(16.40 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Tedy pokud my v tomto zákoně navrhujeme sdílené důkazní břemeno, pak to není žádný experiment, žádný paskvil, ale je to něco, čím jsme se inspirovali v platném právu a co, jak jsem již řekl, Ústavní soud již judikoval. (V sále je obrovský hluk. Skupinky poslanců hovoří mezi sebou.)
Ještě mi dovolte říci, že i snaha navrhovatele vtáhnout do hry ombudsmana a přenést na něj pravomoc poskytovat právní pomoc těm, kteří jsou diskriminováni, je v zásadě standardem. Směrnice předpokládá, že musí být určen nějaký orgán státní správy, nějaký státní orgán, který bude poskytovat právní pomoc. Někdo zkrátka podle směrnice musí být určen. Na základě naší analýzy jsme došli k závěru, že ombudsman jako takový má k této agendě nejblíže. Ostatně severské země, které jsou členskými státy Evropské unie a které implementovaly tyto směrnice, tuto působnost také přenesly na ombudsmana. My tím nejsme žádnou výjimkou.
Dámy a pánové, já zde nechci, protože hluk v sále se opět obnovil, zdůrazňovat další argumenty. Já jsem se snažil vám vysvětlit, že chceme-li respektovat závazky z členství v Evropské unii a v Evropských společenstvích, a předpokládám, že většina z nás respektuje tezi, že pacta sunt servanda, jinými slovy, smlouvy se musí dodržovat, byť s nimi třeba nemusíme souhlasit, a tedy i Smlouva o založení Evropských společenství musí být členskými státy respektována a dodržována. Pokud toto jako zákonodárci ctíme, pak nám nic jiného nezbude, než nějaký antidiskriminační zákon přijmout.
Protože to je téma, které výrazně dělí levici a pravici, pak si myslím, že je vhodné přijmout kompromisní řešení. To, co tady dneska máte, je opravdu kompromis. Podle těch, kteří to odmítají, takovouto úpravu, tak pro ty říkám: Zákon neškodí, nikoho nešikanuje a snažil jsem se dokázat, proč nešikanuje. Ti, kteří chtějí aktivní, intenzivní právo v oblasti boje proti diskriminaci, tak těm říkám: Ano, je zde nově upraveno právo na rovné zacházení a pozice občanů se určitě posiluje proti současnému stavu. My sice máme ústavní postuláty, máme občanský zákoník, máme možnost postupovat podle občanského zákoníku, ale zákon určitě přinese občanům nové možnosti. Takže to je ten důvod, proč já si myslím, že by bylo záhodno tento návrh podpořit a přijmout jej, protože těžko vymyslíme v tuto chvíli jiný kompromis, na kterém by se shodly jak levicové, tak pravicové strany zastoupené zde ve Sněmovně.
Snad závěrem mi dovolte říci jenom technický problém, který tu byl několikrát řečen. Zkrátka a dobře, České republice hrozí finanční sankce za to, že jsme dosud neimplementovali tyto směrnice. Probíhá šest řízení, přičemž ve dvou řízeních už byl vynesen rozsudek, kde Evropský soudní dvůr konstatoval, že Česká republika porušila Smlouvu o založení Evropských společenství, protože neinkorporovala určité směrnice, které upravují právo na rovné zacházení. To už je rozsudek soudu. To nejsou ona řekněme předsoudní řízení, která se řeší na komisi. (Hluk v sále trvá. Poslanci sále debatují ve skupinkách.)
Jsme, dámy a pánové, a už opravdu budu končit, neboť hluk v sále narůstá, opravdu pár stupňů před tím, aby bylo rozhodnuto, protože řešení tu zatím stále ještě ze strany České republiky není, jak vysokou sankci za toto dvojí porušení, které bylo už řečeno v rozsudku, budeme platit. Jsou to opravdu částky v řádech desítek milionů korun, a i kdyby to někdo vnímal jako částku marginální a bagatelní, tak to má minimálně mimořádný význam symbolický, byť se nedomnívám, že částky jsou malé, a samozřejmě pro naši pozici v Evropě není nic dobrého, pokud se všeobecně bude vědět, že Česká republika i přes několik stadií, která -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás, pane poslanče, přece jen přeruším, protože hluk v sále je opravdu nadmíru velký. A znovu žádám všechny ty, kteří chtějí diskutovat něco jiného, včetně vašich kolegů z politického klubu, aby přenesli své diskuse mimo jednací sál. Děkuji.
Prosím, pokračujte.
Poslanec Jiří Pospíšil: Děkuji. Já už opravdu jenom závěrečný epilog svého vystoupení. Chci pouze zdůraznit, že si myslím, že se všichni shodneme na tom, že pro naši pozici v Evropě, která je otřesena i průběhem předsednictví a výměnou administrativy, další věc, která jaksi vyvolá otazníky nad našimi aktivitami v podobě odsouzení ke konkrétní částce, kterou budeme muset zaplatit, že asi nikdo si nemyslí, že by to naší pověsti prospělo. Protože pokud nejsme schopni jako stát vnímat to, že nás nejprve upozornila Evropská komise, že po upozornění Evropské komise zde rozhodoval Evropský soudní dvůr, který vynesl rozsudek, a my stále nezjednáme nápravu, pak opravdu si myslím, že další postup a uložení pokuty není tak ani o té částce, jako o pověsti, kterou nám takováto nečinnost přináší.
Dámy a pánové, dovolte mi tedy jako osobě, která byla odpovědná za přípravu a napsání zákona, abych vás požádal o podporu tohoto zákona. Snažil jsem se vás přesvědčit, že jde o kompromisní vyvážený text, který jsme se v rámci směrnic, které nám byly dány na stůl, snažili najít. Text, který možná neuspokojí všechny, ale určitě to není text, který by někoho poškozoval, mohl být proti někomu využit k nějaké šikaně. Je to text, který mnohým může pomoci.
Proto vás žádám o podporu tohoto zákona. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Pospíšilovi. Nyní se slova ujme paní poslankyně Anna Čurdová, připraví se paní poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Anna Čurdová: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené torzo vlády, vážené kolegyně a kolegové, pan ministr Pospíšil nám teď tady připomněl, o čem je antidiskriminační zákon, který předložila a zpracovala ještě bývalá koaliční vláda a přimlouvá se za jeho podporu. Sociální demokracie ve třetím čtení tento zákon podpořila i přesto, že to, o čem tady mluvil pan ministr Pospíšil, není až tak zcela naplněno.
Dnes tedy stojíme před konečným rozhodnutím, zda tento zákon podpořit a přehlasovat prezidentské veto, anebo zda ho tedy poslat pod stůl a začít přípravy nad nějakým jiným textem, což samozřejmě může vyvolat celou řadu problémů. Nikdo z nás asi nemůže být plně uspokojen s předloženým návrhem, a to proto, že část Poslanecké sněmovny po mé pravici je názoru, že žádná diskriminace ve společnosti neexistuje a že zákon, který by ji potíral, je zbytečný.
Další část, na kterou se odvolával i pan ministr, jak minulý ministr spravedlnosti, tak současná ministryně spravedlnosti i ministr pro lidská práva, hovoří o tom, že Česká republika musí splnit své mezinárodní závazky a zejména závazky, které vyplývají z dalších smluv, jako je například Smlouva Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci a smlouvy právě o Evropské unii. Ale domnívám se, že existuje jeden důvod, který je nadřazen, a to jsou lidé, oběti diskriminace v České republice, kteří nemají v tuto chvíli, anebo pokud mají, tak minimální možnost se bránit proti diskriminaci. Statistiky hovoří, že diskriminaci v životě zažil každý sedmý občan České republiky a téměř každý zaměstnanec v České republice.
Ono se o diskriminaci velice těžko mluví, protože rány na duši těžko vyléčíte, nejsou vidět a často se o nich ani nemůže mluvit. Ale vrácený návrh antidiskriminačního zákona, byť se ho tady zastával bývalý ministr spravedlnosti, vše neřeší. Oběti diskriminace i nadále zůstanou odkázány pouze na soudní řízení. Pomoc veřejného ochránce práv je minimální. Kompetence správních úřadů jsou nedostatečné nebo zcela chybějí a důsledkem úpravy je, že reálná pomoc obětem diskriminace bude malá.
Česká republika potřebuje zabezpečit takzvané minimální požadavky, které vyplývají z evropských směrnic a dalších mezinárodních dokumentů, jimiž je Česká republika vázána. I když tady o nich pan kolega Pospíšil hovořil, tak se domnívám, že v řadě případů tyto minimální požadavky a standardy Česká republika nenaplňuje. Dovolte uvést pouze několik příkladů. Je to nerespektování principů minimálních požadavků, které se týká stanovení mezí případných výjimek z obecného zákazu diskriminace, a úprava některých přípustných forem rozdílného zacházení tak obecný zákaz diskriminace výrazně zmírňuje a dává velký prostor k jeho obcházení. ***