexi. V dané situaci jako čerstvý vítěz studené války mohl podlehnout triumfalismu a rozpoutat rychlou válku. Nic takového se však nestalo. Bush starší se nejprve obrátil na Radu bezpečnosti a poté na své spojence a nakonec i na další partnery, včetně tehdejšího sovětského prezidenta Gorbačova, na čínské představitele, na šéfy asijských, afrických i latinskoamerických států. A výsledek byl na prosto jasný: Spojené státy dostaly od Rady bezpečnosti zmocnění použít všech dostupných prostředků. A po jejich boku do této první irácké války šli všichni spojenci a spolu s nimi státy ze všech civilizačních okruhů, včetně vojáků z Čínské lidové republiky, tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik a také z Československa.
Takzvaná první irácká válka byla tak zcela legitimní, protože měla jasný mandát Rady bezpečnosti. Zároveň byla i legitimní - potvrdily se totiž všechny důvody, kvůli nimž byla zahájena. Postup George Bushe staršího může být tedy vzorem všem, kdo chtějí postupovat legálně, legitimně a také politicky elegantně.
Zato jeho syn, kterého jsem svého času nazval planetárním magorem, se do dějin zapsal zcela opačně. Rozpoutal dvě války a v obou případech se spokojil pouze s tím, že Tálibán v roce 2001 a Saddámův režimů v roce 2003 byly označeny za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Ani v jednom z těchto dvou případů nedala však Rada bezpečnosti OSN Bushovi mladšímu zmocnění použít všech dostupných prostředků. Navíc svým jednostranným a militaristickým přístupem vyvolal odpor nejen Číny a Ruska, o jejichž politice si každý může myslet co chce, ale protože to jsou dva stálí členové Rady bezpečnosti, tak bez nich mandát dostat nelze. Jasný odpor vyjádřily i další státy, a dokonce jeden člen Rady bezpečnosti, a to Francie. Přidalo se i Německo. Belgie a Lucembursko, tedy tři členské země Severoatlantické aliance.
Horlivým stoupencem války v Iráku se však stal tehdejší britský premiér Tony Blair. Dnes už ale víme, že si tím zhatil veškerou další politickou kariéru, že kvůli tomu čelí nadávkám válečných invalidů a jejich rodinných příslušníků a kvůli protestům musí dokonce rušit autogramiády svých knih. Britský premiér nebyl ovšem sám. Přidali se i představitelé dalších zemí. Zřejmě všichni uvěřili, že podporou války v Iráku vylepší pověst svých zemí a možná i svoji vlastní hodnotu v očích hegemona Severoatlantické aliance. Jejich očekávání se nenaplnilo, jen se zdiskreditovali. Ne, nenašel se žádný důkaz o existenci iráckých zbraní hromadného ničení ani o propojení mezi Saddámem a teroristou Usámou bin Ládinem. Všechno skončilo velkou blamáží, a to nejen pro tehdejšího amerického prezidenta. Z ostudy kabát mají i ti, kdo Bushe mladšího, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, vehementně podporovali.
Dámy a pánové, jistě Irák s druhými největšími zásobami ropy a nemenšími nalezišti plynu na světě Spojené státy a jejich spojence značně přitahuje. Toto přitahování připravilo však o život 150 tisíc Iráčanů a 4400 spojeneckých vojáků! Čtyři miliony lidí ztratily domovy a vandrují po Iráku nebo se uchýlily do Sýrie či Jordánska. Mezi nejzávažnější dopady patří i ztráta kreditu Američanů nejen kvůli mučení zajatců nebo excesům vůči civilnímu obyvatelstvu, ale také kvůli faktu, že válečnou mašinerii spustili jen na základě neuvěřitelných lží.
A mohu být ještě konkrétnější. Vždyť krvavá válečná vřava zachvátila také Afghánistán, kde téměř každý týden vraždí američtí letci nebo dálkově řízené bezpilotní letouny lidi na svatebních obřadech, v údajně podezřelých domech! Obvykle se po bombardování zjistí, že šlo o nevinné lidi. Jejich smrt je označována jako průvodní válečná škoda. Ale dochází i ke zločinům, kterým Pentagon nemůže přilepit tradiční nálepku masakru. Například vloni 26. prosince bylo zavražděno stylem popravy v provincii Kunar osm spoutaných žáků a studentů ve věku 11 až 18 let a jejich dvanáctiletý spolužák, který je byl navštívit. Ano, šlo o popravu dětí se spoutanýma rukama! Byly zabity, děti a nikoliv teroristé montující nálože! Ženevská konvence označuje popravu zajatců za válečný zločin. Válečným zločinem je i vražda dětí mladších 15 let. ***