(14.40 hodin)
Poslanec Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, pane premiére, členové vlády, paní a pánové, než řeknu ten svůj krátký příspěvek ke třetímu čtení státního rozpočtu, dovolím si přece jen malou repliku na předřečníka, na kterého se hodí ten vtip, který je v České republice poměrně oblíben: Jestlipak víte, jaký je rozdíl mezi ODS a Komunistickou stranou Číny? No přece Komunistická strana Číny na rozdíl od ODS podporuje podnikání. (Zasmání a zatleskání úplně nalevo.)
A teď vážně. Zabýváme se rozpočtem České republiky na rok 2011 a jsme v situaci, kdy statistická data naznačují zpomalování ekonomiky. Státní dluh vyrostl na téměř 1,4 bilionu korun českých. Jsme tedy v situaci, která není nijak růžová, není, řekl bych, tak jednoduchá, abychom si mohli dovolit některé hurá akce. Přesto si je státní rozpočet jako nejvyšší ekonomický výraz politiky vlády podle mého soudu dovoluje. Nakonec to tady bylo několikrát řečeno a bylo to i prezentováno samotným premiérem, že vláda krizi neřeší, že řeší pouze škrty. To ale znamená, že ani sada dalších statistických údajů nebyla pro ekonomiku povzbuzující a nebude povzbuzující, protože bez řešení krize, bez řešení alespoň následků krize, jejich odstraňování a odstraňování zejména toho, co je předmětem krize, se lepších výsledků nedočkáme.
Také to způsobuje to, co vlastně zpozdilo dnešní jednání o státním rozpočtu. Jde totiž o důvěru a důvěryhodnost. Hovořil jsem o tom již v minulosti, a ta důvěryhodnost tady prostě není. Nemůžeme věřit tomu, že prostředky, které zůstaly na veřejné zakázky, budou sloužit účelu, pro který jsou vyčleněny ve státním rozpočtu. Vláda se rozhodla škrtat pouze ve mzdách. Je to logické, protože ve mzdách není žádný možný penězovod směrem k těm, kteří je vyplácejí. Lidé si své mzdy hlídají, ať už jde o ty, kteří jsou kráceni rozhodnutím ze zákona, nebo jsou kráceni na mzdách, protože mzdová úroveň se v České republice snižuje, kdežto v zakázkách je stále ponechán rozměr a možnost, jak z nich udělat nelegální, nelegitimní, a promiňte mi, protizákonný penězovod k těm, kteří mají prst na tom financování.
Nejde ani o to, co tady bylo navrženo ráno, jestli se má sejít takzvaná K9 a jestli se má dohodnout koalice, že je stále funkční. Jde o to, že z té důvěryhodnosti se vytratila skutečná a opravdová debata s občany. Jestli státní rozpočet zajišťuje, že občané budou schopni vůbec vnímat, že vláda činí něco v jejich prospěch, že odstraňuje příčiny a následky krize, a že občanům, promiňte mi, bude zajištěno právo na rozvoj. Je to jedno ze základních lidských práv obsažené v mezinárodních paktech a nakonec i ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté na úrovni OSN. Ano, právo na rozvoj najednou je tady občanům České republiky upíráno ve velké většině. Právo na rozvoj zůstalo některým vyvoleným, a nejsou to občané České republiky v tom komplexu více než deseti milionů obyvatel.
Najít postupné kroky vedoucí k zařazení České republiky mezi ekonomicky vyspělé státy se nepodařilo. Začalo být opravdu zle. Původní nadšení, alespoň některých, z listopadu 1989 vytlačila hamižnost, šílený protekcionismus, který dal prostor spolu s rozkradením státního majetku, aby občané viděli okolo sebe spíše pocit marnosti, zbytečnosti a nemohoucnosti. To je špatný pocit pro to, aby jakýkoli rozpočet, byť by byl rozvojový a řešil by krizi, byl schopen strhnout občany k lepšímu výkonu a k tomu, aby byli ochotni podstoupit určitá rizika vyplývající z krize, která jsou objektivní a určitě je tady nikdo nezastírá. Ale k překonání krize nepotřebuje vláda úzkou skupinku K9, devíti lidí, ale potřebuje oněch deset milionů, kteří budou ochotni podstoupit určitá rizika a pomoci vyvádět zemi z krize.
Kromě let 1998 až 2002 navíc byly vždycky vlády koaliční a výmluvy, že koaliční partner už nedovolil udělat to nebo ono, působily na lidi jenom dočasně. Jak to bude působit na občany České republiky v současné době, si nedovedu ani představit. Ale ona nedůvěra se přenesla právě v to, co je kde řečeno.
Statistická data se dají prezentovat různě. Můžeme říct, že přestože došlo v průmyslové produkci k meziročnímu poklesu o 0,3 % a znamenalo to první záporný výsledek od září loňského roku, tak můžeme proti tomu použít jiné číslo, že v říjnu vzrostla o 6,9 průmyslová výroba. Co to ale značí? Že se dále rozkolísává ekonomika České republiky, že se vyvíjí nerovnoměrně a že krize se spíše prohlubuje, než abychom viděli na její konec. Trh práce stagnuje a někteří se utěšují tím, že nezaměstnanost v České republice nepřekročila 10 % a že se zvýšila z 8,5 na 8,6 %. Sezónní faktory - ty optimisté vynechávají, realisté říkají, že bychom je měli vzít na vědomí, a pesimisté říkají: tak si spočítejte ty, kteří už nejsou ani v evidenci.
Otázka samozřejmě je, co znamená to, jak říkají optimisté, že mzdy se zvýšily ve třetím čtvrtletí pouze o 0,1 % na 23 665 korun. Když řeknete toto číslo, tak se vám lidé vysmějí, protože průměrná mzda neříká nic o současném stavu jednotlivých rodin, kdy více než milion exekucí stíhá rodiny a občany České republiky. Znamená to spíše tolik, že je to nejnižší růst za poslední desetiletí a že maloobchodní tržby jsou tak v zajetí nízkých mezd a nového normálu vysoké nezaměstnanosti. Znamená to ohrožení nejenom tržeb, ale znamená to zejména ohrožení daňových příjmů. A pesimisté dodávají, že nejlepší roky průmyslové výroby, zdá se, už máme definitivně za sebou.
Co s tím? Máme přijmout tento státní rozpočet, který neřeší krizi? Máme přijmout tento státní rozpočet, který snižuje reálné mzdy státních zaměstnanců, ohrožuje stabilitu policie, ohrožuje plnění úkolů Hasičského záchranného sboru a celého integrovaného záchranného systému, když víme, že už v prvních dnech na horách máme mrtvé a můžeme být rádi, že někteří přežili? Máme podpořit státní rozpočet, o kterém víme, že nebude zajišťovat ono právo na rozvoj? Opravdu si myslíte, že má být opozice, a tím více KSČM, řekl bych, soucitná s vládou a pomoci vám protlačit něco, co není k uvěření nikoliv jenom těm, kteří zasedají v této Sněmovně, ale co není k uvěření občanům České republiky? Já si myslím, že to nelze očekávat. ***