(pokračuje Marková)
Od té doby se ale vztah k široké veřejnosti k poplatkům příliš nezměnil. Z průzkumu agentury Median z počátku března 2009 většina lidí, tedy 66 %, odmítá poplatky u lékaře. Co se ale změnilo, je přístup představitelů této země ke zdravotnictví jako takovému. V roce 2008 klesaly výdaje do zdravotnictví pod 7 % hrubého domácího produktu, což je jeden z nejnižších poměrů v Evropské unii. Přebytky na účtech zdravotních pojišťoven dosahují zhruba jedné pětiny ročních příjmů. K 1. 1. 2008 se souhrnné přebytky pohybovaly kolem 20 až 25 miliard Kč, ale nemocnicím prostředky stále chybějí a úhrady od zdravotních pojišťoven rostly jen o dvě třetiny inflace, což v konečném důsledku znamenalo také nižší platy pro zdravotnický personál. V mnohých zdravotnických zařízeních se tak potýkají s nedostatkem lékařů a sester, dochází k útlumu některých oddělení. Mohu dodat nedávný příklad z nemocnice v Náchodě, kde poklesla kapacita příjmů na interně na necelých 28 % právě v důsledku nedostatku lékařů a sester.
Nadále trvá odmítavý postoj Komunistické strany Čech a Moravy nejen k zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví, ale k celé koncepci zdravotnické reformy započaté právě v rámci schváleného zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů.
Již tady několikrát padlo, ale znovu musím připomenout, že čl. 31 Listiny základních práv a svobod hovoří o nároku občanů na bezplatné poskytování zdravotní péče a na zdravotní pomůcky hrazené ze solidárního povinného veřejného zdravotního pojištění, které stanoví zákon. Dále připomenu Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která stanoví v článku 3 nutnost zajistit rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality.
My, poslanci a poslankyně za Komunistickou stranu Čech a Moravy jsme přesvědčeni o tom, že zavedením poplatků vlastně - i přes rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti tohoto kroku - došlo zásadním způsobem k narušení rovnosti podmínek dostupnosti veřejné služby, tedy zdravotní péče, především pro zdravotně postižené, středně- a nízkopříjmové skupiny občanů. Jejich nelehká situace se ještě každým dnem zhoršuje s postupujícími důsledky ekonomické krize, se zvyšující se nezaměstnaností a celkovým zhoršováním sociální situace. Za neodůvodněné a nepravdivé považujeme tvrzení o plýtvání a zneužívání zdravotní péče ze strany pacientů. Každý přece ví, že o počtu návštěv u lékaře, o potřebnosti vyšetření u specialisty a o předepisování léků rozhoduje lékař, nikoli pacient.
Ve stejném zákoně, a to je velmi důležité, který zavádí poplatky, se systému výrazně krátí jeho příjmy díky zmrazení plateb za státní pojištěnce. Těchto pojištěnců je více než pět milionů. A co je to hlavní, stanovením stropu pojistného pro bohaté s příjmy nad 86 tisíc měsíčně. Počet lidí s platem nad 86 tisíc Kč měsíčně se odhaduje v České republice na 5 až 6 %. To v souhrnu znamená pro veřejné zdravotní pojištění minimální ztrátu kolem 10 miliard Kč. Prosím, zapamatujte si právě těch 10 miliard Kč! Ekonomicky je totiž značně neobvyklé řešit potřebu údajně nutných dalších finančních zdrojů pro zdravotnictví darováním miliard těm, kteří to nepotřebují. Pro srovnání - regulační poplatky přinesly podle oficiálních dat za první rok fungování celkem 10 miliard Kč, tedy stejnou částku. Z toho 5 miliard se vybralo přímo od pacientů a těch dalších 5 představují ty tzv. úspory uvnitř systému.
Ministerstvo si mne ruce nad poklesem návštěv u lékaře, v lůžkových zařízeních i nad úsporami za léky. Nikde nám však nebyla předložena seriózní analýza právě dopadů tohoto šetření. Nedošlo například v důsledku toho k zanedbávání péče o vlastní zdraví? Nastartováním zdravotnické reformy v podobě poplatků a stropů pojistného tak bohatí mají zajištěnu zdravotní péči, na kterou jim solidárně přispívají ti chudí. Porovnáme-li míru solidarity přes procento svého příjmu, kterým se zaměstnanci podílejí na vytváření solidárních prostředků, tak pokladní v supermarketu a další platí poctivě 13,5 %, zatímco ti velmi dobře placení jen 11,6 % a někteří dokonce i méně. Přitom nárok na kvalitu a rozsah zdravotní péče mají všichni stejný. Tímto krokem v podstatě došlo k obrácení principu solidarity. Nikoli bohatý je solidární s chudým, ale chudý je solidární s bohatým.
Po zavedení tzv. regulačních poplatků pacienti většinou platili, protože měli strach a mají strach z případných následků v podobě hrozby soudy až exekucí majetku a také z obav rozhněvat si svého lékaře, kterého budou jistě potřebovat. Vždyť většina lidí je ochotna pro své zdraví udělat prakticky cokoli, obzvláště v pozdějším věku, kdy se začíná jejich zdraví zhoršovat. A toho je v případě zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví zneužíváno. Řada pacientů však také raději volí domácí léčbu nebo dovolenou místo návštěvy zdravotnického zařízení, což může vést k podcenění zdravotního stavu a vyšším rizikům v budoucnosti.
Upozorňuji také ještě na jednu důležitou věc, že zavedením regulačních poplatků stouply výdaje domácností na zdraví zhruba o 30 % a spoluúčast pacientů se zvýšila na neúnosných 24 %. Příklad regulace regulačních poplatků, tak jak jsem ho nedávno zaznamenala v týdeníku Ekonom z 5. 3. 2009. Opět cituji:
Na vlastním příkladu bych chtěl ukázat, že nejde o poplatky, jejichž rozsah ovlivňují pacienti rozhodováním o čerpání zdravotní péče. Sám lékařskou péči potřebuji minimálně, ale při pádu na lyžích jsem si způsobil menší, ale bolestivé zranění na rameni. Průběh mého léčení byl následující: Návštěva lékaře po úrazu, rentgen, ošetření, předpis léku, objednání na kontrolu - poplatek 30 Kč. Návštěva lékárny - poplatek 30 Kč plus doplatek za lék. Návštěva lékaře na jím stanovenou kontrolu, rozhodnutí lékaře o doléčení rehabilitací a objednání na následnou kontrolu - poplatek 30 Kč. Návštěva rehabilitace, vstupní prohlídka a následný rehabilitační cyklus - poplatek 30 Kč. Návštěva lékaře na závěrečnou kontrolu - poplatek 30 Kč. Absolvoval jsem tedy léčení jednoho lehkého úrazu. Řádně jako zaměstnanec platím zdravotní pojištění a zaplatil jsem k tomu pět regulačních poplatků. Nemám tušení, jak by mne mohly zmíněné poplatky regulovat při využívání lékařské péče. Podle mého názoru jsou totiž jako takové systémově chybným řešením. Využívání a případné zneužívání zdravotní péče je plně v rukou lékařů a zdravotních pojišťoven. Tedy odborníků, nikoli laiků - pacientů. Poplatkovou anarchii by měl co nejdříve zarazit parlament jejich zrušením.
***