(16.00 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Zejména pokud tato vláda, respektive ministr financí, který je nominován jednou z těch politických stran, nestranický ministr financí, přijde s návrhem, který je návrhem určitého balíčku opatření, nebo jak se to nazývá, který vychází v ústrety jenom zájmům řekněme jedné politické strany nebo dvou politických stran. Prostě pokud tam není v tomto snaha o konsensus, tak nemůžu očekávat, že by řekněme v této zásadní věci byla schopna sociální demokracie podpořit takovouto záležitost. Tato vláda přece - a to jsme věděli - může jenom udržovat chod této země, je to úřednická vláda, která se prostě do některých věcí nemůže vrhnout, a čekali jsme na rozhodnutí voličů. Aby voliči rozhodli o tom, aby občané rozhodli o tom, jakým směrem se tato země vydá. O tom jsou přece ty volby, které mají být buďto toho 9. až 10. října, nebo o čtyři týdny později.
Víte, já myslím, že v tuto chvíli můj předřečník - prostřednictvím předsedajícího si ho dovolím takto oslovit - se mýlí v tom základním východisku. Tady nejde o žádný stranický zájem. Já jsem to řekl už na těch několika schůzkách, na dvou schůzkách předsedů politických stran. Tady jde přece o ten souboj v dělbě moci v politickém systému, a tady je pokus Ústavního soudu priorizovat pozici Ústavního soudu ve vztahu k moci zákonodárné i výkonné, ještě o tom budu dále hovořit, ale jsou tady někteří ústavní právníci mezi námi, třeba pan profesor Jičínský, který má na to zcela vyhraněný názor. Čili v tuto chvíli to možná některé politické straně vyhovuje, ale já před tímto přístupem velice, velice varuji.
Ústava potřebuje určitě změny na řadě míst. Problém je, že k těm změnám potřebujete 120 poslanců v Poslanecké sněmovně, samozřejmě tři pětiny senátorů, a to není nikdy snadné dosáhnout obého. Nemusím jít do nějakých detailů, pan profesor Jičínský zde hovořil o konkrétních promyšlených změnách, které tady byly navrženy v minulosti, u kterých nebylo možné, aby když už prošly Poslaneckou sněmovnou, stejně tak prošly i Senátem. Prostě proto, že tam byla většina jiného charakteru, respektive nenašly se potřebné tři pětiny hlasů.
Když jsem viděl ta naše jednání, toho jednání si velice vážím, myslím, že plody toho jednání nakonec budeme sčítat na konci tohoto týdne, já doufám, že všechny ty plody budou dobré, uvědomil jsem si, že s akademickou lehkostí můžeme hovořit o změnách Ústavy, a když si tak čtu denní tisk, jak tam ti experti hovoří, jak je to vlastně snadné, tak já si to vůbec nemyslím. Ono najít většinu, kvalifikovanou většinu v Parlamentě, dokonce ve dvou komorách, to vůbec přece není snadné! Rozhodovat o takových věcech, jako je přímá volba prezidenta - já bych mohl říci, že už tady máme, já už nevím jak dlouho, rok a tři čtvrtě, náš návrh, který se v podstatě projednal jenom jednou a tím skončil. Mohl bych hovořit o referendu. Mohl bych hovořit o dalších věcech, které řekněme vyžadují možná změnu Ústavy, ale politické strany, pokud se nezmění zásadně konstelace ve Sněmovně a v Senátu, a pokud možno to politické zaměření v té konstelaci bude příznivé takovýmto změnám, což je podle mého názoru málo pravděpodobné, takže to bude velmi, velmi složité a vlastně, abych vám pravdu řekl, si to skoro neumím představit.
To, že Ústavní soud hovoří o tom, že Sněmovna neprováděla potřebné změny Ústavy, myslím - a souvisí si to s tím, o čem jsem hovořil před chvílí - není dobrý argument. Víte, ideální by bylo najít takový systém, jaký mají například v Řecku, kde vypukla nějaká krize, dá se říci politická, někdy před 14 dny, a tento týden byly vypsány volby na 4. října. Čili během několika týdnů se vlastně rozhodne o dalším směřování země. My bychom měli hledat zjednodušení v Ústavě země, ale nemyslím si, že takovým dobrým systémem je doporučení "nechat třikrát padnout vládu". Já bych nechtěl být v kůži té vlády, která by třikrát padala a dvakrát se zvedala. Opravdu bych nechtěl být takto politicky použit. Hledejme nějaká řešení, která jsou rozumná.
Pokud jde o téma návrhu na změnu Ústavy v situaci, kterou vyvolal Ústavní soud svým usnesením ze dne 1. září, jímž odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, bude určitě velká diskuse. Já doufám, že už ne tak moc tady, protože myslím, že jsme si to dost vydiskutovali v rámci svých politických stran. Ale bude ještě ve veřejnosti, v odborné veřejnosti, a určitě se ty názory budou i překrývat. Jde nesporně o téma nanejvýš politické. Téma, které se zásadním a podle mnohých i velmi nebezpečným způsobem dotýká vztahu mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Bylo by pro mě zbabělé, abych jen proto, že tomu opět mnohá média a část ústavních právníků svázaných ideově, politicky či dlouhodobou spoluprací s určitými politickými stranami, freneticky tleskají, zamlčel to podstatné. Ústavní soud vykročil na novou cestu samostatného politického subjektu stojícího nad zákonodárnými sbory, prezidentem, vládou a hlavně lidem této země. Lidská historie ukazuje a ukázala, že monopol moci v rukou krále, diktátora či jedné politické strany je pro zemi nebezpečná. A tak od dob pana Montesquieu moudří lidé uznávají koncepci rovnováhy a brzd moci zákonodárné, výkonné a soudní. Na rovnováze těchto mocí je založena i naše Ústava. I naše Ústava nepočítá s tím, že by kterýkoli článek byl postaven nad jiný. Upřímně řečeno, každá z mocí se musí podrobit odlišnému pohledu někoho jiného, vláda, Poslanecká sněmovna, Senát, prezident republiky. Jediný, kdo si fakticky může přisvojovat více práv, než která mu Ústava dává, je Ústavní soud, jehož rozhodnutí nepodléhá žádné jiné kontrole a nad nímž, zdá se, nestojí už nikdo.
Ústavní právníci mě poučili, že by této absolutní moci měl čelit takzvaným principem sebeomezení, o kterém rádi jeho soudci hovoří. Ale to je jen naivní teorie. S jídlem roste chuť. Je obecným jevem, že vrcholné soudy nejen u nás, ale samozřejmě také v Evropě i ve světě si přisvojují stále více pravomocí. Aniž bych chtěl vyvolávat ještě vážnější rozpory, cítím za povinnost připomenout, že elita ústavních právníků, jichž si vážím, například děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy prof. Gerloch, dále profesor Pavlíček, docent Gronský, prof. Jičínský, abych to zkrátil, prakticky celá katedra ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy je zajedno v tom, že Ústavní soud překročil své pravomoci, pokud se rozhodl posuzovat ústavní zákon, který směřuje k jedinému - slovy bývalého senátora, dnes předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Já je na rozdíl od pana předsedy Topolánka budu citovat: vrátit věci veřejné do rukou toho nejlegitimnějšího činitele, lidu.
Abych možná učinil váš pohled na tuto situaci ještě plastičtější, dovoluji si vás seznámit s částí stanoviska právní komise sociální demokracie, které zní: Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 1. září o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu nemá v nových ústavních dějinách našeho státu obdobu. Lze konstatovat, že se jedná o ústavní exces. Jednání Ústavního soudu zcela vybočuje z rámce ústavního pořádku České republiky. Ten zavádí Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti.***