(9.10 hodin)
(pokračuje Grospič)
Nová smlouva, Lisabonská, našla lest rovné chytré horákyně. Odstranila některé jevové prvky a symboly, které by EU pasovaly do role superstátu, ale ponechala většinu ustanovení původní smlouvy o založení jak Evropského společenství, tak smlouvy o EU i Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii, ponechala drtivou většinu textu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu a obalila ji ještě dalším balastem a nepřehledným mechanismem dělby moci a uplatňování vlivu jednotlivých členských národních států.
Většina členských zemí EU přistoupila k ratifikaci této smlouvy prostřednictvím národních parlamentů. V některých případech dokonce šly silné státy jako Francie tou cestou, aby se vyhnuly problematice vysvětlování podstaty této rozsáhlé novely obsažené v Lisabonské smlouvě svým občanům, na změnu ústavy, která odstranila podmínku celostátního referenda, a tak politické reprezentace, aniž se obracely na vůli občanů vlastních států, prohlasovávaly a ratifikovaly tyto smlouvy národními parlamenty. Irsko jako rozlohově i početně malá země EU se vydalo cestou referenda a Lisabonskou smlouvu odmítlo. To vneslo určitý chaos do systému přijímání Lisabonské smlouvy.
Chci říci, že KSČM výrazně vnímá, že dodnes není z právního pohledu tato otázka zcela vyjasněna. Dojednání dalších dohod a položek a výjimek pro Irsko znamená ve své podstatě změnu textu Lisabonské smlouvy. Kdybychom měli dostát základním principům, na kterých je postaveno evropské právo i sama Lisabonská smlouva, pak bychom museli říci, že takto pozměněný text Lisabonské smlouvy musí znovu projít ratifikací ve všech 27 členských státech EU a že není přípustný nátlak velkých - počtem obyvatel i silou svých ekonomik a rozlohou - států EU na to, aby Irsko vyvinulo nový tlak na referendum a vrátilo se znovu k původní Lisabonské smlouvě.
Podmínky, které byly nad rámec Lisabonské smlouvy po jejím podepsání hlavami všech 27 členských států dojednány, totiž nemají nic společného s oním opt-outem, který si vyjednala například Velká Británie nebo Polsko. V současné době není zcela jasný proces ratifikace právě ani v oněch dvou zmiňovaných státech, ale není zcela jasný třeba ani ve Finsku. Hovoří se o nutných změnách v rámci Lisabonské smlouvy v souvislosti s přístupovými hovory a s přistoupením Chorvatska do EU.
V této souvislosti jako KSČM vnímáme, a je to jeden z důvodů, proč se tváříme skepticky nikoli ke spolupráci národů a národností a států v Evropě na Lisabonskou smlouvu, že je problematická i otázka Listiny základních práv a svobod, kdy celá řada států, a mimo jiné i Velká Británie a Polsko, k ní připojila velké výhrady a nepřistoupila k ní v plném rozsahu.
Z tohoto pohledu si myslíme, že nejsou na místě slova, která tady zaznívají i z levé části politického spektra - a jako KSČM je jednoznačně odsuzujeme - která jsou plná nekritického nadšení a obdivu pro Lisabonskou smlouvu, staví ji ve vztahu k občanům jako jediné východisko, které nebude-li přijato, zhroutí se EU, zhroutí se proces evropské integrace. Domníváme se, že v této souvislosti není na místě mluvit o Evropanech a evropském národu, ale že je třeba stále a důrazně hovořit o národech a národnostech Evropy, o jejich suverénních státech, o jejich rovnoprávné spolupráci na základě vzájemného respektování a úcty.
V této souvislosti se vážně zamýšlíme nad tím, jak může někdo tak lacino prodávat v rámci svých předvolebních politických zájmů takové nesmysly, jakým jsou třeba tvrzení, že Lisabonská smlouvy vyřeší současnou světovou hospodářskou krizi, pomůže lidem vyřešit zaměstnanost a pomůže vyřešit vnitřní trh v České republice. Lisabonská smlouva se narodila hluboce před hospodářskou krizí, vstoupí plně v platnost se všemi ustanoveními v roce 2017, ale hospodářská krize je zde dnes a české předsednictví skončí za 4,5 měsíce.
***