(9.20 hodin)
(pokračuje Vlček)
Dále paní poslankyně Jakubková navrhla, aby bod číslo 52, sněmovní tisk 889, byl zařazen po písemných interpelacích a po pevně již zařazených bodech. Byl by to, paní poslankyně, bod po písemných interpelacích pátý. Souhlasíte? Ano, souhlasíte.
Zahajuji hlasování. Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Hlasování pořadové číslo 200. Z přihlášených 90 poslankyň a poslanců pro návrh 56, proti 6. Konstatuji, že i s tímto návrhem byl vysloven souhlas.
Dále paní poslankyně Halíková navrhla, aby bod číslo 89, sněmovní tisk 923, byl zařazen po písemných interpelacích a po pevně již zařazených bodech. Byl by to tedy bod číslo šest.
Zahajuji hlasování. Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Hlasování pořadové číslo 201. Z přihlášených 91 poslankyň a poslanců pro návrh 82, proti 2. Konstatuji, že i s tímto návrhem byl vysloven souhlas.
Dále pan poslanec Hovorka navrhl, aby bod číslo 55, sněmovní tisk 926, byl taktéž zařazen dnes po písemných interpelacích a po již pevně zařazených bodech. Měl by to být tedy bod číslo sedm, pane poslanče. Souhlasíte? Ano.
Zahajuji hlasování. Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Hlasování pořadové číslo 202. Z přihlášených 92 poslankyň a poslanců pro návrh 60, proti 22. Konstatuji, že i s tímto návrhem byl vysloven souhlas.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, to byly podle mých záznamů všechny návrhy, které byly předneseny, takže se můžeme věnovat našemu dalšímu programu a tím je bod číslo
157.
Odpovědi členů vlády na písemné interpelace
Na pořad jednání 66. schůze Poslanecké sněmovny bylo předloženo celkem pět odpovědí na vznesené interpelace, s nimiž poslanci nebyli spokojeni, a z tohoto důvodu požádali o zařazení na pořad schůze Poslanecké sněmovny. Se třemi z nich jsme se již vyrovnali minulý čtvrtek, nyní zbývají k projednání ještě dvě. Upozorňuji všechny poslance na ustanovení § 112 odstavce 6 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, které zní: Není-li interpelující poslanec na schůzi přítomen, nekoná se o odpovědi na jeho interpelaci rozprava a Sněmovna k ní nezaujme stanovisko ani o ní dále nejedná.
Nyní přistoupíme k projednání odpovědí na písemné interpelace.
Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslava Kopicová odpověděla na interpelaci pana poslance Ivana Ohlídala ve věci činnosti Akreditační komise Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako sněmovní tisk 963. Projednání této odpovědi bylo minulý čtvrtek v rozpravě přerušeno. Nyní tedy otvírám rozpravu. Táži se, jestli se do ní někdo hlásí. Ano, hlásí se pan poslanec Ohlídal. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ivan Ohlídal: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, s odpovědí na moji písemnou interpelaci, kterou vypracovala paní ministryně Kopicová, jsem byl nespokojen, a proto jsem rozhodl se zabývat touto interpelací zde na tomto plénu. Ty důvody, proč jsem nespokojen s touto odpovědí, bych chtěl právě v následujících chvílích vysvětlit.
V České republice po roce 1989 došlo k prudkému rozvoji vysokého školství, a to především k rozvoji, co se týče kvantity, počtu vysokých škol. V současné době existuje 26 veřejných vysokých škol a 45 škol soukromých. Dokonce jsem slyšel, že už přibyly další dvě, takže jich je 47. Celkem je tedy těch vysokých škol v České republice 71 nebo 73, což je obrovský počet na deset milionů obyvatel. Já myslím, že Česká republika je vůbec rekordmanem v počtu vysokých škol, ať už veřejných nebo soukromých, na deset milionů obyvatel v celém civilizovaném světě.
To se samozřejmě muselo projevit na určitém poklesu kvality vysokých škol, protože nelze předpokládat, že všechny školy, které takto prudce, co se týče počtu, vznikaly, mohly zajistit kvalitní vysokoškolské učitele, kteří by na těchto vysokých školách působili. Samozřejmě vysoké školy veřejné, s tradicí, jako je Univerzita Karlova, Masarykova univerzita a další, ty si svoji relativně vysokou úroveň vzdělávání i vědy udržely. Ale právě vznikem těch mnoha nových škol se stalo to, že podle mého názoru, a nejen podle mého názoru, průměrná úroveň vysokoškolského vzdělání u nás hodně poklesla.
Já si myslím, že na tomto stavu má částečně vinu i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spolu s Akreditační komisí. Myslím si, že Akreditační komise skutečně při udělování akreditací jednotlivých vysokých škol vznikajících po roce 1989 nepostupovala zcela správně. Podle zákona Akreditační komise má pečovat o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a všestranně má posuzovat vědeckovýzkumnou a vývojovou činnost na jednotlivých vysokých školách. Navíc má hodnotit činnost vysokých škol a kvalitu již zřízených akreditovaných činností, a dokonce zveřejňovat výsledky tohoto hodnocení.
Ve své interpelaci jsem si všiml jednoho podstatného bodu, a to že Akreditační komise při této své činnosti nepostupovala úplně přesně a správně především při posuzování personálního obsazení těchto vysokých škol, protože podle vysokoškolského zákona akreditace daného oboru může být dané vysoké škole přidělena pouze tehdy, pokud jsou splněny personální, materiální a informační předpoklady pro studium takového oboru na dané vysoké škole. No a v tom je ten problém, protože v rámci té, řekl bych, personální politiky Akreditační komise se nepříznivě projevil takzvaný fenomén cestujících, nebo se říká také létajících profesorů. Já jsem se o této záležitosti už stručně jednou zmiňoval v rozpravě k jednomu bodu, ale přesto zopakuji, co se pod pojmem cestující nebo létající profesoři myslí.
Aby bylo na dané vysoké škole zajištěno to, že ten obor se může dále rozvíjet, může fungovat na dané patřičné úrovni, musí být garantován lidmi, kteří mají vědecké pedagogické zkušenosti, a většinou jsou to profesoři. No ale těch profesorů je konečný počet v daném oboru v České republice. Takže když se otevírají na nových školách nové obory stejného typu, tak prostě ti profesoři scházejí. Není jich dost. Jak se to řešilo v minulosti? Řešilo se to tím způsobem, že nově vznikající vysoká škola, hlavně to byly soukromé vysoké školy, získávaly jakoby do svého učitelského sboru profesory z jiných vysokých škol již zavedených, stávajících, kteří na těch nově vzniklých soukromých školách pak pracovali většinou na velmi malý úvazek. Často to byl desetinový, dvacetinový úvazek. V podstatě na té vysoké škole formálně působili, ale zvláště v minulosti Akreditační komise většinou tuto skutečnost akceptovala, považovala účast takového profesora na vysoké škole za garanci daného oboru a velmi často tento studijní obor, takto garantovaný, doporučila k akreditaci. Akreditaci potom uděluje podle zákona Ministerstvo školství na základě doporučení Akreditační komise. ***