(19.00 hodin)
(pokračuje Kasal)
Já připomenu a mám tady záznam z hlasování Federálního shromáždění z dubna roku 1992, kdy restituční zákon prošel Sněmovnou lidu, byl schválen českou částí Sněmovny národů, ve Sněmovně národů Slovenska to neprošlo o tři hlasy, které se obávaly restitučních nároků tuším Maďarů nebo koho takového. Kdyby tenkrát Federální shromáždění mělo dostatek času, ale protože bylo před volbami, tak už ten čas opravdu nebyl, nemusel by dnes nikdo z vás vyčítat církvi, že se stará o majetek. O majetek se církve nestarají v tom smyslu, jak jim je tady vytýkáno. Akcelerátorem těch současných jednání nebyly ani tak církve jako obce. Vždyť to přece, přátelé, dobře víme. Naší povinností je se s tím úkolem, který před námi je, se ctí vyrovnat.
Já bych se chtěl zeptat, do jaké míry třeba slovenský pan premiér Fico je spokojen s tím, že restituční zákon nakonec na Slovensku přijat byl, zůstala tam i podpora církví ze strany státu, a myslím, že ta spolupráce je tam na docela slušné úrovni.
Mrzí mě, že tady není pan poslanec Bublan. Já jsem mu chtěl dát za pravdu minimálně v tom, že žádný navrácený majetek žádné církvi nenaplní kostely. Ten problém je opravdu jinde. A my tady opravdu neřešíme naplnění kostelů a fungování církví. My tady řešíme napravení některých křivd. Když jsem poslouchal tu rozpravu, tak jsem si tak říkal - komunisté dneska měli vynikající příležitost, aby se omluvili za všechny ty křivdy, které v minulosti směrem k církvím napáchali, k věřícím, ke kněžím, k biskupům, k řeholním sestrám. Tuto příležitost zřejmě promarnili. A tak, jak jsem poslouchal, tak jsem nabyl dojmu, že vlastně všechno to, co se po 48. roce událo, bylo v podstatě v pořádku a že není co napravovat, že je potřeba udělat akorát restituční tečku.
Já si myslím, že s tím nelze souhlasit a že je potřeba podpořit zákon, který připravila tato vláda. Ne proto, že ho připravila tato vláda, ale proto, že poprvé v historii diskuse o restituci církevního majetku došlo také ke shodě mezi církvemi. Dámy a pánové, věřte, že i ta nejmenší církev v ekumenické radě církví musela hodně slevit ze svých požadavků a že kdyby ona řekla ne, tak k této dohodě nedošlo.Vy, kteří jste neměli příležitost tak jako já historicky se zúčastnit těch diskusí na téma restituční tečky nebo vyrovnání vztahu mezi státem a církvemi, obtížně můžete docenit to, že se církve dokázaly shodnout.
Tento zákon také odpovídá na to, co tady už opakovaně zaznělo, kauza voršilky atd. Ano, kdyby tady byl výčtový zákon, a také jsme ho svého času připravovali, tak bychom se nemohli vyhnout chybám zcela nepochybně. Proto toto řešení, ke kterému vláda ve spolupráci s církvemi dospěla, je to nejlepší.
Myslím si, že je potřeba říct, že kooperace mezi státem a církví je užitečná nejen pro věřící, ale pro celou společnost. Jako balvan mezi námi leží právě vyrovnání některých majetkových křivd. Dámy a pánové, nebraňme tomuto vyrovnání pro nějaké malichernosti. Děkuji za pochopení této mé žádosti.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu místopředsedovi Kasalovi. Jsou zde dvě faktické poznámky. Pan poslanec Jičínský, pan kolega Kováčik poté.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, jenom se chci kolegům ve Sněmovně omluvit, že mně drobně selhala paměť, takže jsem zaměnil jméno Augustina Navrátila a Marečka. Augustin Navrátil byl opravdu autor té petice a pan Mareček byl člověk, který organizoval už po listopadu 1989 hladovku, a kolem toho byly ve Federálním shromáždění tedy velmi složité akce, protože jsme se snažili. aby tu hladovku posléze přece jen přerušil. Tehdy to působilo velmi zneklidňujícím dojmem. Takže měl jsem na mysli tu petici Navrátilovu, ale bohužel jsem uvedl jméno Marečka.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byla faktická poznámka pana poslance Jičínského. Nyní faktická poznámka pana poslance Kováčika.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Paní předsedající, vaším prostřednictvím k panu kolegu Kasalovi a možná k mnohým jiným, kde - a teď promiňte - mnozí, nechci říkat kdekdo, nás vyzývají k nejrůznějším omluvám, a dokonce tak vehementně, že ona omluva sama je to rozhodující a není rozhodující, čeho se týká, jenom to, že zazní. Tak já upozorňuji a ve stenozáznamu si to lze dohledat, že dnes ve dvou vystoupeních za klub, které poslanecký klub projednal, že zazní, ony omluvy, prostřednictvím paní předsedající, pane kolego Kasale, zazněly. Jenom jste si pod touhou žádat neustále po komunistech nové a nové omluvy možná nevšimli, že zazněly. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byla tato faktická poznámka. Je před námi další řádná přihláška. Slovo má Vlastimil Tlustý. Po něm je přihlášen pan kolega Břetislav Petr.
Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážená paní předsedající, vážený pane premiére, vážení páni ministři, dámy a pánové, já se omlouvám za nepříliš zřetelný hlas. To není divadelní představení, to je stav hlasivek. Takže děkuji za pozornost.
Není pochyb o tom, že po dlouhé době od přijetí tzv. blokačního paragrafu v rámci zákona o půdě - a jenom bych připomněl, že ten blokační paragraf nepřidělil zablokovaný majetek žádnému subjektu, jak tady někteří z toho mylně vycházejí - je vhodná doba ukončit nevyužitelnost tohoto zablokovaného majetku a určit o jeho příslušnosti. Protože jsem v té době, já jsem tady asi jeden z mála byl osobně účasten, byť ne jako poslanec, ale jako v té době dobrovolný poradce jednoho poslance, tomu, kdy tento paragraf byl přijímán, dovolím si tady pro historickou přesnost uvést, že si pamatuji, proč byl přijat. Byl přijat proto, že tehdejší zákonodárci věřili tomu, že později po roce 1991, to je například dnes, bude větší ochota vydat majetek církvi, než byla tehdy. Myslím, že je docela zjevné po dnešní diskusi, že se bohužel hluboce mýlili, že ta ochota od té doby nevzrostla a že těch dlouhých 17 let, která tento blokační paragraf přežil, bylo spíš obdobím, ve kterém ochota napravovat majetkové křivdy vůči všem druhům subjektů, a u právnických osob to bylo o to složitější, spíše slábla.
Závazek vyrovnat vztahy mezi státem a církvemi obsahuje programové prohlášení vlády a já se domnívám, že to je závazek správný, že to čekání by mělo být ukončeno a že by mělo být jasně zákonem odpovězeno na otázku, jaký majetek církvím ve prospěch jimi vykonávaných všeobecně prospěšných aktivit vydán má být, jaký má být případně nahrazen. V té dnešní diskusi ale bohužel proti sobě stály názory čistě černobílé. Jedna strana, kterou si dovolím označit za červenou, tady do jedné věty spojovala, že celý tento návrh je nepřijatelný, diskuse o něm je marná, nic se na něm vlastně nedá změnit a jediné, co se s ním dá udělat, je ho zamítnout. Stejně tak druhá strana, a to mě mrzí stejně tak, přistoupila na tuhle hru a argumentovala o tomto návrhu naopak místo jako o díle ďábelském o díle božím, které je dokonalé, předseda Legislativní rady vlády pravděpodobně nikdy nestvořil nic dokonalejšího, a kdokoliv by na tom chtěl cokoliv změnit, páše veliké zlo.
Tohle je samozřejmě velmi špatné východisko pro hledání věcného řešení a je to mimochodem i velmi špatné východisko pro mé vystoupení.
Jenom mimochodem, když jsem se přihlásil na začátku rozpravy, byl jsem čtrnáctý, vystupuji asi jako pětatřicátý. I to je docela zajímavá zvyklost této Poslanecké sněmovny.
***