(14.40 hodin)
(pokračuje Liška)
Je také nutné uvést, že k odškodňování obětí okupace docházelo rovněž na přelomu let 1991 až 1992, a to podle vládou přijatých zásad pro odškodňování pozůstalých obětí po vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk a občanů poškozených na zdraví v souvislosti s vstupem, pobytem a odchodem vojsk.
Nejde o právní předpis, ryze formalistický výklad dosavadního znění zákona by tedy mohl vést k závěru, že vyplacené odškodnění podle těchto zásad nijak neovlivňuje výši nynějšího nároku. Ale i na to samozřejmě náš návrh novely v příslušných změnách pamatuje. V tomto případě můžeme konstatovat, že výše jednorázové finanční náhrady i jeho účel a vymezení je značně rozdílné od zákona o odškodnění.
Dosavadní aplikace zákona jednoznačně ukázala, že jeho současné znění skutečně zakládá materiální nerovnost obětí okupace, a to určitě nebylo jeho cílem. Z 500 žadatelů jich bylo přes 300 rovnou vyloučeno ze správního řízení, protože byli již dříve odškodněni, i když v mnoha případech šlo pouze o několik stovek nebo tisíců korun tzv. náhrady škody. Z vládou vydělených 250 mil. korun bylo do značné míry právě kvůli uvedené překážce vyplaceno pouze 5 mil. Příznačný je případ člověka, který byl za smrt otce odškodněn podle komunistického občanského zákoníku částkou 2800 korun, a proto neměl nárok na současné odškodnění ve výši 150 tis. Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu Ministerstva vnitra se tento člověk odvolal a svůj spor u krajského soudu i Nejvyššího soudu vyhrál. Z rozsudků obou soudů vyplývá, že automatické nepřiznání jednorázové peněžní částky pro dřívější odškodnění se opírá pouze o jazykový výklad příslušných ustanovení zákona a nesleduje vlastní obsah a úmysl zákonodárce.
Rozchází-li se jazykové znění zákona zcela zřetelně a jednoznačně se smyslem a účelem tohoto zákona, jistě není něco v pořádku. A přesně takový stav můžeme konstatovat u tohoto zákona. Náš návrh novely to chce napravit.
Změna je velmi jednoduchá. A teď se dostávám vlastně k podstatě té naší novely. Nárok na odškodnění nebudou mít nadále pouze ti, kteří podle dřívějších právních předpisů nebo vládního usnesení byli odškodněni částkou stejnou nebo vyšší, u všech ostatních se současný nárok snižuje o dříve vyplacené částky. Jsme přesvědčeni, že toto řešení nejlépe zachovává spravedlivý a rovný přístup ke všem obětem okupace, jejichž utrpení chtěl zákon zmírnit, nikoli ještě zjitřovat, jak se to stalo. Myslím si, že by si to téměř po 41 letech po obsazení Československa tito lidé zasloužili.
Vážené paní poslankyně, páni poslanci, návrh zákona jsme konzultovali s příslušným odborem Ministerstva vnitra, který se stará o odškodňování poškozených. Ten souhlasil s naším návrhem novely. V Senátu byl schválen velkou většinou, to znamená napříč politickým spektrem, a vláda s jeho zněním vyslovila souhlas bez připomínek.
Vážené paní poslankyně, páni poslanci, žádám vás jménem navrhovatelů o souhlas s postoupením předloženého návrhu k projednávání do výborů. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Já vám děkuji, vážený pane senátore. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení pan poslanec Jiří Hanuš. Vážený pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Hanuš: Děkuji za udělení slova. Myslím si, že k úvodnímu slovu pana senátora není potřeba mnoho dodat. Doporučuji, aby byl tento návrh postoupen do druhého čtení a přikázán rozpočtovému výboru. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji vám, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím jednu přihlášku, a to pana poslance Zbyňka Novotného. Vážený pane poslanče Novotný, máte slovo.
Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, vzhledem ke zkušenosti, kterou učinilo několik generací našich předků, není stát vnímán jako organizace založená společnou vůlí svých občanů k zajištění některých služeb, které přesahují možnosti jednotlivce či zájmových skupin. Tato negativní zkušenost pramení opakovaným selháním státu při plnění jedné ze svých základních povinností, a tou je obrana proti vnějšímu nepříteli. Československo mezi lety 1968 až 1991 v této své povinnosti selhalo zvláště odsouzeníhodným způsobem. Kolaborace tzv. normalizačního vedení státu včetně svého represivního aparátu z Československa udělal ani ne snad kolonii, z jejíž správy se musí totiž někdo zodpovídat, ale spíše okupační zónu.
O vyrovnávání se s minulostí byly popsány již tuny papíru. Pavel Tigrid na toto téma řekl: "Nepřáli jsme si pomstu, chtěli jsme za minulostí udělat čáru. Ale že ta čára bude tak tlustá, to jsme opravdu nečekali."
Dámy a pánové, dnes sami sebe považujeme za kulturní stát a ke kultuře patří schopnost pojmenovat i vlastní selhání a vyjádřit úctu a uznání obětem tohoto selhání. Hovořit o odškodnění zvláště v případě úmrtí ale považuji za nevhodné. V případě zabití a usmrcení blízkého člověka nelze pozůstalé odškodnit žádnou finanční částkou, i kdyby se jednalo o miliardy. Pokusím se spolu s navrhovateli nalézt jiný termín a ten pak v rámci druhého čtení přednést jako pozměňovací návrh.
Dnešní společnost bohužel nemá jinou možnost, jak uznat selhání vlastního státu ve zmíněném období a svým způsobem vzdát úctu postiženým, než je peněžní částka. Pevně doufám, dámy a pánové, že o tuto částku, o jejíž výši zde hovořil navrhovatel ve své důvodové zprávě, se v tomto sále nepovedou žádné nevhodné tahanice, které by zámysl navrhovatelů poškodily již v samém počátku.
Děkuji vám za pozornost a za hladké schválení tohoto návrhu.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji vám, pane poslanče. Dalším diskutujícím v rozpravě obecné bude pan kolega Vítězslav Jandák. Vážený pane poslanče Jandáku, máte slovo. ***