(16.10 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Jeho úkolem je kontrolovat, zda zákony a další předpisy jim naroveň postavené, případně jim podřízené, jsou v souladu s Ústavou a dalšími ústavními předpisy. Ústavní předpisy v České republice tvoří rámec právního řádu a pro Ústavní soud jeho referenční kritérium. Zasahuje-li Ústavní soud do ústavních předpisů, staví se nad vůli lidu, což odporuje Ústavě. Sám tedy Ústavu porušuje. Konkrétně článek 88 odst. 2 Ústavy stanoví, že - cituji: "Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem dle odstavce 1." Konec citace. Tím se myslí zákon o Ústavním soudu, který určuje proceduru jednání. V ústavní republice náleží nejvyšší moc lidu, ať už přímo, či prostřednictvím voleného parlamentu. Popření tohoto pravidla je útokem na principy jak republiky, tak i demokracie a nakonec i odpovědnosti, ať už politické či právní.
V tuto chvíli dostal Ústavní soud svým rozhodnutím Českou republiku mimo Ústavu. Vstoupil jako hráč na politickou scénu a přeje si plnit úlohu zákonodárce. Taková pozice v demokratickém právním státě také ale vyžaduje nesení příslušné odpovědnosti. Zároveň je na místě úvaha o vzájemných vztazích všech ústavních orgánů státu a jejich uspořádání. Na prvém místě je čas otevřít odbornou a politickou diskusi o budoucím ústavním postavení samotného Ústavního soudu a roli, kterou má plnit.
Z právního hlediska vzhledem ke zmatečnosti předmětného usnesení, vzhledem ke zjevným excesům je lze považovat za právně nicotný, tedy právně neexistující a nikoho nezavazující akt. Ta slova zní jasně a zcela přesvědčivě a pokládám za nezbytné, aby zejména pro budoucnost zazněla, neboť nechci, aby sociální demokracii jednou soudila historie za to, že jsem včas neupozornil na hrozící podkopávání právního státu Ústavním soudem. Chci jasně říci, že budeme respektovat toto rozhodnutí, ale nevedou nás k tomu důvody, že bychom byli přesvědčeni o jeho legitimitě. Ale myslíme na přání obyčejných lidí, kteří si jistě nepřejí uprostřed hospodářské krize vyvolání sebevražedného konfliktu mezi ústavními institucemi a kteří mají zájem především o to, aby zde byla ustavena plnohodnotná a silná vláda, ničím a nikým v budoucnu nezpochybňovaná co do své legitimity, kterou tato země potřebuje doslova jako sůl.
Chtěl bych se rovněž vyjádřit, a nechám detaily na svých kolezích z klubu, k navrženému ústavnímu modelu řešení změny Ústavy. Termín konání voleb počátkem listopadu, který nakonec převážil při jednání předsedů politických stran, znamená téměř s jistotou jedno jediné: rozpočtové provizorium už v roce 2010. Vzpomínáte: už v roce 2000 zažil kurs koruny historicky největší pád. Počátkem října 1999 se kupoval dolar za 34 korun, koncem měsíce už bylo po sporech ve Sněmovně jasné, že se rozpočet nestihne a Česko půjde do provizoria. Kurs se začal prudce propadat a za šest měsíců dosáhl 40 korun za dolar. Pád koruny přispěl k tomu, že tehdejší malá krize východoevropských států vydržela v Česku o rok déle a zasáhla hospodářství země hlouběji než v sousedních zemích. Mimo jiné v té době stát zachraňoval před krachem všechny domácí banky. V rámci jednání jsem dělal vše pro to, aby tato situace nenastala a neopakovala se. Vím, že rozpočtové provizorium hrozí, a vím, že může mít hrozivé dopady. Pokud si Ústavní soud nepřipomene již zmíněnou zásadu vlastního ústavního sebeomezení a nezamítne plytkou ústavní stížnost poslance Melčáka, čekají nás mimořádně těžké chvíle.
V souvislosti s touto ústavní krizí oprášila ODS, KDU-ČSL a jiní opět konstrukci o tom, že tuto krizi údajně vyvolala sociální demokracie tím, že způsobila pád Topolánkovy vlády. Musím říct ku cti pana Topolánka, že dnes o tom nehovořil, ale hovořil o tom pan poslanec a předseda KDU Svoboda. Měl by si již jednou pan poslanec, i další, uvědomit, že sociální demokracie pád Topolánkovy vlády nezpůsobila. Způsobil ji vnitřní rozklad, ztráta důvěry vlastních poslanců a především naprostá ztráta legitimity v důsledku korupčních afér a skandálů, které ji provázely. Sociální demokracie navrhovala - to připomínám jako další záležitost - před začátkem předsednictví Rady Evropské unie dohodu, která by umožnila dokončit předsednictví a vypsání předčasných voleb. To byl onen plán B, to bylo řešení situace, které ovšem ODS a další vládní strany odmítly. Bylo to totiž řešení, které se jim tehdy nehodilo.
Řeknu to možná ještě jinak. Mně by se obdobná situace pravděpodobně stát nemohla. Umím respektovat realitu, a věděl-li bych, tak jak to Mirek Topolánek mohl vnímat již nějaký měsíc před pádem vlády, že nemám podporu ve Sněmovně, jednal bych. Věděl bych, že se musím dohodnout, že nesmím dráždit politické protivníky k prosazování absurdních zákonů, že musím hledat konsensus v zahraničněpolitických i dalších otázkách. Ano, odvolal bych třeba i některé ministry, kteří vyvolávali u politických protivníků odpor. Nemám-li počty, pak musím hledat konsensus a dialog. To vláda Mirka Topolánka nebyla schopna. Svým každodenním jednáním si drolila podporu, až ji zcela ztratila. Padla proto, že již byla nepřijatelná a že odmítala hledat spojence či alespoň toleranci. Říkám tato slova i ve světle toho, že se následně ukázalo, že nepochybně mnohem konstruktivněji se Mirek Topolánek začal chovat poté, co odstoupil. Najednou on a představitelé ODS uměli jednat, a to často konstruktivně. Škoda jen pro ně samotné, že to neuměli předtím.
Milé kolegyně, vážení kolegové, mohl bych k tomuto tématu říci ještě mnoho slov, ale mám již jen dvě poznámky. Vše zlé by mělo být k něčemu dobré. Akceptací ústavní stížnosti našeho milého kolegy Miloše Melčáka Ústavním soudem se v jistém smyslu dovršuje morálně politický marasmus tohoto podivného volebního období. Pro nás pro všechny musí do budoucna platit, že osud země již nesmí stát na Melčácích, Wolfech či jiných přeběhlících.
Moje poslední a možná marná úvaha na závěr. Naděje umírá poslední. Chtěl bych apelovat na soudce Ústavního soudu. Přirozené napětí mezi jednotlivými mocemi v rámci politického systému země je staré jako samo zavedení dělby moci. Zejména ve Spojených státech je trvalý střet mezi Nejvyšším soudem a prezidentem cosi zcela běžného a svádí se doslova boj, zda si ten který prezident prosadí svého politicky a ideově blízkého člověka do Nejvyššího soudu. Historici připomínají, že když šlo o prosazování protikrizového zákonodárství v období new dealu a na dlažbě byly pomyslně, ale i doslova miliony hladovějících Američanů, rušil Nejvyšší soud prezidentu Rooseveltovi prakticky všechny jeho sociální zákony a střety nabývaly povahy až ústavní války. Soudce prostě nezajímalo, že lidé trpí.
I my se dnes nacházíme ve složité situaci. Hospodářská krize rozhodně není zažehnána a rozpočtové provizorium, které je na spadnutí, ji může jen umocnit. Je morálně a lidsky odůvodnitelné upřednostnit zájem politického přeběhlíka s jeho osmiměsíčními prebendami a uvrhnout zemi do mnohem horší sociálně ekonomické situace? Prosím ústavní soudce, aby přestali vnímat problémy z pozice své nedotknutelnosti a skvělého zabezpečení a mysleli na lidi. Říkám to jednoznačně. Vyhovění Melčákově stížnosti není ani legitimní, ani morální, ani ústavní. Je to povýšení právního formalismu nad potřebu lidí, občanů této země. Ústavní soud by vždy a na prvém místě měl hájit obecné zájmy lidu. Tak to vidím já a mnohem erudovanější klíčoví představitelé české právní vědy.
Děkuji za pozornost.***