(20.10 hodin)
(pokračuje Kalousek)
K jejímu globálnímu rozšíření však přispěla souhra mnoha faktorů. Jedním z těchto faktorů je strukturální problém hypotečního trhu, kterým trpěl americký hypoteční trh chronicky několik let, a marně na to upozorňovala celá řada renomovaných analytiků. Část tohoto trhu totiž byla charakteristická velmi laxními a v průběhu času stále volnějšími úvěrovými standardy. Hypotéky se rozšířily i mezi sociální skupiny, které měly jen minimální šanci úvěry splatit.
Vývoj byl skutečně dramatický. Zatímco ještě před dvaceti lety jste museli na hypotéku ve státě Michigan mít dva ručitele a prokázat svoji vysokou bonitu, dvacet let poté vás banky téměř přesvědčovaly a nutily, abyste si tu hypotéku vzali bez ohledu na vlastní bonitu. Postupně tak narůstal podíl úvěrů s velmi nízkou úrokovou sazbou zafixovanou pouze na jeden až dva roky. To znamená vzrůstalo riziko klienta banky, že po dvou letech prudce naroste podíl úroků. Po uplynutí fixace pak docházelo k výraznému zvýšení úroků a nárůstu splátek, který často mohl přesáhnout, a také přesáhl, finanční možnosti dlužníka.
Problémem subprime segmentu byly také vysoké hodnoty poměru výše úvěru a hodnoty nemovitostí. Důsledkem byla značná expozice dlužníků a věřitelů vůči riziku nižších cen nemovitostí a horších ekonomických podmínek.
To samo o sobě byl jenom ten základ. Ten základní průšvih přišel v souvislosti se sekuritizací a špatným řízením rizik bankéřům, kterým - možná oprávněně - dnes celá řada veřejnosti vyčítá chamtivost. Bankovnictví se totiž v některých vyspělých zemích, a to ve Spojených státech zejména, postupně posouvalo k modelu, kdy je hypoteční úvěr prodán třetímu subjektu. Banky tak úvěrové riziko vyváděly mimo svou bilanci a z jejich pohledu proto nebylo důležité řádné splácení úvěru, nýbrž schopnost úvěr prodat firmě, která následně hypoteční úvěry sekuritizovala. Sekuritizací pak byl ze souboru nelikvidních aktiv vytvořen cenný papír, jehož hotovostní tok byl navázán na splácení podkladových hypoték. Aby byla vytvořena dodatečná poptávka po těchto instrumentech... (Šum v jednacím sále.)
Máte-li zájem, pane poslanče, já vám pak své podklady k přednášce poskytnu.
Aby byla vytvořena dostatečná poptávka po těchto instrumentech, bylo jim potřeba udělit rating. Modely ratingových agentur pro hodnocení rizika strukturovaných produktů často používaly nereálné předpoklady ohledně vývoje cen nemovitostí a hotovostních toků podkladových aktiv. Některým produktům tak mohl být udělen nejvyšší rating - prosím pěkně, nejvyšší rating je AAA - tedy na úrovni vládních dluhopisů Spojených států. Naprosto bezcenné cenné papíry měly rating na úrovni vládních dluhopisů Spojených států. Vzhledem k tomu, že při zdánlivě nízkém riziku měřeném ratingem nabízely tyto cenné papíry zajímavé zhodnocení, se tak americké sekuritizované subprime hypotéky dostaly do bilancí mnoha bank a finančních institucí po celém světě. A tak jako počítačový virus zaplaví konečné stanice, tak také tato infikovaná aktiva zaplavila bilance finančních domů po celém světě.
V průběhu roku 2007 pak tedy vzrostly problémy s nesplácením hypoték. V důsledku restriktivní politiky Fedu došlo k nárůstu úrokových sazeb na peněžním trhu. Ceny nemovitostí začaly klesat, začaly se hroutit - dokonce i někteří významní bývalí politici v té době pořizovali byty na Floridě - což umožnilo možnosti refinancování hypotečních úvěrů, které představovalo rozšířený způsob, jak se vyhnout nárůstu úrokových sazeb po skončení období fixace. Nesplácení hypoték rizikovými klienty vedlo k tomu, že banky ve stále větší míře začaly přistupovat k realizaci zástav, což dále stlačovalo ceny nemovitostí, a celý proces se tak umocňoval a vzniklo zhoubné perpetuum mobile, zhoubná spirála smrti.
K čemu to nutně muselo vést? No nutně to muselo vést ke ztrátě důvěry. Díky sekuritizaci vedly problémy se splácením hypotečních úvěrů ke ztrátě důvěry na finančních trzích. Bilance řady institucí byly kvůli klesajícím cenám strukturovaných cenných papírů a jejich následným odpisům vystaveny velkému tlaku. Navíc nebylo zřejmé, v jakém rozsahu jsou různé instituce exponovány v těchto produktech. Nedůvěra způsobila nárůst úrokových spreadů, čímž došlo ke zvýšení nákladů refinancování pozic u řady účastníků trhu. Důsledkem pak byl pád řady menších a některých velkých hráčů či jejich převzetí ze strany konkurence, anebo dokonce posléze státu.
Zlomovým okamžikem - a tady je prosím důležité, abychom si při každém výdaji či příjmu veřejných rozpočtů uvědomili, co bylo tím zlomovým okamžikem - byla polovina září 2008, kdy došlo ke krachu významné americké investiční banky Lehman Brothers. Co to způsobilo? Před vypuknutím finanční krize spread 3M Libor-OIS, který slouží jako ukazatel úvěrového rizika na peněžním trhu, většinou nepřesáhl 10 bazických bodů. Před pádem Lehman Brothers, těsně před pádem Lehman Brothers, už to nebylo 10, ale blížilo se to 100 bodům. V první půli října 2008 však tento ukazatel doslova vystřelil na 350 bazických bodů.
Budete se divit, ale do značné míry to kopíruje i vývoj prodeje státních dluhopisů. I když jsem jako ministr financí na jaře 2008 ještě v bezoblačné atmosféře, kdy po finanční krizi nebylo ani památky, prodával dluhopisy České republiky, pohyboval jsem se kolem 60 až 70 bazických bodů rizikové přirážky. Když Eduard Janota rok poté prodal státní dluhopisy za 280 bazických bodů, byl to od něj mimořádný výkon. Prostě i státní dluhopisy zdražovaly vlivem celkové ztráty důvěry mimořádně. Budeme-li posilovat i vlastními kroky ztrátu důvěry finančních trhů, postihne nás to pochopitelně ještě více.
Obdobný byl i vývoj cen akcií. Propad téměř všech významných světových akciových indexů mezi vrcholem v roce 2007 a dnem v březnu 2009 přesáhl 50 %. To máme za rok a půl. Pokud jste byli akcioví hráči, zchudli jste o více než 50 % v průměru, někteří dopadli samozřejmě i hůře.
V současnosti doznala situace na finančních trzích jistého zlepšení, nicméně k předkrizovému stavu má ještě daleko a podle mého názoru předkrizový stav ještě mnoho a mnoho let nebude dosažen. Libor-OIS spread se pohybuje kolem 30 bazických bodů.
K určitému obnovení důvěry ve finančním sektoru vedlo agresivní snižování úrokových sazeb a později i nekonvenční měnová politika některých centrálních bank, takzvané kvantitativní uvolňování. Na tomto místě mi dovolte, abych vysekl poklonu České národní bance a vyjádřil přesvědčení, že její úroková politika během celé finanční krize byla excelentní, vyvážená a především nepanikářská. Situaci napomohly samozřejmě i masivní státní záruky a deklarace vůle nenechat padnout žádnou další takzvanou systémově důležitou finanční instituci. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že tady všechny vlády, které k tomu přistoupily, sice možná zachránily bankovní systém své země, na druhou stranu podstoupily neskutečné morální riziko, neboť z peněz daňových poplatníků zaplatily špatné řízení soukromých společností. ***