(17.10 hodin)
(pokračuje Barták)
Právě z úcty k oněm individuálním hrdinům vás dnes žádám o odvahu hlasovat ve prospěch rozšíření naší účasti v zemi, kde se rozhoduje také o osudu nás všech.
Argumenty pro účast zahraničních sil v Afghánistánu jsem ve svých projevech opakoval mnohokrát. Dovolte mi použít možná jiné prostředky k dokreslení situace. Představte si ráno, kdy muži v černých turbanech odvedou vaše děti a už o nich nikdy neuslyšíte. Můžete se jen dohadovat, co se s nimi stalo. Vaši manželku zbijí Talibové na ulici, protože jí zpod burky vyčnívají špičky bot. Na doktora nemáte peníze, ale i kdybyste je měli, ve městě není nemocnice ani lékařka s povolením ošetřovat ženy. Pokoušíte se sehnat něco k jídlu, sbíráte ze země i zbytky obilí, které se ráno objevilo na trhu. Začnete se o ně rvát s okolními žebráky, ale nakonec proti veškerým svým přesvědčením ustoupíte válečné vdově, která žije roky na ulicích, protože její ubohost je i přes mřížku burky nekonečná. Doma za vámi přijdou sousedé, kteří už také mezitím oblékli černé turbany, a druhý den už pracujete na poli s opiem nebo se schováváte v horách. To není fikce, to je okolí města Džalalabád, rok 2000. Jiná zeměpisná šířka a délka a ve výchozím bodu i jiný kontinent. Představte si, že váš syn nebo vaše dcera se vypraví na exotickou dovolenou třeba na Bali. Užívá si pláží, slunce a klubů. Jednoho z nich pak i večer 12. října roku 2002. Místo svého potomka si na letišti vyzvednete balíček se zakrvácenou botou a hodinkami. Nebo si představte ráno, kdy se chystáte třeba i vy do práce. Stejně jako každý den dojedete autem na stanici a nasednete na příměstský vlak. Je 11. března 2004 a vaše kancelář se nachází v Madridu.
Ve všech událostech, které jsem popisoval, hraje přímo nebo nepřímo roli země, o jejímž osudu rozhodovala západní společnost a kdysi i Sovětský svaz, mnohokrát špatně.
Chceme-li změnit Afghánistán, musíme změnit sami sebe a svůj přístup. Možná můžeme začít s tím, že na první místo nebudeme klást vnitrostátní politickou licitaci, ale mezinárodní bezpečnost a naše postavení a kredit ve spojeneckých strukturách.
Dámy a pánové, já vám děkuji a věřím, že zodpovědně posoudíte tento velmi úsporný návrh, jehož nepřijetí by nás zařadilo do opravdu velmi malé skupiny všech přispěvatelských zemí, kterých je přes 40, které nenavýšily svůj příspěvek pro rok 2010, protože právě rok 2010 je tím rokem, kdy je to potřeba pro tuto misi. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministru obrany, místopředsedovi vlády Martinu Bartákovi a žádám pana zpravodaje menšiny výboru pana poslance Jana Vidíma, aby se ujal své zpravodajské zprávy. Prosím.
Poslanec Jan Vidím: Děkuji pěkně. Pane předsedající, paní a pánové, jako zpravodaj výboru k tomuto tisku Sněmovně musím oznámit, že výbor na své 42. schůzi 23. února letošního roku nepřijal žádné usnesení, a jako zpravodaj oné menšiny ve své oponentní zprávě předkládám Poslanecké sněmovně následující návrh usnesení.
Menšina výboru pro obranu za prvé doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky vyslovit souhlas s posílením působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v operaci ISAF v Afghánistánu v roce 2010 v celkovém počtu do 55 osob ode dne vyslání do 31. prosince 2010, sněmovní tisk 1042, a pověřuje mě jako zpravodaje menšiny, abych Sněmovnu s tímto usnesením seznámil.
To je vše z pozice zpravodaje menšiny a současně se hlásím s přednostním právem do rozpravy.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře, děkuji vlastně za dvě zpravodajské zprávy. Jak za celý výbor tak za menšinu výboru. Protože, pane zpravodaji, máte přednost jako zpravodaj v rozpravě, tak vám udělím slovo okamžitě, jakmile zahájím rozpravu, kterou tímto otevírám, a připomínám, že po poslanci Janu Vidímovi následuje dalších sedm přihlášených. Prosím, pane poslanče, máte slovo v obecné rozpravě.
Poslanec Jan Vidím: Děkuji pěkně. Pane předsedající, paní a pánové, rádi bereme, neradi dáváme. Po dlouhých letech, kdy se Česká republika mohla bez uzardění počítat a hrdě hlásit k zemím, které nepomáhají ve světě jen slovy, ale také činy, se aktuální sněmovní levicová většina patrně chystá, a to v tomto volebním období již podruhé, tento výtečný kredit naší vlasti zmuchlat a zahodit do koše. Přitom vyklidit všechny zahraniční vojenské a bezpečnostní mise dosud bylo výlučně programovým bodem, a to už dvacet let, pouze českých komunistů. Proč se ale právě teď, krátce před volbami, spolu s nimi do tohoto šiku postavila i sociální demokracie, to je zajímavé a smutné. Zajímavější je to o to více, když si stačí připomenout jen několik dokumentů či textů významných socialistů z nedaleké minulosti. Ještě před pár měsíci kritizovali sociální demokraté plány vlády a Ministerstva obrany na omezení naší vojenské přítomnosti v Afghánistánu. Téměř přesně před rokem, 25. března, se nad sociálně demokratickou tiskovou zprávou skvěl nadpis Členství České republiky v NATO je závazek i zodpovědnost. O pár dní později, 30. března, se tisková zpráva sociální demokracie odvolává na to, že co se mise v Afghánistánu týče, cituji, bude důležité, jakou další strategii zvolí NATO, a jádrem této strategie jistě budou návrhy, se kterými přijde americký prezident Barack Obama. V létě loňského roku pak trefně jízlivě a připouštím i docela vtipně kritizoval socialistický stínový ministr obrany v médiích farizejství komunistů v přístupu k misím v Kosovu a v Afghánistánu. Přečtěte si to, je to opravdu docela zajímavé a vtipné čtení, hulinsky.blog.idnes.cz, článek se jmenuje Čuk a Gek jedou do Afghánistánu aneb komunistické haló. A konečně letos, 8. února, na bilaterálním setkání zahraničněpolitických a bezpečnostních expertů sociální demokracie a jejich bratrské SPD, na němž byli přítomni téměř všichni vrcholní představitelé ČSSD, nepadlo o odmítnutí misí ani slovo.
Je určitě na místě si připomenout, proč vlastně Česká republika je součástí alianční operace, a to právě v Afghánistánu. Opakování matka moudrosti. Afghánistán se v době vlády islamistického fundamentalistického, na teroru vůči domorodému obyvatelstvu postavenému režimu Talibů stal útočištěm pro teroristy nejhoršího kalibru. Pro Al-Káidu. Ta se k prosazení svých zájmů neštítí ničeho. Hovořil o tom už pan ministr. Tisíce mrtvých civilistů, žen a dětí jsou jejich odkazem.
Nesmíme dopustit, aby se Afghánistán stal opět jejich bezpečným domovem, odkud by v teroristických výcvikových táborech připravovali plány na ničení našich hodnot, ovlivňovali naši bezpečnost, ohrožovali naše životy. Jsme součástí společenství stejně smýšlejících lidí sdružených v Severoatlantické alianci a v Evropské unii. Jsme v Afghánistánu už několik let a jsme zde úspěšní. Provinční a rekonstrukční tým, polní nemocnice, výcvik pilotů, výcvik policistů, působení speciálních sil. Rozhodli jsme o zahájení a podobě operace ISAF společně s našimi spojenci. Nikdo nerozhodoval za nás a rozhodli jsme se tak dobrovolně. A já chci kolegům ze sociální demokracie připomenout, že to učinila sociálně demokratická vláda na návrh sociálně demokratického ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Je tedy na každém z nás, aby také nesl svůj díl odpovědnosti.
Často slýchávám z úst rozličných "expertů", že aliance nemá žádnou strategii pro Afghánistán, že není jasné, čeho vlastně chceme v Afghánistánu dosáhnout, že neexistuje naše národní koncepce vysílání do operací. Kdo tohle tvrdí, ten je přinejmenším neználek, spíš však ignorant. Aliance pochopitelně má strategický plán, kterým je tzv. afghanizace společnosti, tedy prosazení a zajištění schopnosti Afghánců převzít odpovědnost do vlastních rukou. Nutná je proto pomoc mezinárodního společenství při zajištění bezpečnosti, výstavbě institucí, orgánů státní správy a samosprávy, pomoc při rekonstrukci země a výstavbě bezpečnostních sil. ***