(14.50 hodin)
(pokračuje Doktor)
Myslím si, že je zbytečné, aby se Poslanecká sněmovna lámala přesně na této větě, ale je velmi důležité si to uvědomit pro něco úplně jiného. Celá realita trhu práce, zaměstnanecká výhoda nebo zaměstnanecké výhody v oblasti stravování jsou dílem nikoliv povinností, ale zvyklostí. Jsou součástí určité kultury vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, jsou výsledkem moudrého, následováníhodného rozhodování zaměstnavatelů v situaci, kdy některá zaměstnání, respektive některé pracovní síly na trhu práce se vůbec nevyskytují.
Z uvedeného je zřejmé, že škála forem, kterou je stravování poskytováno, tak nominální výše podpory jednoho jídla je výsledkem vývoje na pracovním trhu a konkurenčního boje zaměstnavatelů o pracovní sílu.
Já ve svém vystoupení uvedu řadu argumentů, které možná budou pro někoho z vás velmi provokativní. Nicméně oproti číslům, která zde zaznívala, budou to argumenty a číselný argumentář vycházející z výzkumu provedeného na 130 tisících zaměstnancích, na desítkách firem, které byly obvolávány, odpovídaly do dotazníkové a odpovědní akce, a výsledek toho výzkumu poskytl velmi zajímavý pohled na to, jak reálně vypadají odpovědi na otázky, které zazněly i ve vystoupení řady předřečníků. A dovolte, abych se s celou řadou z nich vypořádal.
Za prvé bych chtěl uvést poznámku k složitosti toho systému, kterým je stravování řešeno naším daňovým systémem. Tak relativně jednoduchý, svým způsobem až normativní, nikoliv - a to podtrhuji - rovnostářský, opakuji normativní problém, jakým je stravování v průběhu pracovní směny, je v českém pracovním řádu zejména v oblasti daně z příjmů tak složitý, že je třeba upravovat čtyři různé mechanismy, respektive čtyři různé podmínky, za kterých stravování probíhá. A tři z nich uvedl ve svém vystoupení pan ministr financí. A zákon o dani z příjmu popisuje tři různé daňové situace z hlediska toho, co může ten, kdo poskytuje to plnění, ten, kdo vede tu vyvařovnu, nebo ten, kdo ji provozuje, fakturovat, promítnout do nákladů, které pak může zaměstnavatel upisovat jako výdaje na udržení a dosažení zisku.
(Předsedající tiší poslance - v jednacím sále je stále velký hluk.)
Kdyby nic jiného, tak minimálně takový rozsah regulace a zásahu státu vytvářející zjevnou nerovnost pro ty, kteří provozují jídelny jako svoje zařízení ve svém majetku, jiný mechanismus, jiný daňový režim pro ty, kteří provozují smluvní zařízení, a jiný mechanismus pro ty, kteří poskytují stravenky, si zaslouží zásadní revizi, protože je zjevné, že zaznívá-li zde argumentace, že ze zrušením daňové výhody stravenek vznikne nerovnost, tak pravý opak je pravdou. Ta nerovnost existuje již nyní.
Z pohledu státu je celý systém podporovaného stravování jen velmi těžko kontrolovatelný. Bezpochyby platí, že různě drahé jídlo se vyváří v městě velikosti Prahy, jinak drahé jídlo se vyváří kdekoliv na venkově. Ale jediný limit, který správce daně zná, je limit ustanovení zákona, který říká, že do výdajů lze uplatnit pouze 50 % té nominální hodnoty, respektive hodnoty toho, co v tom kterém režimu lze jako výdaj uplatnit. Je tedy zjevné, že v každém místě, v každé daňové situaci jiného zaměstnavatele je zákon a správce daně v situaci, kdy musí kontrolovat kalkulaci každého jediného jídla, aby bylo oprávněné si těch 55 % odepsat do nákladů. Z tohoto pohledu je tedy ustanovení zákona, o němž se bavíme, a je zde návrh na zrušení jednoho jediného z nich, respektive jeho daňové výhody, z pohledu státu velmi těžko kontrolovatelné a vede k spoustě daňových nejasností.
Stravenky, přestože představují pouze 25 % potenciálu tvořeného počtem zaměstnanců, a už zde zaznělo, že v současné době je používá zhruba 1,2 milionu zaměstnanců, jsou ve smyslu krácení odvodů na daních nepřehlédnutelným fenoménem. Tím základním důvodem, proč je nelze kontrolovat a nelze je regulovat, je fakt, že zákon nemá horní maximum nominální hodnoty té stravenky. Prostě neexistuje to číslo, které by říkalo, že ten zaměstnavatel, který poskytuje stravenky, může do výdajů uplatnit 55 % jejich nominální hodnoty, nejvýše však... Proto také jsme reálně v situaci, kdy ještě před dvěma lety byly trhem akceptovány stravenky daleko nižší nominální hodnoty než dnes. Ale o tom budu mluvit později.
Z té ankety a z té studie na 130 tisících zaměstnancích je zajímavé uvědomit si a získat výsledek toho, proč jsou tak oblíbeny. A jako první je třeba uvést fakt, že se staly zaměstnaneckým bonusem, staly se souběžnou mzdou, na kterou nejsou vázány odvody sociálního a zdravotního pojištění a daně z příjmů. Proto také nejvyšší nominální hodnota stravovací poukázky stále roste, dnes je trhem běžně akceptována a průměr říká, že zhruba devadesátikorunová stravenka, na trhu se ovšem vyskytují dvěstěkorunové stravenky, a kdyby trh práce, kdyby zaměstnavatelé dnes, v tuhle chvíli akceptovali poukázku v nominální hodnotě tisíc korun a byli ochotni ve prospěch zaměstnanců ty stravenky vydávat, tak takové budou a nemůže nikdo zabránit těm zaměstnavatelům, aby upisovali 55 % jejich hodnoty.
Za druhé jsou naším právním řádem legitimovány k výhradnímu postavení. Přes deklaratorní původ k podpoře zprostředkovaného stravování - tedy teplého jídla, to už zde zaznělo několikrát, zvyšování produktivity práce, zlepšování hygieny práce - se staly souběžnou měnou. A to je pravda. Můžete mi to mít jakkoliv za zlé a já se za ten příměr předem omlouvám, ale kdyby poskytovatel plnění přijímal stravenky jako platidlo, tak by bylo možné ty stravenky poskytovat jako souběžnou měnu i ve veřejném domě. (Předsedající tiší Sněmovnu: Ššššš!) A přesto by zákon neměl absolutně žádný mechanismus na to, aby dokázal postihnout jejich neoprávněné používání v rozporu se zákonem a zabránil tím únikům daní, které jsou vázány na exkluzivní výhody.
Stravenky se staly dotací státu, kterou dotuje soukromou spotřebu. A přestože zde zazníval argument a zejména od odborářů zaznívá názor, že se stravenky staly něčím, co pomáhá zpomalovat rozevírání nůžek mezi sociálními a příjmovými skupinami, pravý opak je pravdou. Z toho průzkumu na 130 tisících zaměstnancích je zřejmé, že čím vyšší příjmy mají zaměstnanci, tím vyšší nominální hodnotu stravenek zaměstnanci pobírají. Z průzkumu je také zřejmé, že v některých zaměstnaneckých oborech stravenky vůbec nejsou obvyklé. Daleko nejmenší podporu stravování ve výši 11,60 až 12 korun mají zaměstnanci v oborech zpracování nerostného bohatství, Českých drah, silných zaměstnaneckých, respektive odborových svazů. Stravenky jsou v tomhle pohledu něčím, co se stalo exkluzivní výhodou pouze některých. Rozhodně nejsou něčím, co zavádí rovnost, nebo něčím, co by brzdilo rozevírání sociálních nůžek.
Možná mají pánové pocit, že je třeba přidat v kadenci a v té argumentaci, která je zřejmá, ale mám pocit, že základní argumentace zůstává na úrovni toho, kdo je schopen a není schopen vnímat instrument stravenek a vážnost toho, co zde zaznívá, a nikoliv pouhé zjednodušování na to, kdo má či nemá rád stravenky.
Kdyby bylo možné ten systém zastavit jednoduchým ustanovením, bylo by to určitě učiněno už v roce 2004. Sociální demokracie to neučinila. Neměla k tomu buď odvahu, anebo nechtěla ten systém zastavit. Dnes jsme ovšem v situaci, kdy objem zaměstnanců, počet zaměstnanců, kteří ty stravenky užívají, je daleko větší, a neexistuje ochota, jak daňové úniky vyplývající z užívání té nelegitimní, nelegální daňové výhody zastavit.
***