(12.00 hodin)
(pokračuje Nečas)
Ta korelace mezi výší příjmu a mírou pracovní neschopnosti je evidentní. Jednoznačně ukazuje v českých podmínkách, že čím vyšší příjmová skupina, tím nižší míra pracovní neschopnosti, a naopak, čím nižší příjmy, tím vyšší míra pracovní neschopnosti. Jde to dokonce tak daleko, že systém, který tady byl až do roku 2007, paradoxně u některých příjmových skupin zhruba pod 10 tisíc korun hrubého vedl k tomu, že za určité kombinace nemoci, ve které se navíc platilo i za volné dny, pro některé skupiny bylo výhodnější být na pracovní neschopnosti, protože jejich čisté příjmy byly vyšší, než když chodily do zaměstnání a dostávaly mzdu. Čili tento systém přímo motivoval některé příjmové skupiny k tomu, aby nejenom neváhaly v případě nutnosti sáhnout po pracovní neschopnosti, a tady nemám na mysli pouze nutnost léčení nebo obnovení svého zdravotního stavu, ale i jiné důvody osobního charakteru, které velmi často vedly k využívání systému nemocenského.
To je tedy jednoznačný ukazatel, který ukazuje, že přirozená míra pracovní neschopnosti za našich podmínek by se měla pohybovat někde okolo 4,5 %, v každém případě pod 5 %. Jakákoliv pracovní neschopnost, na ni ale chci zdůraznit, že do toho jsou samozřejmě započtené i poměrně pravidelné periodické vlny některých chronických onemocnění, chřipkové epidemie a podobně.
Nikoliv náhodou je karenční lhůta, dámy a pánové, zavedená ve 12 z 15 původních členských zemí Evropské unie. To znamená je to standardní západoevropské řešení. Tím, že jsme ji zavedli v České republice, jsme nevynalezli kolo, neudělali jsme žádnou revoluci, žádný průlom, ale použili jsme řešení, které je standardní západoevropské řešení, a chci zdůraznit, které bylo i v období demokratického parlamentního systému standardně zavedeno i v České republice, to znamená první tři dny nemoci nebyly placeny.
Tady bych chtěl zdůraznit, že samozřejmě délky karenčních lhůt se v jednotlivých zemích velmi liší od jednodenních až např. po možnost devítidenní karenční lhůty, která je např. zavedena ve Finsku, což je bezesporu země, která má pověst, a právem, pověst velmi silně sociálního státu; přesto tam je zavedena až devítidenní karenční lhůta. Samozřejmě v celé řadě zemí je upravována karenční lhůta nejenom na základě zákonů, ale také na základě především vyšších kolektivních smluv, protože je v drtivé většině těchto zemí zavedena možnost, že zaměstnavatel může dobrovolně platit náhradu mzdy i v období karenční lhůty.
Tady bych chtěl velmi zdůraznit, že námitka, která se - a musím říci nekvalifikovaná námitka - občas objevuje o tom, že zavedení karenční lhůty vede k tomu, že se zvyšuje nemocnost, že ohrožení vlastně spoluzaměstnanců a podobně, není dokázána vůbec žádnými relevantními mezinárodními srovnávacími studiemi. Jinými slovy, pokud vezmeme dvě země, které mají zhruba podobný charakter, z nichž v jedné je zavedena karenční lhůta a ve druhé není zavedena karenční lhůta, tak i podle této logiky např. množství různých chronických, nakažlivých, epidemických chorob a podobně by mělo být vyšší tam, kde je zavedena karenční lhůta, a mělo by být nižší tam, kde karenční lhůta zavedena není. Nicméně údaje říkají přesně něco jiného. Fakta říkají přesně něco jiného. Například dvě podobné skandinávské země, Finsko na jedné straně až s devítidenní karenční lhůtou, Švédsko na straně druhé bez karenční lhůty, žádné srovnávací studie neukazují, že by z tohoto pohledu byl horší zdravotní stav ve Švédsku než ve Finsku v důsledku zavedení této karenční lhůty. Opět dvě jiné srovnatelné země, Belgie na jedné straně se zavedenou karenční lhůtou, Lucembursko bez karenční lhůty. Opět neexistuje jeden jediný údaj, který by vedl k tomu, že v Belgii by měl být horší zdravotní stav v důsledku karenční lhůty než v sousedním Lucembursku bez karenční lhůty. Čili tyto námitky, které se ozývají, nejsou relevantní, nejsou oprávněné, nejsou založeny na vůbec žádném podkladu, na vůbec žádném reálném faktu, a už vůbec na žádné vědecké studii.
Pokud se podíváme na dopady změn v systému nemocenského pojištění v České republice, které byly postupně zaváděny v letech 2008 až 2009, tady bych chtěl zdůraznit, že tyto změny šly ve dvou vlnách. V původním systému, do kterého nebyly zahrnuti zaměstnavatelé, který tady fungoval až do konce roku 2008, byla zavedena třídenní karenční lhůta zákonem o stabilizaci veřejných financí od 1. ledna 2008. Tato karenční lhůta byla napadena u Ústavního soudu skupinou poslanců. Ústavní soud zrušil k 1. červenci 2008 tuto karenční lhůtu se zdůvodněním, že není možné omezovat nároky pojištěnců bez toho, aby současně nebyla snížena platba nemocenského pojištění placená zaměstnancem. Vláda tehdy vzala vážně toto rozhodnutí Ústavního soudu a provedla úpravy, které vedly k tomu, že bylo přesně spočítáno, kolik z procentní sazby 1,1 %, kterou platil zaměstnanec za nemocenské pojištění, odpovídá zhruba těm třem dnům bez nároku na nemocenské. Ten přesný pojistný matematický propočet byl takový, že zhruba průměrná částka nevyplácená za první tři dny pracovní neschopnosti odpovídá v průměru zhruba 420 korunám a z hlediska pojistné sazby odpovídala jedné desetiny procentního bodu. Jinými slovy, bylo sníženo nemocenské pojištění placené zaměstnancem z 1,1 procentního bodu na jeden procentní bod o tuto jednu desetinu a znovu zavedena karenční lhůta od 1. ledna 2009.
Tady chci zdůraznit, že nechtěně nám rok 2008 poskytl velmi dobré laboratorní výsledky, které ukázaly naprosto přesně souvislost mezi karenční lhůtou, resp. náhradou mzdy, která byla vyplácena první tři dny pracovní neschopnosti. Bylo to tedy v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu, který určitě nevědomky učinil díky tomu, že fungovaly tři systémy platby za první tři dny pracovní neschopnosti, nechtě neučinil z občanů České republiky jakýsi statistický vzorek, kterým šlo porovnávat ty různé systémy. Tady chci zdůraznit, že se jednoznačně ukázalo, že ve chvíli, kdy byla třídenní karenční lhůta, tak byla nemocnost nejnižší, ve chvíli, kdy byla zavedena po část roku 25procentní náhrada mzdy, tak byla okamžitě míra pracovní neschopnosti vyšší a nejvyšší samozřejmě byla v období, kdy platilo v důsledku určité legisvakance po rozhodnutí Ústavního soudu, kdy platila 60procentní výměra nemocenské v prvních třech dnech pracovní neschopnosti. Ta korelace mezi výší náhrady mzdy, resp. nemocenského neplaceného v prvních třech dnech nemoci, a mírou pracovní neschopnosti se okamžitě tímto prokázala.
Já bych chtěl říci, že se prokázala i na opatřeních, která provedla ještě vláda vedená Vladimírem Špidlou v rámci systému nemocenského pojištění, kdy počínaje 1. lednem 2004 byl snížen náhradový poměr za první tři dny na 25 %. Okamžitě z roku na rok, přestože do té doby dosahovala míra pracovní neschopnosti v České republice mezi lety 2001 až 2003, jak jsem již uvedl, 6,8 %, po zavedení této snížené výměry, čili této jakési kvazikarenční, nebo skryté, latentní karenční doby, okamžitě z roku za rok poklesla míra pracovní neschopnosti téměř o jeden celý procentní bod z 6,8 % na 5,9 %. Znamená to tedy, že jednoznačně již toto opatření schválené ještě koaliční vládou vedenou sociální demokracií v roce 2003 jednoznačně prokázalo souvislost mezi výší nemocenské, resp. náhrady mzdy, v prvních třech dnech nemoci a mírou pracovní neschopnosti, protože, to chci zdůraznit, okamžitě skokově z roku na rok v roce 2004 po zavedení sníženého náhradového poměru poklesla míra pracovní neschopnosti o 0,9 procentního bodu. Znamená to tedy, že to byla první vlna změn v nemocenském pojištění. ***