(10.50 hodin)
(pokračuje Nečas)
Celková finanční ztráta za tři dny vzniklá zavedením karenční doby tedy činí v maximální výši 480 Kč. Jedná se však o maximální možnou výši částky odpovídající dennímu vyměřovacímu základu ve výši dosahující či přesahující druhou redukční hranici pro výpočet dávek nemocenského pojištění. Stejný nebo vyšší příjem má však pouze necelých 10 % práce neschopných pojištěnců. U naprosté většiny zaměstnanců tedy bude celková finanční ztráta způsobená proti původnímu systému zavedením karenční doby nižší, mimochodem, odpovídá všeho všudy v průměru za tři dny této pracovní neschopnosti 360 korunám.
Já vím, dámy a pánové, že i 360 korun jsou peníze, nicméně divoké námitky především z řad levicové opozice či odborů o drastickém propadu příjmů v případě zavedení třídenní karenční lhůty se ve světle těchto argumentů, to znamená, že se maximálně u 10 % nejvýše vydělávajících zaměstnanců jedná o 460 korun, v průměru však o 360 korun za tři dny, tak ve světle těchto faktů se ukazuje, že tato argumentace není zcela pravdivá.
Co se týče argumentace Listinou základních práv a svobod, tak základní argumentaci, o kterou Ústavní soud verdikt vyslovený v nálezu opírá, je argumentace Listinou základních práv a svobod, a to konkrétně článku 26 odst. 3, podle něhož platí - cituji: "Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon."A především článku 30 odst. 1, podle něhož platí, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Z této dikce Ústavní soud v zásadě dovodil, že pojištěnec musí být zabezpečen nemocenským.
Základní argumentace, kterou Ústavní soud použil, je obsažena v bodě 56 nálezu, kde Ústavní soud mimo jiné uvádí, že zakotvení existence sociálních práv v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. Tady bych právě zmínil onu nebezpečnost pronikání a expanze sociálních práv do systému základních občanských a lidských práv, kde opravdu tato nová, druhá generace tzv. lidských práv podle mého názoru neadekvátně zatěžuje ústavní systémy. V žádném případě tedy nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. V bodě 63 pak mimo jiné Ústavní soud uvedl, že zrušení poskytování nemocenského za první tři dny pracovní neschopnosti je právě ve vazbě na tedy nesnížení pojistného v rozporu s ustanovením článku 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Výsledkem je stav, kdy většina zaměstnanců tedy zůstává bez finančních prostředků plynoucích z nemocenského, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena, což je ona klíčová právní formulace. Je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců, v daném případě plnění pojistného, a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze.
Tento nález Ústavního soudu byl naprosto respektován právě oním krokem, o kterém jsem mluvil, to znamená platba sociálního pojištění placeného zaměstnancem byla snížena od 1. ledna 2009 o 1,5 procentního bodu, čili v míře výrazně vyšší, než je výpadek příjmů z období prvních tří dnů pracovní neschopnosti.
Ústavní soud v nálezu v bodě 52 výslovně zmiňuje ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v některých dalších bodech nálezu na toto ustanovení nepřímo poukazuje, podle něhož platí, že práv uvedených mimo jiné v článku 26 a článku 30 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Tuto zásadu však odůvodnění interpretuje způsobem uvedeným výše tak, jako by zákonodárce mohl právo na zabezpečení v nemoci, tedy právo na dávku, pouze upravit či omezit, nikoliv však již vyloučit. V tomto směru je argumentace Ústavního soudu podle mého názoru ne úplně přesná, neboť jak vyplývá i ze současné obecně respektované právní úpravy v oblasti nemocenského pojištění, je možno i v případě nemocenského dojít k situacím, kdy pojištěnec není v době pracovní neschopnosti zabezpečen dávkou. Ze skutečnosti, že tyto situace existují, jsou obecně vnímány jako oprávněné, důvodné a nikdy nebyly předmětem přezkoumávání Ústavního soudu, lze tedy z toho dovodit, že je nelze považovat za protiústavní.
Já úmyslně uvádím tuto argumentaci, protože ze strany předkladatele i jeho poslaneckého klubu v minulosti mnohokrát zaznívaly a i nadále zaznívají námitky o údajné protiústavnosti stávající právní úpravy.
Prvním případem, který odpovídá absenci zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, jsou situace, kdy vznikne dočasná pracovní neschopnost u osoby, jejíž účast na nemocenském pojištění je dobrovolná, v situaci, kdy se k nemocenskému pojištění nepřihlásila. V současné době se jedná o osoby samostatně výdělečně činné, v právní úpravě též o tzv. zahraniční zaměstnance, to je zaměstnance činné v České republice pro zaměstnavatele, jehož sídlo je na území státu, se kterým Česká republika neuzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení. U těchto osob, které mohou být dobrovolně účastny nemocenského pojištění, k žádnému porušení Listiny základních práv a svobod absencí jejich zabezpečení nedochází, neboť ustanovení článku 30 odst. 1 Listiny výslovně hovoří o právu občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a toto právo je zajištěno možností přihlásit se do systému nemocenského pojištění za velmi jednoduchých podmínek, přičemž při splnění zákonem stanovených podmínek vzniká nárok na nemocenské.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 143/65 Sb., o poskytování peněžitých dávek v nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, platí, že jestliže se zaměstnanec stal neschopným práce nebo mu byla nařízena karanténa za trvání neplaceného volna, tedy neplacené dovolené, neposkytuje se mu nemocenské za dobu, po kterou toto volno nebo dovolená trvá. Obdobná zásada pro právní úpravu platnou od 1. ledna 2009 je zavedena v § 28 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění. Ani tuto právní úpravu nelze považovat za odporující Listině základních práv a svobod, neboť prvotním účelem nemocenského není zabezpečit práce neschopného v době pracovní neschopnosti, ale přiměřeně nahradit ucházející příjem. Pokud tedy příjem zaměstnanci neuchází, nemocenské nenáleží, ani v tomto případě však nejde o porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení v průběhu pracovní neschopnosti. Jedná se tedy o zabezpečení garantované Listinou.
V případě vzniku pracovní neschopnosti za situací uvedených v § 24 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, např. je tady myšlena opilost, zaviněná účast ve rvačce apod., není ze zákona nárok na nemocenské. I když je v tomto případě tato úprava proti zásadám uvedeným v Listině, dochází ke ztrátě možnosti získávat prostředky pro své životní potřeby prací, nikoliv však bez viny občana, není zde plněna zásada na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Zde jde typicky o případ, kdy ve smyslu článku 41 odst. 1 Listiny se lze domáhat sociálního práva pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, přičemž zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců tyto případy považuje za situace již za mezí, zcela obdobně, jako je v současné době považována za situaci za mezí možnost poskytování nemocenského v rámci karenční doby. Odnětí nemocenského je sankcí, kdy při porušení léčebného režimu nebo jiných povinností práce neschopného pojištěnce je možné nemocenské snížit, nebo i zcela odejmout. I v tomto případě dochází, byť až na základě rozhodnutí správního orgánu, k odejmutí nároku na nemocenské, a tím fakticky k anulaci práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Skutečnost, že k této anulaci dochází v rámci správního trestání, není rozhodující. I v tomto případě je však argumentem ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny. Pokud je možnost poskytování nemocenského tímto způsobem zákonem omezena, nelze tento stav ve výsledku považovat za odporující článkům 26 odst. 3 a 30 odst. 1 Listiny. ***