(18.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Vážení kolegové, snadno se tu argumentuje nebo pracuje s určitými klišé, která se zaběhla a berou se, jako by byla pravdivá. Zejména kolegyně Jacques se v tom velmi vyžívala. Ale když se zamyslíte nad tím, co znamená fráze, že se má vrátit to, co bylo ukradeno - to už svého času říkal i Josef Lux, je to taková hezká fráze, ale když ji opravdu rozebereme ve vztahu k tomu, co označujeme za církevní majetek, tak je to nesmysl. Protože skutečně pravda, pravda historická, že to, co označujeme za církevní majetek - já užívám tohoto neutrálního označení, protože církevní majetek jako právnická kategorie neexistoval. Existovala celá řada různých kategorií vlastnictví: obročí, nadace, farnosti apod., dary, a to všechno mělo různou právní povahu. Nebyla to jedna právnická osoba a nemělo to v tomto ohledu skutečně charakter soukromého vlastnictví. Ale nemělo to ani charakter veřejného vlastnictví. Prostě ty pojmy vlastnického práva v tomto ohledu byly mnohem diferencovanější, ten režim byl velmi komplikovaný a je nesporné - a ne proto, že to říkal profesor Hobza, ale protože taková byla právní úprava, kterou první republika v podstatě přejala z doby Rakousko-Uherska, která prostě dispozici a celou řadu právních úkonů spojených s tím, čemu říkám církevní majetek v širokém slova smyslu, vázala na souhlas státních orgánů, na souhlas veřejné moci. Bez určitých jejich právních aktů nebo úkonů nebyly různé dispozice s objekty soukromých vlastnictví možné. Tento režim se zachoval po celou první republiku a svým způsobem i v podobě transformované zákony za komunistického režimu, abych to zkrátil.
Chcete-li, tak se vám přiznám k tomu, že ve Federálním shromáždění jsme udělali chybu. Byli jsme tehdy pod tlakem toho, co všechno bylo třeba v právním řádu měnit, tak jsme tuto složitou povahu církevního majetku nebrali dost na zřetel a učinili jsme z něj opravdu čistě soukromé vlastnictví. Tak se stalo. Tím, co jsme učinili v rámci toho zákona, kterým se celá řada objektů a různých majetků, ať už tedy např. nemovitostí, vrátila řádům a různým složkám katolické církve. A od té doby skutečně s ním tyto složky, tyto řády zacházejí jako se soukromým vlastnictvím.
Už tu byl zmíněn příklad voršilek, který je pro mě opravdu varující. Protože co udělala představená tohoto řádu? Bylo jasně řečeno nebo jasně konstatováno, pan ministr Svoboda o tom mluvil, ano, ve Federálním shromáždění jsme to schválili, protože jsme dostali špatný podklad. Ale co udělali představitelé církve, co udělali představitelé řádu? Paní představená to velmi záhy prodala. Pan kardinál tehdy ujišťoval, že se věc vyřeší. Možná že si vzpomínáte, že ještě v minulém období jsme se snažili tuto věc řešit zákonem. Bohužel, nenašla se potřebná většina.
A podívejte se teď - napadli jste tady pana poslance Bublana, který mluvil o tom, co je posláním církve. A já se také přiznám, že jsem po listopadu opravdu myslel - protože předtím jsme tu měli, možná že si pamatujete, byla petice spojená se jménem Antonína Marečka, kterou podepsaly opravdu statisíce lidí. A já se přiznám, že jsem také předpokládal, že po listopadu jako jistá reakce na určitou morální vyprahlost starého režimu za normalizace dojde k určité náboženské renesanci a že to zajistí vyšší morální kvalitu života. No ale co se stalo? Bohužel se církev, její představitelé velmi záhy začali orientovat na to, dostat majetek. A z náboženské obrody toho nezůstalo mnoho.
Takže to, co říkal kolega Bublan, je pravda. Zamyslete se nad tím, proč tedy ty kostely jsou prázdné nebo poloprázdné. Já si skutečně myslím, že ta snaha orientovat se na majetek je velmi neblahá. Úkolem církve není přece působit na kapitálovém trhu jako nějaký velký hráč a spekulovat s majetky, spekulovat s akciemi apod. Úkolem církve je přece misijní poslání, pastorační úkol. A to myslíte, že tímto bojem o majetek se toto poslání církve ve společnosti zabezpečí? Že se tím její autorita v tomto ohledu zlepší? Já si myslím že nikoliv.
To, co tady je vám předloženo, to je opravdu špatné po všech stránkách, po právní stránce i po té stránce faktické. Tam ty doklady o tom, že je to oprávněný požadavek, ty tam přece nejsou. Jak se tedy autoři vyrovnají s tím, že stát tady církvi platil velké prostředky, že ji podporoval. To jsou přece veliké peníze. Církev, když se vrátím k tomu, o čem jsem mluvil, od roku 1990, kdy dostala spoustu věcí vrácených, s tím disponuje. No, to je přece také nějaká hodnota, která by měla být vzata v úvahu, když tedy mluvíme o určitém vyrovnání včetně toho, co tedy stát zaplatil duchovním a na provoz církevních institucí. Takže tady je mnoho věcí. Nechci o tom hovořit podrobně, protože všechno to už tady v podstatě bylo řečeno. Ale jde o to, abychom aspoň v jisté míře vycházeli z realit jak právních, tak historických, abychom nezakládali opět nové věci na falešných principech a falešných základech.
Hovořil jsem už minule v souvislosti s občany Zakarpatské Rusi o tom, že cílem po listopadu 1989 byla náprava některých křivd s vědomím, že nelze napravit všechny křivdy. Tak pokud máme za to, že určité věci tady řešit musíme - a některé věci opravdu řešit musíme, protože dlouhodobě ty blokační paragrafy nejsou udržitelné, ale přesto to neznamená, že k tomu máme přistupovat takovýmto podivným, spekulantským způsobem, který církev odvádí od toho, co má v této společnosti dělat. (Slabý potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Slovo má nyní s přednostním právem místopředseda Sněmovny Jan Kasal, po něm bude hovořit pan poslanec Vlastimil Tlustý.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, já využiji některých poznámek svého předřečníka. Tenkrát se jednalo o 31 bodů, které napsal Augustin Navrátil a které jsme ve většině, ti co tady sedíme, podepsali, a jsem za to rád.
Já začnu mnohem smířlivěji než v tom svém předchozím vystoupení a řeknu svůj osobní názor. Bylo by špatné ve vztahu státu a církví těch osmnáct uplynulých let vidět černě. Církve v současné době žijí ve svobodě a mají takovou svobodu jako v historii možná nikdy. To nechť posoudí ony. To není jenom zásluha nás, poslanců Poslanecké sněmovny, ale je to zásluha poslanců Federálního shromáždění, kteří se zasloužili o základní kameny toho dobrého vztahu státu a církví. A proto je velkým otazníkem, proč až po tolika letech řešíme tento zákon.
***