(10.40 hodin)
(pokračuje Nečas)
A právě toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo respektováno, věc byla napravena. Znovu opakuji, došlo ke snížení pojistné sazby sociálního pojištění placeného zaměstnancem, a to dokonce až tak, že pojistné na nemocenské pojištění placené zaměstnancem bylo zcela anulováno, to znamená, pokleslo z 1,1 procentního bodu na nulu, přestože na kompenzaci prvních tří bezplatných dnů pracovní neschopnosti by bývalo bylo postačilo snížení této sazby z 1,1 procentního bodu na 1,0 procentního bodu, čili všeho všudy o jednu desetinu procentního bodu.
Já bych chtěl v návaznosti na to, že svým způsobem považuji toto vystoupení i za určitou edukativní misi, uvést i určité skutečnosti, které jsem tady zmínil ve svém vystoupení, kdy tento bod byl projednáván minule, nicméně kdy došlo k přerušení bodu volebním bodem, protože já považuji tato historická fakta za nesmírně důležitá, abychom si uvědomili, jak zásadní pozici má zavedení karenční lhůty.
To zavedení karenční lhůty jsem označil za standardní západoevropské řešení, to znamená, že je zavedeno ve dvanácti z patnácti starých členských států Evropské unie. Ale tady je nezbytné zdůraznit, že karenční doba v systému nemocenského pojištění je z historického hlediska věcí zcela obvyklou i v českých zemích, že to není nějaká novinka, která se tady objevila od ledna roku 2008. Byla totiž zavedena zákonem číslo 33/1888, říšského zákona, dne 1. 8. 1889, čili v průběhu takzvané Taafeho reformy, jako takzvaná relativní. Na karenční dobu absolutní se začala měnit až od přijetí zákona číslo 221/1924 Sb., čili již za první republiky, o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, kdy ode dne účinnosti tohoto zákona, to znamená od 1. 7. 1926 - a tady prosím, všimněte si, ten zákon je zákon 221/1924 Sbírky, jedno velmi vážné poučení o délce legisvakančních lhůt, se kterými podobné normy byly přijímány za první republiky. To znamená více než jeden a půl roku trvající legisvakanční lhůta, dokonce téměř dvouletá. Myslím si, že i z tohoto bychom se měli poučit. Ta měla nejprve charakter smíšený. To znamená podle ustanovení § 95 tohoto zákona z roku 1924 totiž původně platilo, že nemocenské se poskytuje pojištěnci od čtvrtého dne pracovní neschopnosti. Pokud však pracovní neschopnost, řečeno tehdejší terminologií neschopnost k práci, to je také zajímavý lingvistický posun, trvala déle než čtrnáct kalendářních dnů, náleželo nemocenské již od třetího dne pracovní neschopnosti.
Na klasickou, takzvanou absolutní karenční dobu, to je stav, kdy nemocenské po prvé období trvání dočasné pracovní neschopnosti nenáleží bez ohledu na délku pracovní neschopnosti, se karenční doba změnila zákonem číslo 184/1928 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 1929. Nemocenské však náleželo od třetího dne trvání pracovní neschopnosti, karenční doba tedy byla dvoudenní. Třídenní absolutní karenční doba byla do systému nemocenského pojištění v českých zemích zavedena vládním nařízením číslo 112/1934 Sb. s účinností od 1. 7. 1934. Takto zavedená karenční doba platila až do přijetí zákona číslo 99/1948 Sb., o národním pojištění, do něhož nebyla převzata. To znamená až po únorové době byla zrušena tato karenční lhůta. Že toto rozhodnutí nebylo nejvhodnější, bylo konstatováno při úpravě zákona číslo 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, který sice karenční dobu přímo nezavedl, zavedl však nižší procentní sazbu pro nemocenské za první tři dny pracovní neschopnosti. Od 1. 1. 2004 i karantény.
Znamená to tedy, dámy a pánové, že ve stodvacetileté historii systému nemocenského pojištění v našich zemích - a znovu opakuji, tento systém nemocenského pojištění byl zaveden Taafeho reformou roku 1889 - tak za stodvacetiletou historii systému nemocenského pojištění se karenční doba uplatňovala plně po dobu prvních šedesáti let ať už jako relativní, smíšená či absolutní, poté byla po určitou, relativně krátkou dobu ignorována a v posledních padesáti letech se projevovala skrytě jako snížená procentní sazba pro nemocenského.
Z tohoto časového rozboru vyplývá, že karenční doba se plně uplatňovala právě v těch obdobích, kdy systém nemocenského pojištění měl plně pojistný charakter. Jakmile začal být z nějakého důvodu tento charakter opouštěn, došlo k opuštění karenční doby, která však, byť i skrytě, svou odůvodněnost prokázala. Já bych to dokonce řekl úplně natvrdo. Když si porovnáte období, kdy u nás fungovala karenční lhůta, a období, kdy nefungovala karenční doba, tak zjistíte, že její fungování se s výjimkou let 1990 až 2007 přesně kryje s obdobím parlamentní demokracie v této zemi. A její nefungování s výjimkou let 1939 až 1945 se přesně kryje s obdobím totalitních diktatur. Jinými slovy, a uznávám, že je to jistá nadsázka, karenční doba je definičně přisouzena demokratickému zřízení v těchto zemích. A fakta, která jsem zde přednesl, jsou evidentní. A je evidentní, že je to věc, která má dlouhodobý charakter a která nejenom z hlediska evropského kontextu, ale z hlediska i vývoje historie systému nemocenského pojištění v našich zemích má svůj fundament, má své základy, a že to tedy není žádné revoluční řešení, ale naopak návrat ke standardním řešením.
Účelem karenční doby po celou dobu jejího trvání byla především ochrana systému nemocenského pojištění před krátkodobými, z hlediska systému obtížně kontrolovatelnými pracovními neschopnostmi. Koneckonců Ústavní soud v nálezu v bodu 65 mimo jiné konstatuje, že nemoc je obdobou pojistné události a její existence musí být prokázána odpovídajícím způsobem, lékařským vyšetřením. Místo řešení ve formě zavedení důsledné kontroly lékařů i pojištěnců tedy dochází k tomuto systému s karenční lhůtou.
V bodě 76 nálezu pak konstatuje Ústavní soud, že stát nezačal s vytvořením účinných a efektivních kontrolních mechanismů atd. Zde je však nutné konstatovat, že to byla právě karenční doba, která v historii systému nemocenského pojištění byla jedním z nástrojů úspěšně plnících tuto preventivní roli. Jak vyplývá ze skutečností již dřív uvedených, má existence karenční doby roli nejenom preventivní, ale i roli ochrany systému před zneužíváním obtížně kontrolovatelných pracovních neschopností. Existence či nové zavedení karenční doby proto vždy vede k ochraně finančních prostředků systému, a to nejenom pouhou úsporou finančních prostředků za dny odpovídající karenční době, ale i zavedení motivace pro zaměstnance na potlačování krátkodobých pracovních neschopností. Skutečnost, že existuje karenční doba, může mít pozitivní vliv i na samotné pojištěnce tím, že v případě evidence krátkodobých lehce diagnostikovatelných a snadno léčitelných neduhů řeší namísto pracovní neschopnosti tento zdravotní neduh jiným způsobem. Nutno dodat, že ve většině těchto případů úspěšně. Současně povzbuzuje motivaci k jednání majícímu za účel preventivně zabránit vzniku pracovní neschopnosti.
Samozřejmě velmi důležitá je i role pojistná. Jednou ze základních zásad pojistných systémů včetně pojistných systémů s povinným státem nuceným členstvím je - škodu, tedy újmu vzniklou v důsledku pojistné události, nese do určité výše čili do určité míry pojištěnec sám. Pojistný systém začíná plnit až od určité předem stanovené výše škody. To je přece standardní vlastnost pojistných systémů včetně pojistek, které známe všichni ze svého života včetně povinného ručení u automobilů a podobně. Z tohoto úhlu pohledu odpovídá zavedení třídenní karenční doby plně pojistným zásadám, neboť ztráta výdělku za prvé tři kalendářní dny je újmou, jejíž hrazení lze na pojištěnci ještě spravedlivě požadovat. Finanční újma, kterou pojištěnec zavedením karenční doby utrpěl oproti právnímu stavu platnému do 31. 12. 2008, je minimální, neboť v loňském, tedy v roce 2008 činila maximální možná výše nemocenského za prvé tři kalendářní dny 160 korun denně. ***