(15.20 hodin)
(pokračuje Opálka)
Vysokopříjmová skupina hlasitě požaduje omezení přerozdělovacích procesů a tím vlastně žádají další snížení solidarity. K tomu rovněž potřebují změnu zákonů. Nespravedlivé ohodnocování různých profesních skupin s vysokými mzdovými rozdíly se má výrazněji, to znamená ekvivalentně, projevit ve výši či níži důchodů, a to nejen z kapitálového soukromého pojištění, ale zejména ze státem garantovaného důchodového pilíře. Je to přesně v rozporu s tím, co prezentují tento týden v Praze odborníci na penzijní systémy ze Švýcarska na semináři organizovaném Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky.
Vyvolává se i nebezpečná generační zášť. Mladým se předkládá teze, že budou muset na úkor své životní úrovně živit seniory. Nehovoří se však o tom, že budou odvádět na důchody svých rodičů či prarodičů. Říká se jen velmi obecně, neadresně, že budou živit nějaké důchodce. Jako by ne ty důchodce, kteří je vychovali a připravili pro život.
A tak jen ti obyčejní řadoví občané, nezaměstnaní i zaměstnanci s průměrnými a podprůměrnými příjmy, stále nebyli většinou výrazněji slyšet, i když je jich více než dvě třetiny pracujících. Jako by oddaně přijímali svou pasivní roli při přebírání všech závazků i rizik a možná čekali na nějaký zázrak. Čest výjimkám a odporu odborových svazů proti připravovaným vládním zákonům v posledním období, zejména včerejší diskutované výstražné stávce. Ve srovnání s aktivitou odborů např. ve Francii, Itálii, ale i v Německu a jinde jde zatím o probouzení se k občanskému odporu.
Přesto to vládu nepříčetně vytáčí, jako by obhajoba zájmů pracujících proti obhajobě zájmů zaměstnavatelů byla zločinem či zakázanou politickou činností. Možná se vládním představitelům daří stále opakovanou frází, že odboráři dělají podvratnou politiku, odradit část veřejnosti od zapojení se do protestních akcí včetně stávky. Ale snad i těmto spoluobčanům jednou dojde, že základem pro vznik levicových politických stran bylo právě odborové hnutí, které postupně přišlo již dávno na to, že bez jejich vstupu do politického střetávání se s pravicovými politickými stranami neprosadí své zájmy. Proto je občanský odpor spojován i s politickým, což je přirozené a jedině účinné. Vykládat to vše jinak je politologická ignorace či zlovolná lež nebo diletantství.
Stát privatizoval obrovské majetky, sanoval banky, platil za prohrané arbitráže a další miliardy korun nevybral na pojistných systémech a na daních. Z prodeje majetků, které vytvářely předchozí generace pracujících, vlády neodložily nic na takzvaně horší časy. Nezodpovědnost státu má být proto nahrazena zvýšenou zodpovědností občanů samotných, a to nejen za své důchodové zajištění, ale vlastně za všechno.
Víme, že rozvoj civilizace, do které se řadíme, přináší dlouhodobý trend - výrazné snížení porodnosti. Ale pouhé konstatování tohoto faktu a politická nečinnost by mohly vést až k postupnému vymírání národů. Řešit proto izolovaně jen důchodový systém a předpokládat, že se ostatní vyřeší nějak samo, je naivní a nezodpovědné. A pokud se ostatní problémy mají opravdu nějak vyřešit samy, pak by z tohoto pohledu krizová vize u důchodového zabezpečení byla jaksi nadbytečná.
Ano, demokratický problém nelze přehlédnout. Je třeba občanům dát jasně najevo, že celé hospodářství i rozvoj státního celku stojí či padá mimo jiné s dostatečnou, resp. nedostatečnou reprodukcí - rozumějte obnovou - obyvatelstva. Proto je nezbytná motivace, spravedlivá zainteresovanost na plnění tohoto přirozeného poslání občana, občana-člověka. To by nebyl zásah do svobody rozhodování jednotlivce, ale ohodnocení zodpovědnosti rodičů vůči společnosti jako celku a její perspektivě. Přesto je dosud tento problém nedotčen jakýmkoli řešením.
Je-li zdůvodňována skutečnost prodlužování střední délky života občanů, pak musím konstatovat, že se věk dožití v různých vlnách prodlužuje dlouhodobě a nejde o žádný nový trend. Díky dostatku stravy, hygieně, rozvoji zdravotnictví, osvěty, vzdělání, zodpovědnějšímu způsobu života, kvalitě životního prostředí atd. zaznamenáváme postupně prodlužování života odnepaměti. Žel, v našich podmínkách stále zaostáváme a budeme ještě zaostávat zejména za zeměmi původní evropské patnáctky.
Vážení, nechci se nadbytečně ponořit do historie, ale musím konstatovat, že nejen Bismarck, ale i Marie Terezie a zejména Josef II. napomínali svými dekrety vrchnost, aby věnovala pozornost chudým vrstvám a předcházela tak nespokojenosti a lidovým bouřím. Charitativní činnost a práci svépomocných a podpůrných spolků po lidových bouřích v polovině 19. století doplnil zákon o dělnickém pojištění teprve v roce 1888. I přes svou opodstatněnost se stal následně předmětem řady politických a hospodářských rozmíšek.
Až v roce 1918 vznikl v Praze Všeobecný pojišťovací ústav, předchůdce dnešní České správy sociálního zabezpečení, a teprve v roce 1926 začal platit zákon 221/1924 Sb., o sociálním pojištění. I o jeho pojetí byl sváděn urputný politický boj a např. zemědělští dělníci byli z tohoto pojištění pro odpor agrárníků zcela vyjmuti. Právě kampaně zejména strany republikánské /agrární/, lidové a národně demokratické používaly argumenty, jako například že se systém neudrží či že nejsou a nebudou peníze. Nepřipomíná vám to nic? Přitom tehdejší vláda a pojišťovny nikdy nevyplatily všechny peníze, které vybraly, a pojišťovny státu poskytovaly laciné úvěry. Šlo se až tak daleko, že byla protiústavně zjišťována stranická příslušnost pojištěnců v jednotlivých pojišťovnách. K čemu asi?
I po druhé světové válce byl sveden politický střet o koncepci národního pojištění prosazovaného politickou levicí s koncepcí stavovského pojištění prosazovaného politickou pravicí. Lze konstatovat, že tento rozpor je evidentní i dnes u nás. Zákon číslo 99/1948 Sb., o národním pojištění, vstoupil tehdy v platnost až koncem roku 1948. V dalším období byl mnohokrát novelizován v závislosti na trendech vývoje společnosti. Výhodou státního pilíře totiž je, že stát může systém kdykoli regulovat, což u kapitálového pojištění založeného na obchodních smlouvách nelze. Nutno podotknout, že pojetí tohoto zákona je částečně promítnuto i v současném zákonu 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. A možná to stále vadí.
Jestli jsem pro někoho překvapivě více čerpal pro své vystoupení i z historie, pak vězte, že jen proto, abych upozornil, že to, co se kolem reformy důchodového systému odehrává, tu už v minulosti v různém pojetí nesčetněkrát bylo. Argumenty se opakují.
***