(10.30 hodin)
(pokračuje Grospič)
Členské státy na základě textu Lisabonské smlouvy mají pak projednat podle těchto ujednání v souladu se svými ústavními pořádky text této smlouvy a přistoupit k ní.
Lisabonská smlouva předpokládá vstoupení v platnost 1. ledna 2009, ovšem za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem měsíce následujícího po uložení ratifikačních listin tím signatářským státem, který tak učiní jako poslední. V současné době není ratifikována Irskem, Českou republikou a otázka není ukončena ani ve Spolkové republice Německo ani v Polské republice. Ujednanou Lisabonskou smlouvou není teda výslovně stanoveno, jakou formou mají jednotlivé členské státy přistoupit k její ratifikaci, a tato otázka je ponechána na jednotlivých ústavních pořádcích členských států, přičemž Irsko zvolilo rovněž cestu ratifikace prostřednictvím celostátního referenda.
V případě České republiky ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanoví v článku 2 odstavci 2, že ústavní zákon může stanovit, kdy vykonává státní moc přímo, souběžně s tímto ustanovením pak je v článku 10a odstavec 1 ústavy stanoveno, že v mezinárodních smlouvách mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Souběžně je dále v článku 10a odstavec 2 ústavy stanoveno, že k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že je třeba souhlasu daného referendem.
V právním řádu České republiky není v současné době tedy naplněn ústavní institut obecného referenda coby nástroje umožňujícího přímé rozhodování lidu o nejzávažnějších otázkách života země, přestože na tuto možnost ústava v článku 2 odstavec 2 odkazuje a předvídá ji. Dosavadní ústavní praxe již zná možnost využití přímého referenda v celostátním měřítku samostatným ústavním zákonem o referendu ad hoc, tedy ústavním zákonem otevírajícím cestu k referendu o konkrétní formulované otázce v textu ústavního zákona, a příkladem takového zákona je ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1, Ústavy České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.
Předložený návrh ústavního zákona tedy vychází právě z této právní zkušenosti, kdy v referendu ad hoc bylo rozhodnuto o mezinárodní smlouvě, ve které se občané přímo vyslovovali k přistoupení České republiky k Evropské unii. Návrh ústavního zákona vychází ze skutečnosti, že v případě rozhodnutí České republiky k Lisabonské smlouvě se jedná o akt neméně závažný. Lisabonskou smlouvou se zásadně mění charakter jak Smlouvy o Evropské unii, tak Smlouvy o vzniku Evropského společenství a dochází zde k výrazné změně v dělbě a přesunu pravomocí z jednotlivých členských států směrem k orgánům Evropské unie. Samotný způsob postupu projednávání Lisabonské smlouvy i zde na půdě Poslanecké sněmovny ukazuje, že jde o téma skutečně nesmírně závažné, téma nesmírně citlivé, dotýkající se nejen Poslanecké sněmovny a Senátu České republiky, ale zejména všech občanů České republiky.
Předkladatelé tohoto zákona proto mají za to, že v tento moment je rozhodnutí o přistoupení České republiky k Lisabonské smlouvě stejně závažným aktem, jako bylo rozhodnutí o přistoupení České republiky do Evropské unie. Proces tohoto rozhodnutí by měl mít stejnou vážnost, a tedy i stejný procesní charakter jako v předchozím případě. Občané České republiky by tedy měli mít možnost rozhodnout o této otázce v referendu a otázka zde předloženého návrhu zákona by měla znít: Souhlasíte s tím, aby Česká republika přistoupila k Lisabonské smlouvě pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství? V tomto smyslu není odůvodnění vlády na místě a neshoduje se se skutečností. Náležitosti tohoto rozhodnutí, tj. právo účastnit se na hlasování, proces vyhlášení referenda a jeho výsledků by měl být tedy shodný s podmínkami, za jakých občané rozhodovali o přistoupení České republiky k Evropské unii.
Vážené kolegyně a kolegové, to jsou důvody, kterými se navrhovatelé zákona o referendu o přistoupení České republiky k Lisabonské smlouvě obracejí na Poslaneckou sněmovnu a žádají o podporu propuštění tohoto návrhu zákona do dalšího čtení.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji, vám pane poslanče. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jiří Polanský. Vážený pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Polanský: Děkuji za slovo, paní předsedající. Pokud jde o předložený poslanecký návrh na vydání ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Lisabonské smlouvě pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, tak já se domnívám, že situace kolem tohoto návrhu není až tak jasná, jak uváděl můj předřečník.
Tento návrh byl doručen do Poslanecké sněmovny, nebo předložen navrhovateli, 1. dubna loňského roku. Je koncipován tak, že předkladatelé vlastně považují ratifikaci Lisabonské smlouvy za stejně závažný akt, jako byl vlastní akt přistoupení České republiky k Evropské unii.
Už bylo konstatováno, že vláda projednala tento návrh na své schůzi 28. dubna loňského roku a vyslovila nesouhlas.
Já se domnívám, že vzhledem k tomu, že referendum jako takové, že institut referenda podle našeho ústavního pořádku je vyloženě výjimečným prostředkem, který slouží jako podpůrný institut zastupitelské demokracie, že na tento případ, který je navrhován vlastně v předloze navrženého ústavního zákona, nelze institut referenda použít. Lisabonská smlouva jako taková, ta pouze mění stávající smlouvy Evropského společenství a nenahrazuje je, a tím pádem ani nenahrazuje primárně právní akty společenství, a proto nelze srovnávat tyto akty, nebo použít na změnu těchto aktů referendum o přistoupení k Evropské unii, jak je to vlastně koncipováno.
Pokud jde o vlastní návrh, tak jsou tam určité nepřesnosti, které nyní vypíchnu. Nejsou to samozřejmě všechny, ale jenom chci poukázat na to, že vlastní formulace otázky, která by měla být předmětem referenda, myslím, není správná, že by se měla otázka případně zabývat pouze souhlasem s ratifikací Lisabonské smlouvy. Dále je zde problém, že v návrhu je účinnost stanovena na den vyhlášení případně schváleného ústavního zákona a prezident by potom měl povinnost do 30 dnů referendum vyhlásit, což je velmi krátká lhůta na to, aby se mohla veřejnost seznámit s potřebnými dokumenty, respektive s obsahem Lisabonské smlouvy. Navíc novela, tak jak je koncipována, představuje nepřímou novelu Ústavy, a to v článcích 62, což jsou pravomoci prezidenta, dále v článku 87, což jsou pravomoci Ústavního soudu, a souvisejícího článku 66, který řeší situaci, není-li úřad prezidenta obsazen.
Tento ústavní návrh zákona o referendu navíc předpokládá vydání dalšího předpisu, který konkretizuje průběh referenda, ale tento návrh vůbec není doposud předložen. Čili za současné situace by referendum nebylo možné ani technicky vyhlásit.
Za této situace navrhuji, nebo budu navrhovat, aby předložený návrh ústavního zákona byl zamítnut. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já děkuji a otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím následující přihlášky: pana poslance Zdeňka Jičínského a předpokládám i pana poslance Polanského, který zopakuje v rozpravě návrh na zamítnutí. Pane poslanče Jičínský, máte slovo.
***