(9.10 hodin)
(pokračuje Nečas)
Vzhledem k tomu, že mé ambice jsou vyšší než pouze ambice sdělit své stanovisko, já své vystoupení svým způsobem považuji za určitý druh edukační mise, kde zvláště své kolegy a kolegyně z levicových stran bych rád seznámil s celou řadou faktů, skutečností, mezinárodních komparací, historií systému nemocenského pojištění a karenční lhůty. Právě proto, že to má být i svým způsobem edukační mise a já nechci na tento účel svého vystoupení úplně rezignovat, tak vzhledem k tomu, že jsem zhruba 20 procent svého vystoupení absolvoval na té minulé schůzi, a protože vy jste zřejmě ztratili nit, tak já se přece jenom vrátím na začátek toho vystoupení, protože to vystoupení má logickou strukturu, má jasnou vazbu, fakta na sebe navazují a já bych vás nerad uvedl do stavu, kdy byste museli ze stenozáznamu dodatečně zjišťovat, co bylo vlastně řečeno v té první pětině vystoupení.
Takže dámy a pánové, tolik úvod k mému vystoupení a nyní mi dovolte, abych přešel k samotnému meritu věci.
Je jasné, že v České republice systém nemocenského pojištění, tak jak byl nastaven, vytvářel dlouhodobě velmi těžko akceptovatelný stav. Míra nemocnosti v České republice byla dlouhodobě výrazně vyšší než v členských zemích Evropské unie. Byla dokonce výrazně vyšší než ve srovnatelných zemích se srovnatelnou historií, se srovnatelnou tradicí, se srovnatelnou úrovní ekonomiky, sociálního systému a zdravotnictví. Z tohoto pohledu všechny mezinárodní komparativní studie jednoznačně ukazují, že přestože zdravotní stav obyvatelstva v českých zemích je lepší než zdravotní stav občanů Slovenska, Polska nebo Maďarska, přesto paradoxně míra pracovní neschopnosti v naší zemi z hlediska dlouhodobých parametrů byla horší. Je tedy evidentní, že k tomu neexistuje žádný racionální důvod a že zřejmě musí být někde v tomto systému zanesen jistý problém.
Současně bych chtěl říci, že zavedení karenční lhůty je krok, který je standardním západoevropským řešením. Ta nebo ona podoba karenční lhůty v různé délce je zavedena ve 12 z 15 starých členských zemí Evropské unie. Je to tedy dominantně většinové řešení. Ten důvod je poměrně evidentní: protože i tyto západoevropské vyspělé země se přesvědčily, že především kontrolovat míru krátkodobé pracovní neschopnosti je v podstatě vyloučené, nesmírně komplikované, a právě proto i historicky byla tato karenční lhůta zavedena v těchto zemích a je zavedena i ve velmi vyspělých zemích s velmi silnou sociální tradicí, s velmi silným typem státu, který nazýváme sociální stát. Tady bych chtěl připomenout, že například bezesporu mimo vši pochybnosti a já bych dokonce řekl více než sociální stát má Francie, tam je samozřejmě zavedena třídenní karenční lhůta. Svou tradicí v silné sociální politice je známo například Finsko. Tady bych chtěl připomenout, že tam karenční lhůta dosahuje až devíti dnů, čili je ještě výrazně vyšší. Znamená to tedy, že skutečně na základě těchto faktů se jedná o standardní západoevropské řešení.
Jaké jsou reálné výsledky opatření, která byla zavedena do systému nemocenského pojištění v roce 2008 a 2009? Tady bych chtěl svým váženým kolegyním a váženým kolegům připomenout, že v tu dobu jsme tady zaznamenali přechod ze dvou systémů nemocenského pojištění. Ten první, který fungoval do 31. 12. roku 2008, spočíval v tom, že zodpovědnost za nemocenské pojištění na svých bedrech nesl plně stát, respektive státní rozpočet. Odvody, které byly odváděny v hodnotě 4,4 procentního bodu, byly příjmem státního rozpočtu a státní rozpočet vyplácel prostřednictvím zaměstnavatelů nemocenskou. Toto pojistné 4,4 procentního bodu bylo rozděleno tak, že 1,1 procentního bodu bylo placeno zaměstnancem, 3,3 procentního bodu bylo placeno zaměstnavatelem. Stát vyplácel náhradový poměr základní dávky čili nemocenské ve výši 60 % s tím, že první tři dny byly placeny ve výši 25 % redukovaného denního základu.
Chci připomenout také, že tento systém do sebe zahrnoval nikoliv pracovní dny, čili tu klasickou pracovní neschopnost, ale všechny dny, včetně volných dní. Čili byl velmi výhodný pro některé příjmové kategorie, a dokonce pro příjmové kategorie okolo 10 až 11 tisíc korun hrubého krátkodobá pracovní neschopnost v délce zhruba jednoho týdne velmi často mohla vést i k tomu, že dokonce nemocenské vyplácené za tento týden bylo vyšší, než byla čistá mzda za stejné období, dosažená tedy za pět pracovních dnů. To jistě pochopíte, že není správný systém.
Nelze se tedy divit, že v tomto systému bylo dosahováno velmi vysoké míry pracovní neschopnosti. Tento fakt nezaznamenaly až vlády, ve kterých byla Občanská demokratická strana. První, kdo si tohoto faktu, této velmi vysoké míry pracovní neschopnosti a především zneužívání nebo nadužívání krátkodobé několikadenní pracovní neschopnosti všiml, byla vláda Vladimíra Špidly, která zavedla systém, na základě kterého byl náhradový poměr v prvních třech dnech nemoci snížen z 50 % na 25 %. Již tehdy toto opatření zavedené od 1. ledna roku 2004 evidentně ukázalo skokový pokles míry pracovní neschopnosti. Znamená to tedy, že tato skrytá, latentní karenční lhůta, kterou de facto bylo toto prudké snížení náhradového poměru v prvních třech dnech nemoci, jednoznačně zafungovala a již tehdy částečně snížila míru pracovní neschopnosti.
Tento systém tedy, jak jsem již řekl, byl modifikován od 1. ledna roku 2008 následujícími opatřeními: za prvé byla zavedena redukce do prvního redukčního pásma, to znamená 90procentní redukce výdělku. Za druhé byla zavedena třídenní karenční lhůta - jak jsem již řekl, standardní západoevropské opatření. Tento systém okamžitě projevil své výsledky a v prvním pololetí roku 2008 vedl k velmi prudkému poklesu míry pracovní neschopnosti. Samozřejmě velmi zásadním způsobem do fungování tohoto systému znamenal zásah Ústavního soudu, já se k němu později dostanu velmi podrobně, který vedl k tomu, že od 1. července roku 2008 karenční lhůta nefungovala, že do září roku 2008 byl náhradový poměr v prvních třech dnech nemoci 60 % , to znamená stejně jako v ostatních dnech krátkodobé nemoci do 30 dnů.
Novelou zákona o nemocenském pojištění a zákoníku práce byl potom náhradový poměr za první tři dny nemoci po zbytek roku 2008, to znamená do 31. 12., upraven na 25 procentních bodů. Ústavní soud tak nechtě vyrobil svým způsobem porovnatelný výsledek různých typů karenční nebo nekarenční doby.***