(15.20 hodin)
(pokračuje Vilímec)
Jakákoli snaha tato čísla bagatelizovat, utápět se v naději, že nějaký zázračný ekonomický růst sám o sobě pomůže situaci kolem rostoucího dluhu zvládnout, je cestou - tady si vypůjčím slova nepřítomného předsedy Sobotky - cestou do pekel - a k jeho radosti použiji i názvosloví: vykročením na řeckou cestu, cestu, která končí skutečně akutním nebezpečím bankrotu státních financí.
Vláda jinak nemůže, než že přichází také s absolutním snížením celkových výdajů. Pan ministr financí mluvil o historickém kroku, o historické chvíli, kdy výdaje rozpočtu jsou nižší, než byly výdaje rozpočtu předchozího roku - mluvil myslím o pěti nebo šesti miliardách v porovnání oněch dvou let. Kdybychom očistili ony výdaje návrhu rozpočtu i rozpočtu letošního roku o výdaje kryté příjmy z Evropské unie, dochází k poklesu dokonce o 25,6 miliardy korun. To znamená úspory na jedné straně. Na druhé straně - a zde se projevuje ona strukturální neudržitelnost výdajové strany státního rozpočtu - i přes tato záchranná rozpočtová opatření v porovnání se schváleným rozpočtem na rok 2010 dochází ke zvýšení podílu mandatorních výdajů státního rozpočtu na celkových výdajích státního rozpočtu o 2,7 procentního bodu, o čemž mluvil i pan ministr financí.
Samozřejmě že výdajová strana rozpočtu dostala, možná pro občerstvení paměti, především tvrdý zásah zákony schválenými v roce 2006 v sociální oblasti a to fakticky dodnes ovlivňuje výdajovou strukturu rozpočtu. Pan ministr financí zde vzpomínal procento tzv. mandatorních, tedy ze zákona povinných výdajů, jedná se o 57,8 % celkových výdajů. Kdybychom k tomu ještě připočetli ony kvazimandatorní výdaje, tzn. sice ze zákona nepovinné, ale nezbytné výdaje, jako jsou mzdové prostředky nebo např. kapitola Ministerstva obrany, dostaneme se k číslu 880 miliard korun. A když odečtu výdaje spojené s evropskými projekty kryté příjmy Evropské unie, tak na volnější použití investiční či neinvestiční zbývá zhruba necelých 180 miliard korun.
Když včera došlo mezi panem Sobotkou a panem předsedou vlády ke sporu o vznik 100 miliard schodku v roce 2006, v době nejvyššího ekonomického růstu, pan Sobotka při výčtu tehdy vynucených výdajů tak trochu pozapomněl, že to byla tehdejší vláda, kdy on byl ministrem financí, která předala nové Topolánkově administrativě opravdu neblahé dědictví spojené s jednorázovým navýšením sociálních výdajů, myslím, že to bylo něco kolem 70 miliard korun.
Je přirozené, že opozice vždy svádí urputný politický boj kolem rozpočtu. Na jednání rozpočtového výboru, ale i zde ve Sněmovně zaznívají od opozice vyjádření typu, že je třeba šetřit, ale šetřit na správných místech, vyjádření typu, že je potřeba provádět tzv. chytré úspory, o kterých mluvil pan poslanec Dolejš, vyjádření typu o spravedlivém rozdělování rozpočtových dopadů mezi jednotlivé příjmové skupiny obyvatel. Tyto obecné politické proklamace se vždy objevují při každé snaze o snížení především mandatorních výdajů. Víte, nějaké představy vyššího zdaňování příjmů a eventuálního zvyšování složené daňové kvóty vedou pouze k jedinému: k podvázání ekonomického výkonu, ke ztrátě pracovních příležitostí nebo v lepším případě k daňovým optimalizacím. Výsledek je však pro veřejné rozpočty vždycky negativní.
Návrh rozpočtu ve druhém čtení bude předmětem jistě podrobných debat nad jednotlivými kapitolami, a to včetně ryze finančních kapitol, jako je všeobecná pokladní správa či státní dluh, na rozpočtovém výboru. Proto se zdržím komentování některých položek i z důvodu časového. Určitě k tomu budeme mít v těch následujících dnech a týdnech dostatek času.
Dámy a pánové, na závěr chci říci, že návrh tohoto rozpočtu je nezbytným - a uvádím také nikoliv však postačujícím - vykročením k dosažení fiskálních cílů vlády, a jako takový si zasluhuje podporu Poslanecké sněmovny v prvním čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Ano, děkuji také. Slovo má s faktickou poznámkou pan poslanec Jiří Dolejš. Prosím.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo. Chápu, že vláda už se těší, aby mohla vládnout. Nebudu zdržovat. Jenom aby kolega Vilímec neodešel v nejistotách, proč jsem použil ono adjektivum zbabělý rozpočet. Zkrátka chyběla mi tam odvaha. Odvaha ke třem věcem: Za prvé, aby vláda byla dostatečně kreativní, když hledala řešení na to, jak vyřešit naše problémy. A jak sama přiznala, kreativní není, protože musí odložit to podstatné na potom. Za druhé, odvahu k tomu, aby už před volbami prozradila voličům, co je doopravdy čeká. A za třetí, odvahu k tomu, aby nebrala pouze těm slabým, kteří se nemohou bránit, ale obrátila se i na silné ekonomické hráče, aby pomohli zhojit poškozenou ekonomiku, protože tam jsou možná daleko významnější zdroje, a není pravda, že zvýšení daňové kvóty nám automaticky podváže rozvoj. Snižovali jsme daňovou kvótu, a kde jsme skončili. Mějte odvahu, pánové, uvidíte sami! (Menší potlesk zleva.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: To byla faktická poznámka. Nyní má slovo pan předseda Pavel Suchánek a připraví se paní poslankyně Soňa Marková.
Poslanec Pavel Suchánek: Děkuji za slovo, paní předsedající. Já bych se ve svém krátkém příspěvku nezmiňoval o číslech, ale spíš o filozofii, proč byl rozpočet takto sestaven.
Vládní přístup k navrhovanému rozpočtu na rok 2011 byl vedle obvyklých ukazatelů, jimiž jsou průběh hospodářského cyklu a fáze politického cyklu, nový cyklus po volbách do Poslanecké sněmovny, ovlivněn nepochybně procedurou při nadměrném schodku zahájenou Českou republikou 2. prosince 2009. Jejím prostřednictvím Rada Evropské unie doporučila České republice důvěryhodným a udržitelným způsobem snížit poměr deficitu vládního sektoru k hrubému domácímu produktu pod referenční hranici 3 % do roku 2013. Její stanovisko nebylo v rozporu s domácí odbornou diskusí na toto téma, kterou zahájila již vláda Mirka Topolánka a institucionalizovala ji počátkem roku 2009 založením Národní ekonomické rady vlády.
Z předloženého návrhu státního rozpočtu na rok 2011 je zřejmé, že si vláda České republiky uvědomuje velký význam vyrovnaných veřejných financí pro zdravý ekonomický a sociální vývoj naší země. Realizaci plánu konsolidace veřejných rozpočtů vedoucí k jejich dlouhodobému vyrovnání směřuje ke stavu, kdy stát již nebude nucen půjčovat na svůj běžný provoz. Po plánovaném splnění maastrichtských kritérií v roce 2013, což nám umožní reálné rozhodování o vstupu do Hospodářské a měnové unie, s případným stanovením jízdního řádu našeho přístupu, je vláda odhodlána za předpokladu ekonomického růstu dosáhnout rozpočtové vyrovnanosti v roce 2016. Dosažení tohoto cíle není nereálné, zvláště z úhlu pohledu fiskálně odpovědných politických stran, které vážnost stavu našich veřejných financí reflektovaly již ve svých volebních programech a nezavázaly se voličům v pokračování trendu, který byl dlouhodobě zhoubný pro naše národní hospodářství, jeho stabilní vývoj, dlouhodobý růst příjmů obyvatel České republiky a zachování reálných sociálních jistot našich občanů. K tomu je zapotřebí změna trendu vývoje našich veřejných rozpočtů s tím, že navrhovaný státní rozpočet by měl být nejen úsporným rozpočtem, jak jej označují média, ale také rozpočtem vedoucím k obnovení zdravého ekonomického růstu České republiky a růstu její konkurenceschopnosti.
Přes převládající pozitiva navrhovaného rozpočtu si uvědomuji jeden výrazný nedostatek, jímž je neexistence konzistentního a komplexního reformního programu už na začátku nového politického cyklu, protože čtyři roky je totiž poměrně krátká doba a zbytečná prodlení se mohou ukázat jako osudová. Změnu trendu je potřeba potvrdit změnou charakteru rozpočtových škrtů od plošných k adresným. Plošné škrty mohou být využity jen jako krátkodobá stabilizační rozpočtová opatření. Strukturální změny, o něž nám jde, vyžadují nejen více, ale hlavně jinak. Selektivní, adresné, vycházející z dostupných informací, rušení či omezování výdajů musí být převládajícím nástrojem uplatňovaným při omezování rozpočtových výdajů už při sestavování rozpočtu na rok 2012. ***