(11.50 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane ministře. Přihlásil se předseda klubu občanských demokratů Petr Tluchoř.
Poslanec Petr Tluchoř: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, pouze jedno sdělení: podle stejného paragrafu, podle kterého pan předseda Sobotka navrhoval omezení doby vystoupení, vám sděluji, že se stanoviskem poslaneckého klubu ODS vystoupí Petr Nečas.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, pane předsedo. Takže pan poslanec Petr Nečas vystoupí se stanoviskem klubu poslanců ODS. Jinými slovy, co se tím chce říct, že není omezen v délce svého vystoupení.
Poslanec Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, páni poslanci, dámy a pánové, opakovaně tady projednáváme návrh, který podle mého hlubokého přesvědčení je výstřelem naprosto mimo terč. Změny, které byly provedeny v systému nemocenského pojištění v posledních třech letech, jednoznačně pozitivně zafungovaly, zafungovaly ve prospěch zaměstnavatelů, ve prospěch zaměstnanců i ve prospěch veřejných rozpočtů.
Nemocenské pojištění jako takové má u nás samozřejmě velmi dlouhou tradici a historii. Tady bych chtěl připomenout, že bylo zavedeno v Předlitavsku, čili v rakouské části rakousko-uherské monarchie, Taafeho reformou v 90. letech 19. století. Součástí těchto změn bylo zavedení třídenní karenční lhůty. Čili od 90. let 19. století tento systém nemocenského pojištění u zaměstnanců byl zaveden s karenční lhůtou. Tyto zákony byly recipovány i po vzniku samostatné Československé republiky, upraveny zákony z let 1922 a 1925, pořád se zachováním třídenní karenční lhůty. Karenční lhůta byla z naší legislativy zrušena až zákonem o národním pojištění, který byl ovšem poúnorový zákon z roku 1948. Znamená to tedy, když to řeknu velmi zjednodušeně, že po drtivou většinu demokratických parlamentních časů tohoto národa karenční lhůta byla zavedena v systému nemocenského pojištění.
Tolik tedy jen stručně k historii, protože tím chci také uvést, že tato změna, která byla zavedena tzv. zákonem o stabilizaci veřejných financí, nebyla ničím novým v našich podmínkách, že to byla věc, která jakýmsi způsobem standardně fungovala již dříve na území českých zemí.
Proč bylo přistoupeno k této podstatné změně v rámci současných podmínek, v rámci současné ekonomické a společenské situace. Tady je nezbytné zmínit, že míra pracovní neschopnosti v České republice byla výrazně nad průměrem zemí Evropské unie. Byla dokonce výrazně nad průměrem středoevropských zemí s podobnou historií. Byla u nás vyšší, než byla míra pracovní neschopnosti v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. To jsou země zhruba se stejnou historií, ale podle všech mezinárodních průzkumů a mezinárodních srovnávacích lékařských průzkumů je zdravotní stav obyvatelstva na Slovensku, Maďarsku a Polsku horší než v České republice. Také všechna relevantní demografická data mluvící o střední délce života, o naději dožití apod., v těchto třech zemích jsou horší. Čili tady vznikal velice podivný paradox, že země s horším zdravotním stavem obyvatelstva měly nižší míru pracovní neschopnosti, než ji měla Česká republika, tedy země, která v porovnání s těmito třemi zeměmi měla lepší zdravotní stav obyvatelstva. Tedy neexistoval žádný racionální důvod pro to, aby u nás byla taková míra pracovní neschopnosti, především pracovní neschopnosti krátkodobé.
Jednoznačně se ukazuje, že z tohoto pohledu systém nemocenského pojištění byl zřejmě ze všech sociálních systémů zavedených od počátku 90. let v České republice až po léta tohoto desetiletí pravděpodobně nejvíce nejenom nadužívaným, ale i zneužívaným systémem v rámci všech sociálních dávkových systémů. Koneckonců to lze dokladovat např. tím, že až do roku 2007 existovalo poměrně obrovské, překvapivé množství krátkodobých pracovních neschopností, které trvaly pouze několik dní.
Jde dokumentovat z údajů konkrétních okresních správ sociálního zabezpečení, jak korelují míry pracovní neschopnosti např. s prázdninami, s různými volny, která jsou udělována třeba školákům, jak korelují tato data např. s daty důležitých zemědělských prací v některých regionech s velmi výrazným stylem zemědělství. Čili tato data jednoznačně ukazují, že systém nemocenského pojištění byl nadužíván i pro jiné účely než pouze pro účely léčení nemoci v období pracovní neschopnosti. Znamená to tedy, že s tímto systémem, který byl takto nadužíván a vedl skutečně k rekordním mírám pracovní neschopnosti, bylo nutné něco udělat, protože míra pracovní neschopnosti v některých letech, např. v letech 2001 až 2003, dosahovala až 6,8 %.
Tady je nezbytné zmínit, že existuje určitá přirozená míra pracovní neschopnosti. Ta se pohybuje někde mezi 4 až 4,5 %. Dá se indikovat z několika základních zdrojů.
Tím prvním základním zdrojem, kterým se dá indikovat tato přirozená míra pracovní neschopnosti, je samozřejmě údaj, jak to vypadá ve vyspělých zemích Evropské unie. Tam skutečně v drtivé většině z nich tato míra pracovní neschopnosti je někde na úrovni zhruba 4 až 4,5 %. To je tedy první indikativní údaj, který udává, kde je tzv. přirozená míra pracovní neschopnosti.
Tím druhým indikativním údajem je míra pracovní neschopnosti v českých zemích před rokem 1989, kdy byl velmi direktivní systém udělování pracovních neschopností založený na systému závodních lékařů, kteří byli ekonomicky motivováni k tomu, aby drželi pracovní neschopnost na velmi nízké úrovni. Ve chvíli, kdy se zavedla na počátku 90. let svobodná volba lékaře, kdy byly zavedeny bodové, příp. kapitační platby, tak samozřejmě míra pracovní neschopnosti v průběhu především 90. let velmi prudce začala narůstat nad tuto původní míru pracovní neschopnosti někde na úrovni 4,5 %, která tady byla před rokem 1989. To je tedy druhý indikativní údaj, na základě kterého je možné usoudit, která míra pracovní neschopnosti je tzv. přirozená.
Třetí indikativní údaj, kterým se dostaneme k odhadu přirozené míry pracovní neschopnosti, je údaj o pracovní neschopnosti osob samostatně výdělečně činných, které jsou dobrovolně účastny na systému nemocenského pojištění. Tady chci zdůraznit, že živnostníci, osoby samostatně výdělečně činné, nemají povinnou účast na systému nemocenského pojištění, mohou se pojistit dobrovolně, řada z nich tak činí, a z jejich skupiny lze spočítat opět tuto přirozenou míru pracovní neschopnosti, protože ten, kdo nemusí platit, a přesto si platí nemocenské pojištění, si zatraceně rozmýšlí, zda nastoupí pracovní neschopnost, nebo ne, zda použije např. pracovní neschopnost k zajištění jiných věcí než pouze k léčení svého zdravotního stavu. Opět míra pracovní neschopnosti u těchto osob samostatně výdělečně činných, které se dobrovolně účastní nemocenského pojištění, se pohybuje pod 4 %.
Čtvrtý indikativní údaj, který nám naznačuje, kde zhruba leží přirozená míra pracovní neschopnosti v České republice, je míra pracovní neschopnosti u osob účastných nemocenského pojištění, které jsou s nadprůměrnými platy. Zde se ukazuje jednoznačně, že systém, který byl zaveden, kde dokonce nemocenské bylo zastropováno, systém s redukčními hranicemi, jednoznačně ukazoval, že v čím vyšší příjmové skupině člověk je, tím více na nemocenské ztrácí proti své čisté mzdě a tím je více demotivován k tomu, aby pracovní neschopnost nastoupil. ***