(16.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Já si myslím, že ten rozpočet nepůsobí konzistentně, nereaguje na hospodářskou situaci, ve které se Česká republika nachází, a podle mého názoru není pravdivý. Jsem velmi zvědav na vysvětlení pana ministra financí, které se týká příjmové strany. Já tam skutečně za nejzajímavější pokládám to, že vláda chce příští rok od živnostníků 3 miliardy korun navíc oproti letošnímu roku. Já jsem vnímal celou tu kampaň nejsilnější vládní strany ODS před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 jako kampaň také za to, aby se například živnostníkům vedlo lépe. Nechápu, proč najednou vláda zvyšuje daňové zatížení živnostníků v příštím roce v oblasti daně z příjmů o 3 miliardy korun, To znamená, že za vlády sociální demokracie živnostníci platili do rozpočtu 9 miliard korun a teď, po reformách, za Topolánkovy vlády mají příští rok zaplatit o 3 miliardy korun navíc, to znamená do státního rozpočtu 13 miliard korun. Nevím teda, jakým způsobem vláda se rozhodla vykořisťovat živnostníky v naší zemi, když z nich se tedy chystá vysát další 3 miliardy korun příští rok na daních. Tomu skutečně nerozumím a jsem velmi zvědav na vysvětlení pana ministra financí.
Jsem přesvědčen o tom, že to nejrozumnější, co můžeme udělat, je takový návrh zákona odmítnout, a myslím si, že pokud bychom ten rozpočet náhodou schválili, tak naší zemi v žádném případě nepomůže v boji proti negativním důsledkům zpomalování evropské a světové ekonomiky. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To bylo vystoupení zpravodaje pana kolegy Bohuslava Sobotky. Nyní je dále přihlášen pan poslanec Vítězslav Jandák. Prosím tedy, aby se ujal slova. Po něm je zde přihláška pana kolegy Jaroslava Fialy.
Poslanec Vítězslav Jandák: Děkuji. Dámy a pánové, jistěže vám nesdělím žádnou novinu, když řeknu, že česká kultura neměla nikdy na růžích ustláno. Kam až naše historická paměť sahá, vždy byla podrobována nejrůznějším formám nátlaku. Buď národnostního, nebo politického, nebo ekonomického. Nejčastěji se stávalo, že se všechny tyto faktory sčítaly navzájem.
Na počátku 21. století jsme naštěstí v situaci, kdy nám národnostní útlak snad nehrozí. Pravda, čeština v poslední době často pláče, a to i v této naší ctihodné instituci, ale za to si můžeme sami, když nádherný jazyk Husův, Komenského či Čapků przníme nejrůznějšími globalismy a jinými IT výrazy.
Pokud se však něčím ve sjednocující Evropě můžeme právem pyšnit, je to právě naše svébytná tradiční i současná kultura.
Po změně politického systému před necelými 20 roky jsme doufali, že pominul i pomine útlak politický. Svoboda umělecké tvorby je, doufejme, zaručena, nabídka kulturních zážitků je velice pestrá, možnost výběru mají jak samotní tvůrci, tak i lidé, kteří hledají v aktivním uspokojování svých kulturních zájmů smysluplné využití volného času, a stejně i ti, kteří přijímají kulturu spíše pasivně. Stát nikomu nenařizuje, jakou kulturu smí nebo nesmí vytvářet a jaká díla se mají vydávat, vysílat a divákům nabízet. Zdánlivě bychom tedy mohli být se stavem kultury v českých zemích spokojeni.
Bohužel je to však spokojenost jenom zdánlivá. Občan, jenž má hlouběji do kapsy, a takových je většina, si návštěvu divadla, koncertního vystoupení nebo koupi nové knížky často s těžkým srdcem rozmýšlí. Mnohdy se při dnešní ceně vstupenek nebo knih musí svého oblíbeného kulturního zážitku zříci, stejně jako váhá, aby s celou rodinou včetně dětí navštívil muzeum, galerii nebo některou z mnoha našich kulturních památek. A v takové situaci je přímo nezastupitelná role Ministerstva kultury, které by mělo umožnit těm, kteří mají na starosti péči o naše kulturní památky nebo rozvoj tzv. živého umění, aby čím dál tím silnějšímu ekonomickému nátlaku na kulturu co nejvíce odolávali. Žel, pravý opak je pravdou.
Letošní vládní návrh rozpočtu na kapitolu kultura je toho důkazem. Pan ministr kultury Jehlička už teď zcela jistě ví, co znamená přísloví "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají". My starší si pamatujeme velmi nepěkný pravicový bonmot, že když se maluje, musí knihovna na balkon. Dodávali jsme tehdy, na počátku 90. let - ale je třeba ji zabezpečit alespoň proti větru a dešti. Kultura však nebyla pravicovými politiky považována za věc veřejného zájmu, a proto se k ní stát choval velmi macešsky a v období takzvaných balíčků se dostala skutečně až na pokraj katastrofy a existence.
Můžete namítnout, že ani následující sociálně demokratické vlády toho v tomto smyslu pro kulturu moc neudělaly. Přirozeně. Bylo potřeba především nastartovat ekonomický rozvoj, se kterým by pak ruku v ruce šel i rozvoj kultury. Byl jsem pyšný na to, že se mi jako ministru kultury, jenž přišel do úřadu v létě 2005, podařilo pokles zdrojů pro resort kultury zastavit a poté ho postupně začít navyšovat. Moji dva další nástupci byli na ministerstvu příliš krátkou dobu, aby se mohli na tvorbě rozpočtu aktivně podílet. Teprve současný ministr kultury mohl dokázat, jak moc to jednotlivé politické strany či koalice myslí s podporou rozvoje kultury vážně. Sociálně demokratická vláda Jiřího Paroubka totiž přijala usnesení o koncepci rozvoje kultury v České republice na léta 2007 až 2013 včetně, a to podtrhuji, včetně jejího finančního zabezpečení. Proto jsem byl rád a nezáviděl jsem, když v rozpočtu resortu kultury na letošní rok byla nalezena částka, která potvrdila trend, jejž jsme před časem nastolili.
Ovšem co bylo, to bylo. Čísla hovoří jednoznačně. Současný návrh rozpočtu je v porovnání s rozpočtem roku současného o 6 % nižší. Uvážíme-li, že naopak ceny vstupů, jež kulturní instituce při své činnosti nemohou obejít, jako jsou energie nebo materiál, trvale stoupají, uvážíme-li, že podobným způsobem budou stoupat prostředky na mzdy, sociální, zdravotní pojištění v této sféře, která je svou podstatou evidentně nevýrobní, a tudíž nezisková, potom to je velmi neradostná prognóza. K tomu je třeba připočíst nárůst mandatorních výdajů, jenž je shodou okolností rovněž šestiprocentní. Ale přesně opačným směrem.
Mimochodem, stoupající náklady na provoz církví a náboženských společností jsou v této souvislosti varovně zdviženým prstem, aby vláda, a slyšíte dobře, připravila, skutečně připravila pro Sněmovnu kvalitní návrh zákona, jenž by umožnil narovnání některých křivd způsobených církvím minulým režimem. A v konečném důsledku umožnil státní výdaje na církve postupně snižovat.
Vážený pane ministře, vážená Poslanecká sněmovno, uznáte zajisté, že za těchto okolností nemohu návrh státního rozpočtu na rok 2009 doporučit a že pro něj nebudu hlasovat. Děkuji vám. (Potlesk z lavic poslanců sociální demokracie.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To bylo vystoupení pana poslance Jandáka. Nyní, jak jsem avizovala, bude patřit mikrofon panu poslanci Jaroslavu Fialovi, po něm je přihlášen pan kolega Antonín Seďa.
Poslanec Jaroslav Fiala: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, prožívám v pořadí již třetí projednávání státního rozpočtu České republiky a mám stále neodbytnější pocit, že se vládě dlouhodobě nedaří představit jeho zásadní důležitost nejenom odborné, ale především široké veřejnosti. Domnívám se, že se vůbec nevyužívá možnosti prezentovat na struktuře státního rozpočtu to velmi podstatné, to, k čemu má ve své podstatě sloužit, a tím je činnost samotného českého státu. Stále je nám podsouváno, že stát je v naší zemi již dlouhá léta ten skoro nejhorší, to znamená že stát je špatný hospodář, správce, provozovatel, učitel, lékař, pečovatel a bůhvíco ještě. Nemá mu téměř nic patřit a vlastně by bylo nejlepší, kdyby nedělal nic. Neustále je zdůrazňováno, že má zůstat štíhlý a efektivní. Dovolte mi proto, abych se pokusil zamyslet právě nad tím, jak efektivně vláda vydává finanční prostředky.
Odpověď na otázku efektivity musíme hledat především tam, kam jsou v konečném důsledku veřejné prostředky tímto rozpočtem směřovány a určeny. Než k tomu přistoupím, učiním zásadní poznámku.
Dnes tu opět projednáváme zákon o státním rozpočtu bez toho, že bychom měli možnost stejně důsledně a podrobně projednat výsledky minulého rozpočtu. Dovoluji si konstatovat, že takový přístup by dlouhodobě nemohl vydržet žádný jiný hospodářský subjekt, a stát při všech svých specifikách přece není v konečném důsledku ničím jiným než hospodářským subjektem. Dokonce nezřídka slýcháme a dokonce čteme o hospodaření státu.
Nechci a nebudu tady komentovat některé nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu, které velice často hovoří spíše než o hospodaření o tom, že veřejné prostředky doslova mizí v černých dírách.
***