(16.10 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Nicméně ta zpráva zněla jinak. Těch 20 miliard je určité rozpětí návrhů, které dnes leží ve Sněmovně buď jako návrhy týkající se daně z příjmů, nebo jako návrhy vrácených zákonů nebo novel zákonů ze Senátu, a je to riziko 21 miliard na výdajové straně rozpočtu, do kterého nevidíme, protože není jasné, jak to hlasování ve Sněmovně dopadne. Takže to je riziko - 21 miliard na výdajové straně. Na příjmové straně - ano, opravdu, pokud by se ty predikce potvrdily, může se na výdajové straně, s důrazem na slovíčko "může", jednat o 10, 20, ale také více miliard. Nechci malovat čerta na zeď, ale může to být klidně dramaticky vyšší, pokud se budeme chovat tak, jak se chováme.
Chci tím říci, že návrh, který podává Miroslav Kalousek, a my víme, že dnes v predikci odhadů ekonomického růstu je výrazně optimistický, na druhé straně nemá alternativu ve stanovení jasnější predikce, protože to nevíme a ani při úpravě do 20 dnů nezjistíme. Proto je ten návrh Vlastimila Tlustého nesmyslný.
Chtěl bych dodat, že příklad Maďarska nebyl úplně typický. Maďarsko byla už před touto krizí předlužená země, na kterou finanční krize dopadla plnou vahou. Maďarsko dnes žádá Mezinárodní měnový fond o půjčku a je ve zcela jiné ekonomické kondici než Česká republika.
Já vás chci varovat: nedělejme stejnou chybu jako některé další země, které se pletly do finančního trhu a svými výroky zvyšovaly turbulence a nejistotu občanů.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji předsedovi vlády. Dalším řádně přihlášeným řečníkem je pan poslanec Jiří Paroubek.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážená paní předsedající, vážený pane ministerský předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, letošní debata ke státnímu rozpočtu bude daleko těžší než kdykoliv v minulosti. Musím konstatovat, že ještě nikdy nebyl státní rozpočet sestaven tak nevěrohodně jako v letošním roce. Dramatický vývoj na světových finačních trzích v minulém a letošním roce se totiž v návrhu rozpočtu vůbec neodráží. Vláda Mirka Topolánka se tváří, či spíše tvářila do prohry v krajských volbách, že žádná světová finanční krize není. Až tuto neděli jsem se v Otázkách Václava Moravce dozvěděl, že ve světě je veliká finanční krize.
My jako opoziční strana máme k rozpočtu na rok 2009 řadu připomínek. Uvedu jen některé z nich. Ve státním rozpočtu je málo peněz na platy zaměstnanců veřejného sektoru. V letošním roce klesnou platy zaměstnanců veřejného sektoru o 3,6 % a v příštím roce pro většinu z nich o dalších 1,5-2 %. Státní rozpočet by měl zajistit alespoň dorovnání inflace. Za druhé požadujeme navýšení průměrného důchodu o 4,8 %, aby důchodcům byly plně kompenzovány dopady reformy veřejných financí, meziroční pokles reálné hodnoty důchodu způsobený výrazným růstem cen v roce 2008. To vyžaduje navýšení rozpočtu na dávky důchodového zabezpečení cca o 5 miliard Kč. I nadále je podfinancováno vysoké školství. Není dost peněz na zemědělství, a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat.
Výše uvedené problémy by byly řešitelné, kdyby vláda opustila populistickou politiku snižování daní a sociálního pojištění.
Je tu ovšem zásadní problém státního rozpočtu na rok 2009. Tím zásadním problémem je jeho věrohodnost. Státní rozpočet na rok 2009 je sestaven na základě prognózy hospodářského růstu ve výši 4,8 %. Tomuto číslu dnes již nikdo nevěří, ani sám ministr financí. Tomuto číslu již nevěří opravdu vůbec nikdo.
Česká národní banka má prognózu růstu v příštím roce ve výši 3,6 % hrubého domácího produktu. Guvernér centrální banky pan Zdeněk Tůma již připustil, že růst v roce 2009 může být jenom 3,1 % HDP. Bylo to ostatně panem guvernérem uvedeno v témž v televizním diskusním programu, ve kterém pan místopředseda vlády Bursík hájil předminulou neděli, tedy před devíti dny, nárůst 4,8 % HDP, když já jsem říkal, že naši analytici v sociální demokracii odhadují růst 3 až 3,5 %. K tomu chci jenom dodat, že za vlád vedených sociální demokracií rozpočet pracoval s odhadem růstu nižším, než byla prognóza České národní banky.
Vláda by tedy měla pracovat s růstem ve výši maximálně 3 % v roce 2009. V důsledku toho má okamžitě díru ve státním rozpočtu ve výši zhruba 20 miliard Kč. Tím je ovšem zřejmé, že některé sliby vlády byly pouze sliby předvolebními.
Vláda slíbila mimo jiné nedávno zemědělcům peníze, které nemá a mít zřejmě ani nebude. Vláda explicitně lže daňovým poplatníkům. Vláda vlastně lže občanům. To vše za situace, kdy se k České republice každým dnem přibližuje světová finanční krize.
I my vycházíme z předpokladu, že finanční krize nezasáhne český bankovní sektor, a to z těchto důvodů:
Za prvé. Kolem roku 2000 v něm byla provedena privatizace a sanace českého bankovního sektoru. Dluhy z období let devadesátých, tedy z období bankovního socialismu, byly převedeny na stát. Bilance bank tak byly vyčištěny a bankéři dosud nezapomněli na lekce z oné doby. Dluhy za bankovní socialismus ovšem dlouhá léta zatěžovaly české veřejné finance, a vlastně je zatěžují i dnes. ODS celou dobu kritizovala tuto sanaci a privatizaci bank. To jí ovšem nebrání v současné době se chlubit cizím peřím a vést silné řeči vůči Evropě. Kdyby sociálně demokratická vláda neprovedla sanaci a privatizaci bankovního sektoru v období před šesti až deseti lety, čelila by současná česká vláda podobným problémům jako vlády některých západoevropských zemí.
Za druhé. Rozvoj poskytování hypoték se v České republice nedostal k problémovým skupinám s nízkými příjmy. V České republice má hypotéku pouze 18 % domácností, což je velmi málo proti Spojeným státům, kde ji má velká většina domácností. Je ovšem více než pravděpodobné, že pokud by čeští bankéři dostali dost času, dopracovali by se během 10 až 15 let i k oněm polozaměstnaným příjemcům hypoték. Nyní je šance, pokud se poučí z americké krize, že se k nim nedostanou nikdy.
Za třetí. Privatizace bank způsobila, že většina českých bank je vlastněna velkými bankami ze západní Evropy. Centrály těchto bank nepustily české bankéře, tedy domácí bankéře, k obchodování například s deriváty. Tento výnosný obchod si ponechaly v centrálách a tam také realizovaly ztráty z obchodování s deriváty.
To ovšem neznamená, že americká finanční krize nedorazila do České republiky nepřímou cestou. Dorazila již zhruba před rokem, kdy začala česká koruna dramaticky zpevňovat vůči dolaru. Hlavní příčinou tohoto zpevňování byla snaha investorů, kteří drželi svá aktiva v dolarech, to znamená uchovat hodnotu.
***