(17.00 hodin)
(pokračuje Filip)
Budeme se tedy zabývat rozpravou podrobnou, když v obecné rozpravě žádný návrh nepadl. Podrobnou rozpravu zahajuji. Eviduji přihlášku pana poslance Cyrila Zapletala. Prosím, pane poslanče, máte slovo v podrobné rozpravě. Jinou přihlášku zatím nemám. Prosím.
Poslanec Cyril Zapletal: Děkuji, pane místopředsedo, za slovo. Dámy a pánové, dovolte, abych se jen formálně přihlásil k pozměňovacímu návrhu k zákonu, tisku 1054, který je uveden pod mým jménem. Máte ho na stole. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano, děkuji. Kdo další do podrobné rozpravy? Nikoho nevidím, i podrobnou rozpravu končím. Ptám se: Je zájem o závěrečná slova? Není tomu tak. Končím tedy druhé čtení tohoto návrhu, když nebyl žádný procedurální návrh, o kterém bychom ve druhém čtení hlasovali.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády, budeme pokračovat podle našeho schváleného pořadu schůze, a to bodem
215.
Vládní návrh na posílení působení sil a prostředků
rezortu Ministerstva obrany v Afghánistánu v roce 2010
/sněmovní tisk 1042/
Nyní prosím pana místopředsedu vlády a ministra obrany Martina Bartáka, aby se ujal svého úvodního slova. Pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr obrany ČR Martin Barták: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, předstupuji dnes před vás s návrhem, který ještě dříve, než jej přednesu, téměř jistě u řady z vás vyvolá zamítavou reakci. Předstupuji před vás s úctou jako před demokraticky zvolený zastupitelský sbor České republiky s žádostí o navýšení naší účasti v operaci ISAF v Afghánistánu. (V sále je obrovský hluk.)
Nechci zdržovat příliš dlouho technickými detaily, ale žádost a náš návrh, vládní návrh, jak bych chtěl zdůraznit, je tak jako vždycky společným návrhem Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Pan ministr zahraničních věcí, který tento návrh bezezbytku podpořil ve vládě, zde bohužel dnes není a nemůže tedy k tomu vystoupit.
Jedná se o navýšení do této mise ISAF pro letošní rok, pro rok 2010, o navýšení o 55 příslušníků ozbrojených sil České republiky. Patnáct instruktorů, vojenských policistů, kteří jsou určeni pro výcvik afghánské národní policie a kteří by působili v rámci našeho provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar. Tento požadavek vychází z pevně daných dokumentů přijatých již na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 a aktualizovaného na summitu ve Štrasburku-Kehlu v roce 2009. Jsou to prioritní požadavky a já to nebudu nyní celé číst, ale lze to doložit, tudíž ten požadavek je zcela legitimní, ten požadavek je dlouhodobý. Zbylých 40 příslušníků sil a prostředků resortu Ministerstva obrany by bylo určeno k obsluze dělostřeleckého radiolokátoru Arthur v provincii Ghazní při ochraně polské vojenské základny.
Už jsme mnohokrát zdůrazňovali význam tohoto zařízení. Tady jsem často slýchal, že to není potřeba. Já bych vás chtěl upozornit, že toto vyplývá z požadavků Severoatlantické aliance v rámci prvků nezbytných pro ochranu základen, takzvaného force protection, a v tomto případě i nesporný význam tohoto zařízení při snížení případných civilních ztrát. V rámci těch požadavků jsou například senzorové prvky ochrany před raketovými a minometnými útoky v rámci celé soustavy opatření. My jsme již byli požádáni o tento radiolokátor v roce 2008 pro ochranu základny v Kandaháru, tudíž je v požadavcích Severoatlantické aliance. Není to individuální názor Ministerstva obrany ani žádného z jejich členů. Stejně tak, a to bych vám chtěl velmi připomenout, bylo toto vyslání schváleno Poslaneckou sněmovnou - i hlasy ODS i hlasy sociální demokracie a dalších stran bylo schváleno vyslání tohoto dělostřeleckého radiolokátoru pro rok 2009 ve stejném počtu.
Odsuzování spojeneckého úsilí v Afghánistánu se stalo téměř morální normou. Vyvolat negativní reakci proti válečným operacím je tak snadné, neboť válka sama je bezpochyby tím nejvíce negativním rysem lidství. Někdy však diplomacie a ústupnost nestačí. V průběhu své kariéry, pro niž se podpora našich jednotek v Afghánistánu stala ústředním motivem, jsem mnohokrát zdůrazňoval historické okamžiky, kdy zejména v této zemi bylo potřeba pozdvihnout zbraně.
Právě před několika dny jsme si připomínali jedno z nejtragičtějších výročí českých dějin, 15. březen 1939. Tehdy už pokořený český národ nemohl dělat vůbec nic. O jeho zkáze bylo rozhodnuto dávno před tímto datem. Nástup největšího zla v dějinách, pro nějž byla likvidace mladé československé demokracie jedním z prvních z kroků na cestě k celoevropské hegemonii, umožnila právě politika appeasementu, odmítání radikálního vystoupení proti zlu, které se chystalo ovládnout svět. Často se hovoří o tom, jak nás tehdy opustily především západní velmoci. Připomínám, že konečná fáze upevnění Hitlerovy moci a přípravy k expanzi by se neodehrála bez tiché podpory a souhlasu komunistického Sovětského svazu. Připomínám, že se komunisté, kteří se dnes tolik zastávají stažení našich jednotek z Afghánistánu a takzvaného mírového řešení, historicky odmítali až do léta roku 1941, tedy napadení Sovětského svazu, zapojit do odboje proti okupaci.
Naši vojáci jsou integrální součástí spojeneckých sil. Provádějí úspěšně plnění náročných úkolů a jejich účast v konkrétních oblastech je jen obtížně nahraditelná. Jaký význam má naše působení v afghánské misi, dokazuje i nedávná návštěva generálního tajemníka NATO Rasmussena či pravidelně zaznívající chvála zahraničních velitelů, které však domácí tisk na rozdíl od negativních informací nepřináší a nepřikládá jim příliš mnoho prostoru. Svému závazku musíme dostát stejně jako více než čtyři desítky dalších zemí, které se operace v Afghánistánu účastní.
Stačí se inspirovat pohledem na naše nejbližší sousedy, kontinuální a bezproblémový nárůst účasti slovenských vojáků a 15procentní zvýšení počtu polských jednotek, které vyvrcholí v dubnu letošního roku, kdy na afghánské půdě bude 2600 příslušníků polské armády. Pokud zamíříme dál od našich hranic a budeme přitom mít stále na mysli domácí ekonomickou situaci, může nás překvapit účast zemí, které jsou na tom v mnoha ekonomických ohledech podstatně hůře než Česká republika a které přesto aktivně participují, jako například Bulharsko, Maďarsko, nebo i Albánie.
Před chvílí jsme hovořili o připomínání významného výročí. Dovolte mi zmínit ještě jedno březnové datum, a to 17. březen 2008. Tehdy padl v boji s Talibanem v provincii Helmand náš voják, zrovna v ten den 17. března, Milan Štěrba a další byli těžce zraněni, z nichž nejhůře náš voják Jiří Schams. Nasadili svoje životy a nikdy nezpochybňovali zájmy, které hájili.
Tahle země bude nadále zemí svobodných lidí, pokud zůstane zemí lidí statečných. To kdysi řekl Almer Davis (?), válečný novinář a přítel F. D. Roosevelta. V naší zemi nikdy nebyla nouze o individuální hrdiny. Především díky nim jsme obhájili svoji národní existenci a svobodu v letech druhé světové války, ať už nasazovali své životy na frontě východní, či západní, nebo v domácím odboji. Ale kvůli nedostatku odvahy celku jsme tuto svobodu opět proměnili v léta poroby. ***