(18.20 hodin)
(pokračuje Jacques)
A nakonec skutečnost, že nemohou být napraveny všechny křivdy, že ještě dnes jsou jiní lidé, kteří nejsou sdruženi v církevních organizacích, že jim byly spáchány křivdy, že byli okradeni a že tyto křivdy napraveny nebudou, to přece nemůže být důvod pro to, abychom se nepokusili o to, napravit alespoň některé.
Prostřednictvím paní předsedající bych ráda také sdělila panu kolegovi Rathovi, že v životě člověka a společnosti nejsou pouze hodnoty, kterými si lze nacpat břicho, že jsou tady skutečně také hodnoty, a kdyby to pan poslanec Rath nevnímal, jaký význam a úlohu mají církve v životě společnosti, a že ty finanční prostředky, které jsou jim předány, můžou sloužit ku prospěchu celé společnosti, a to nejenom věřících, tak by nemohl přehlížet ten fakt, že existují i hodnoty morální a že prostě existuje jednoduchá rovnice, že co bylo ukradeno, má být také vráceno.
A je to už 60 let, co byla v naší zemi započata obludná revoluční přeměna společnosti, která způsobila v následujících letech různá příkoří milionům lidí, a deformace života společnosti zasáhla na všech úrovních ve velké míře také náboženská společenství, jejichž práva a svobody byly hrubým způsobem pošlapávány, a není možné tento fakt přehlížet. A ten nedůstojný a nevyřešený stav želbohu přetrvává do dnešních dnů, a financování církví a náboženských společností, které je v současné době upraveno zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, zákonem, který je přežívajícím reliktem doby svého vzniku, to je éry socialismu, který byl přijat v rámci perzekuce páchané na území tehdejšího Československa ze strany totalitního režimu vůči církvím. A zdaleka nikoliv jediným projevem této perzekuce po únoru 1948 bylo odejmutí většiny majetku církvím, náboženským společnostem a jejich právnickým osobám. Církve a náboženské společnosti byly zbaveny materiální a finanční základny jako předpokladu jejich institucionální svobody a pod záminkou finančního zabezpečení byly státem odkázány na příjmy ze státního rozpočtu, čímž byla de facto zajištěna jejich naprostá závislost na státu, prohloubení ekonomické závislosti, a tím i vliv na fungování církví.
Po roce 1990 plně obnovily činnost jednotlivé církevní subjekty, zejména řeholní řády a kongregace, jejichž působení bylo před rokem 1990 na území Československa zcela potlačeno a znemožněno, a začaly provozovat cenné iniciativy v řadě oblastí života společnosti. A to je třeba vnímat, řekla jsem to už na začátku. To se přece netýká pouze lidí nábožensky angažovaných, to se přece netýká pouze duchovního rozměru. Je mimo veškerou pochybnost, že zde hrají opět svoji specifickou a zcela nezastupitelnou roli.
Ve sféře financování církví a náboženských společností však zůstal zachován dnes již nevyhovující původní model financování podle zákona, který sice novelizován byl, a to za účelem odstranění represivních ustanovení, ale hlavní chybné zásady financování v něm zůstaly. V 90. letech se sice předpokládalo systematické řešení nápravy těchto majetkových křivd, jímž byl dotčen původní majetek církví a náboženských společností, nicméně uspokojivé vyřešení tohoto záměru bylo neustále odkládáno, a padá to také na vaši hlavu, těch, kteří jste měli vládní moc v rukou. Zákonodárce tehdy navíc v zákoně o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku přislíbil, že toto systematické provedení náhrady učiněno formou zákona bude, a v návaznosti na tato zákonná ustanovení byly zejména v 90. letech činěny pokusy o přijetí předpokládané právní úpravy vztahující se na blokovaný původní majetek církví a náboženských společenství a jejich jednotlivých právnických osob. O tom už tady hovořila celá řada předřečníků. A nelze pominout skutečnost, že takzvaná blokační zákonná ustanovení založila v českém právním řádu zcela legitimní očekávání dotčených subjektů, že se nápravy dočkají.
Bohužel předpokládaná legislativní úprava navzdory těmto okolnostem a iniciativám přijata nebyla, a to jen potvrzuje náročnost takového kroku a obtížné hledání všeobecného konsensu. Z hlediska právní jistoty, ale i z praktických důvodů nelze nicméně nadále akceptovat, že prozatímní stav trvá již dlouhých 17 let. Nežádoucí provizorium by měl právě vládní návrh zákona napravit. Jedná se skutečně o kompromis nalézaný složitě, zmírňující pouze některé křivdy a částečně napravující zlovolné kroky totalitního státu po roce 1948. A zde je třeba zdůraznit, že nejde o všeobjímající restituci, nevrací a nevyplácí se vše, o co církve a náboženská sdružení přišly. Došlo ale přesto k finální shodě představitelů státu a všech 17 státem financovaných církví, a takto dohodnutý konsensus si troufám bez nadsázky označit za historický, a jsem skutečně přesvědčena o tom, že takový je. A jsem ráda, že u toho mohu být. (V sále je rušno.)
Za významný a cenný považuji fakt, že se mezi sebou na rozdělení finanční náhrady za ten nevydaný majetek dohodlo všech 17 církví. Tato dohoda představuje ojedinělou událost v celoevropském kontextu a její mimořádnost spočívá právě v tom, že to je kompromis širokého spektra zúčastněných subjektů. Ochotu ke shodě a ústupkům zde projevily na jedné straně církve a náboženské společnosti, a zde je vhodné ocenit katolickou církev, která velkoryse nabízí podíl na vyrovnání převážně jejího majetku i dalším církvím a náboženským společnostem způsobem, který odpovídá stavu náboženského a duchovního života moderní společnosti dnešních dnů.
Paní předsedající, přesto bych vás požádala, abyste zklidnila kolegy, především na levé straně politického spektra.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Promiňte, že vás přeruším. Všechny kolegy žádám, aby usedli do svých lavic a věnovali se slovům paní poslankyně Kateřiny Jacques.
Poslankyně Kateřina Jacques: Já vám děkuji. Na druhé straně navrhovaná dohoda představuje rozumný kompromis ze strany státu, který naplňuje požadavek na morální narovnání historických křivd a přitom si ponechává roli dobrého a svědomitého hospodáře, který pamatuje na všechny občany státu, a to nejen věřící. Nevrací se ani ušlý zisk a nekompenzuje se znehodnocení aktiv, k němuž v řadě případů zcela zjevně došlo. Podle dostupných zdrojů se záměr týká 0,5 % zemědělské půdy, 2,5 % lesů, něco málo přes 2 % vodních ploch, 0,5 % zastavěných pozemků a 0,5 % výměr v položce ostatní nemovitosti. Tyto podíly na celkové výměře v České republice jsou horními hranicemi odhadu toho, co by mohlo být vydáno. Nepředstavují přece velká čísla. Podstatné pro budoucnost je, že majetek, ať už naturálně vrácený či vyplacený, skončí v rukou těch, kteří mají dobré důvody, a o tom jsem přesvědčena, s ním zacházet lépe než kdokoli jiný.
Opěrné pilíře předkládaného návrhu tvoří metoda dílčí naturální restituce kombinovaná s formou finančního odškodnění za nevydaný majetek. To znamená na jedné straně je uplatněn velkorysejší přístup ve věci finanční náhrady, na straně druhé došlo k omezení rozsahu naturální restituce zejména zúžením okruhu povinných subjektů. To je důležité, protože je zde zohledněna snaha minimalizovat druhotné křivdy, a o těch už se tady také hovořilo, že napravování minulých křivd nemůže být provázeno křivdami novodobými, a to je zřejmé. A po tolika letech také v některých případech nevyhnutelné. Za všech okolností ale platí, že křivdy nelze napravit, ale pouze zmírnit, a o naplnění tohoto požadavku se předkládaný zákon po právu snaží a já jsem za to ráda.
Neopomenutelným přínosem je postupné oproštění státu od závazku financovat duchovní činnost církví a předpoklad efektivní odluky státu a církví v příštích letech, což také myslím odpovídá stavu dnešní společnosti a jejího směřování.
Celková výše finanční náhrady činí 83 mld. Kč. O tom už se tady hovořilo a byla tady tato čísla zpochybňována. Jsem ale přesto přesvědčena o tom, že se k nim dospělo na základě kvalifikovaného odhadu majetku, který církve a náboženské společnosti vlastnily k 25. únoru 1948.
***