(pokračuje Topolánek)
Když jsme říkali, že Česká republika není a možná ani nebude, což po hlasování v minulém týdnu již trochu zpochybňuji, zasažena finanční krizí, tak jsme přesně věděli, o čem hovoříme. Česká republika prošla finanční krizí, aspoň tou první fází, relativně nedotčena, s problémy spíše v uvolňování likvidity a v důvěře v mezibankovním styku, v důvěře bank v jednotlivé projekty a v ekonomiku, v důvěře fakticky lidí v celý systém. Nicméně nebyli jsme postiženi finanční krizí jako v Británii, Americe a jinde. Nemuseli jsme kromě jedné drobné změny, a to je zvýšení garancí vkladů, dělat žádná opatření. Ušetřili jsme na rozdíl od mnoha jiných zemí desítky miliard na sanaci bankovního sektoru.
Nicméně ten problém ve světě dořešen není a i nás se může potenciálně druhá, případně třetí vlna finanční krize bohužel týkat. Týká se to spíše určitého východního sentimentu, problému s tím, do které části Evropy jsme posazeni, jak jsme vnímáni - a po minulém týdnu jsme vnímáni o něco hůře.
Ta první fáze boje s finanční krizí se skládá z tzv. rekapitalizace neboli znárodnění, nebo jak se říká eufemisticky, předprivatizace, která stála jednotlivé ekonomiky velké množství zdrojů, ať už prováděly pouze garance těmto finančním ústavům, nebo je znárodňovaly, nebo teď v této další fázi budou odstraňovat a čistit banky od špatných aktiv, což my jsme si vyzkoušeli v devadesátých letech, a to poměrně nákladně. Já netvrdím, že metoda, kterou jsme zvolili my, byla nejlepší, ale byla pořád lepší, než kdybychom nedělali nic. Daleko nejjednodušší je rozřezat bilanci případných finančních ústavů na zdravá aktiva a nezdravá, a samozřejmě postihnout tímto řešením i vlastníky bank, kdežto řešení, které jsme zvolili my a které dnes preferují jednotlivé státy a které se podobá, bude drahé pro jednotlivé státy, přináší určitý morální hazard a fakticky zadlužuje dané státy. A to je i to řešení americké. Toto samozřejmě může postihnout i náš finanční sektor, nicméně zdaleka ne v takové míře jako některé další země.
Pořád mluvím o tom, co je absolutně zásadní pro to, abychom tu finanční a ekonomickou krizi řešili, a to je zdravý bankovní sektor, který fakticky poskytuje finanční zdroje pro podnikatelský sektor, který tím pádem může investovat, vyrábět, produkovat, mít vlastní poptávku a tím uspokojovat naši nabídku, kterou my jako otevřená exportní ekonomika disponujeme.
Fiskální impulsy jsou dnes zaměřeny především na eliminaci některých rizik, která ekonomická recese přináší. V našem pojetí otevřené exportní malé ekonomiky s ní musíme nakládat velmi opatrně, protože jsme země, která se nejmenuje Spojené státy americké, nejmenuje se Velká Británie. České bondy, české obligace se budou prodávat podstatně hůře než u těchto velkých zemí. Proto my nemáme neomezený prostor pro fiskální impulsy - a vy to všichni musíte vědět.
To, co vlastně můžeme a proč děláme kroky, které jsme navrhovali - v loňském roce je to 16 bloků věcí, které jsme realizovali ještě do konce roku a které platí, v novém balíku jsou to pouze tři legislativní opatření, ale fakticky zhruba 20 opatření, která už dnes jsou aplikována, implementována a čekáme víceméně na první zpětné vazby jejich účinku po zavedení, tak to je určitý objem peněz, o kterém my se domníváme, že ho poměrně bez rizika Česká republika může během pěti sedmi let splatit a dostat se tak mezi země se zdravými veřejnými financemi. Jsou zaměřena na proexportní opatření, což pro Českou republiku je určitě důležité, 80 % HDP je tvořeno exportem, jsou směřována do podpory infrastruktury, do výstavby, do multiplikačních opatření, která svým způsobem stimulují zájem investorů, ať už fyzických osob, občanů, o investice, ať už pro řekl bych vytváření zateplování domů, ale nejen to, to všechno už probíhá, a ty poslední informace, které jste museli dostat, že jsme mimo jiné podepsali s Japonci první část smlouvy o volné kapacitě našich kjótských závazků, dávají předpoklad, že budou tyto poměrně obrovské investice v této oblasti naplněny.
Další část, na kterou se musíme soustředit, je podle mě eliminace dopadů na zaměstnanost. Tady se zřejmě lišíme v tom, jakým způsobem to řešit. My se domníváme, že je nutná podpora malých a středních podniků, podpora fakticky těch, kdo vytvářejí pracovní místa, v tom, aby ta pracovní místa mohli udržet, a tam jsou směřována naše opatření, aby se udržela zaměstnanost, ale i nezaměstnanost v rozumných číslech, přičemž nikdo není schopen odhadnout dnes, jaká ta čísla přesně budou, protože nikdo nezná ani hloubku, ani délku vlastní ekonomické recese.
Další opatření jsou směřována samozřejmě na realizaci strukturálních reforem. Jakým způsobem tato naše opatření zapadají do evropského kontextu? Evropská unie se jednoznačně shoduje na tom, že celý plán obnovy, který obnáší 400 miliard eur, 3,3 % HDP Evropské unie, je v této chvíli třeba zavést, je třeba jej implementovat a je třeba vyhodnotit dopady. Vůbec tím nejsou vyjádřeny prostředky na sanaci bank. Ty jsou nad rámec a jsou podstatně vyšší. A potenciální čištění bank - to bude číslo, které samozřejmě bude ještě několikanásobně vyšší.
Další opatření musí být směřováno do oblasti regulace. V Evropském parlamentu dnes leží několik směrnic. Jednu z nich se nám podařilo dohodnout. Já to pokládám za velký úspěch. Je to tzv. Solvency II, která se týká pojišťovnictví. Je tam směrnice o kapitálové přiměřenosti apod. Toto jsou kroky, které se realizují. Je na Evropském parlamentu, jestli v této legislatuře stihne tyto normy případně dohádat s Evropskou radou a schválit.
To, co je nutné udělat na globální úrovni, o tom se bavíme a budeme bavit na G20 v rámci zemí nejsilnějších ekonomických subjektů světa, a to je ta regulace, která selhala, když se ukázalo, že se stala určitou převodovou pákou celé krize a jejího přesunu do celého finančního světa. To jsou offshory, to jsou hedge fundy, to jsou private equity fundy, to jsou nejrůznější nástroje a instrumenty, které fakticky infikovaly celý dnešní finanční svět.
Budeme se bavit o globálních institucích, kde možná není ten problém ani v tom, jaké nové pravomoci dostane Mezinárodní měnový fond kromě dalších peněz, nebo Světová banka, nebo OECD, ale v tom, jestli všichni světoví hráči respektují opatření a návrhy těchto institucí, což v minulosti také nebyla pravda.
Třetí oblast, na kterou samozřejmě musíme upřít pozornost, je oblast, která podle mě pomůže Evropě a České republice nejvíc, a to je liberalizace světového obchodu. Pokud se nepodaří zahájit nové kolo jednání z Doha v rámci WTO, tak všechna opatření, která děláme, jsou úplně nesmyslná a jsou to vyhozené peníze. Pokud nebude existovat světová poptávka, nebude možné řešit, zkrátit, eliminovat dopady světové krize. To přece všichni musíme vědět. A tady je to náš bytostný zájem. To není šrotovné. Šrotovné v Německu má podstatně větší dopad na Českou republiku než jakékoli zavedení u nás.
A ten čtvrtý úhel pohledu, který má dnes Evropská unie, je dokončení strukturálních reforem, na které nesmíme rezignovat ani v tomto období. Je to realizace lisabonské strategie, mí milí Evropané. Chci tím dokumentovat to, že v našich rukou je podstatně méně, než jsme si ochotni vůbec připustit a než tvrdíme našim spoluobčanům. Zkusme si to alespoň přiznat a nedělejme větší škody než ty, které jsme napáchali my všichni v minulosti nejrůznějšími návrhy zákonů. ***