(16.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Ale chci tady ještě říci jednu věc, kterou řekl váš kolega v Evropském parlamentu. Je to poslanec Fajmon. Je známo, že jediným spojeneckým státem v rámci NATO, který neratifikoval statut Mezinárodního trestního soudu, jsou Spojené státy americké. Vedle nich jsou to potom ještě další členové Rady bezpečnosti Rusko a Čína. A kolega Fajmon - protože to byl i poslanec v minulém období, tak jej mohu nazvat kolegou - řekl v komentáři, že "Spojené státy obecně nemají důvěru v mezinárodní organizace", a podle slov kolegy Fajmona: "ODS je na tom podobně. Jsme k národním institucím skeptičtí, ať už je to tento tribunál, Evropská unie nebo Rada Evropy. S výjimkou NATO."
Vážení kolegové, já vím, že spojenectví s USA je vaší prioritou, i když jsem kladl otázku, v čem spatřujete zvláštní povahu tohoto spojenectví, protože spojenectví nejsilnější země na světě s malým státečkem, dovolte mi toto zlehčení pozice České republiky uvnitř střední Evropy, má rozhodně zvláštní povahu a zatím jsem z vaší strany smysl tohoto spojenectví zvláštní povahy nezjistil. Ale mezinárodní vztahy vždycky i v současnosti, i když jak jsem říkal, po druhé světové válce došlo k určitému pozitivnímu vývoji mezinárodního práva, tak existuje realita, že mocnosti nemají stejné postavení nebo nechovají se stejně jako státy menší. A státy menší, pokud chtějí, aby své pozice, svá práva uhájily, prosadily, tak se musí dovolávat mezinárodního práva a nemohou mezinárodním právem pohrdat, což si někdy dovolují státy velké. A je právě vytýkáno Spojeným státům americkým, že mezinárodním právem se neřídí, a je to mimo jiné důsledek nebo projev toho, proč Spojené státy severoamerické velmi ztratily ve světě na prestiži. Kritizujeme Rusko a Čínu, že to nejsou demokratické státy. Dobře, já teď nechci toto rozebírat a v tomto směru samozřejmě mám taky kritický postoj, že z různých vnitřních důvodů nechtějí nebo až dosud se neodhodlaly k ratifikaci této mezinárodní smlouvy. Ale pozice USA a pozice České republiky z těch důvodů základních, které jsem řekl, není totožná. Pokud my se chceme v této věci srovnávat s USA, pak mi to připadá směšné.
Já myslím, že opravdu je v zájmu České republiky, a tedy i ODS jako vládní strany, která nese odpovědnost za zahraniční politiku v současné době a zřejmě i v příštím roce, až Česká republika bude předsedat Evropské unii, abychom se opravdu otevřeně k těmto důležitým mezinárodněprávním hodnotám, které svědčí o tom, že také jisté obecné hodnoty morálky ze vztahů lidské společnosti zcela nezmizely, ale že je prosazujeme, abychom se tedy k těmto hodnotám přihlásili. A proto je opravdu v zájmu České republiky a z hlediska Poslanecké sněmovny v zájmu její elementární cti a prestiže, aby tuto smlouvu podpořila.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Prosím nyní o slovo pana kolegu Marka Bendu. A po něm zde mám zatím posledního přihlášeného pana poslance Grospiče. Prosím, pan poslanec Marek Benda.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, po několika nadšených projevech doporučujících schválení tohoto statutu mezinárodního trestního tribunálu si dovolím vystoupit s mírně kritičtějším hlasem, aniž bych ovšem navrhl zamítnutí tohoto bodu v prvním čtení. Doporučuji, aby prošel do výborů. Jenom bych rád objasnil důvody, které vedou k tomu, že se v České republice tento statut projednává relativně dlouhou dobu. A není to ani omyl, není to ani řekněme chyba Ministerstva zahraničí nebo exekutivy a není to ani ochrana, jak nám někdy bývá vytýkáno, českých ústavních činitelů. Je to hluboká pochybnost, kterou sdílí značná část zdejší politické reprezentace, o smysluplnosti tohoto tribunálu.
První poznámka, kterou bych chtěl přičiniti. Pokud bylo před pěti lety odmítnuto, dnes už před šesti lety, první projednávání z důvodu toho, že nebyly projednány a schváleny ústavní změny, tak nyní vláda přichází s novým konceptem, tj. schválením podle článku 10a Ústavy České republiky, tedy de facto mezinárodní smlouvy, kterou se přenáší část našich pravomocí na mezinárodní organizaci, v tomto případě Mezinárodní trestní soud. A tam myslím, že budeme-li schvalovat tímto procesem, není žádného rozporu s českým ústavním systémem a opravdu je možné pak statut mezinárodního trestního tribunálu buďto schválit, nebo neschválit. Ale jeho schválením se nedostaneme do problému s českým ústavním systémem. To myslím je třeba říci a je poctivé.
Druhá poznámka je ta, kterou bych chtěl říci těm z nás, kteří byli proti a kteří opakovaně kritizovali mezinárodní trestní tribunál. Nikdy nešlo o záležitosti České republiky, jejích představitelů, prezidentů a dalších představitelů státu, kteří oplývají imunitami, jak jsme byli občas obviňováni z toho, že chceme chránit nějaké zdejší představitele před případným trestem za páchání genocidy nebo podobné skutky. Nedomnívám se, že by České republice opravdu někdy něco takového hrozilo. Naše obavy jsou spíše o smysluplnosti tohoto tribunálu jako celku.
Já mám pocit, že tento tribunál, respektive tento statut je nepochybně dohodou mezinárodního společenství, ale do značné míry právě dohodou oněch slabých, nefunkčních, kteří nenesou zásadní díl odpovědnosti za mezinárodní společenství. Když se podíváme na země, které ratifikovaly, tak přiznávám, jsou to všechny státy Evropské unie kromě České republiky, ale pak z těch dalších významných hráčů na světové mapě to není nikdo další. Není to ani Čína, ani Rusko, ani Spojené státy, ani jediný významnější a do války stále znovu zatahovaný spojenec na Blízkém východě, a to je stát Izrael. Asi dobře ty země vědí, proč mezinárodní statut neratifikují a jaké jsou v něm problémy.
Já osobně pokládám tu myšlenku od počátku za mimořádně pochybnou, mimořádně pochybnou ve své podstatě, v té představě, že v mezinárodním právu je správné chovat se stejně tak jako ve vnitrostátním právu, že je správné za každý potenciální zločin mít neodvratný trest. Jestli toto platí ve vnitrostátním právu s jeho vynutitelností, s jeho silovými prostředky, tak já si vůbec nejsem jist, že to má platit v mezinárodním právu, kde ta vynutitelnost není, kde ty trestní prostředky nejsou. Samozřejmě je řada zemí, a zažili jsme je za posledních padesát let, kde je velmi smysluplné, aby došlo k dohodě znepřátelených stran, ať už válčících nebo stávající moci a opozice, o tom, že budou obě strany beztrestné, že případné předání moci nebo dělba moci nebude doprovázena sankcemi těch druhých. Mnohdy to dává smysl, u mnoha diktátorů to pomohlo k tomu, aby se své moci vzdali. Jestli prostřednictvím mezinárodních organizací ty země, které jsou v takovýchto vnitřních problémech, jsou nuceny se vzdát této své možnosti, té možnosti udělat tlustou čáru a říci: co jsme si, to jsme si, pojďme pokračovat dál, nebudeme se tady vzájemně soudit - nevím, jestli je to nejchytřejší nápad. Nejsem si tím vůbec jist a nejsem si jist, že tento nápad může něčemu na světě pomoci.
***